蜜桃交友

Jorge Mario Bergoglio

Kdy啪 jsem p艡i p艡íle啪itosti prezentace 拧pan臎lského vydání knihy Nábo啪enský smysl p艡ednesl p艡edná拧ku, z ní啪 vychází tento text, ne拧lo o formální protokolární gesto, ani o n臎co, co by se mohlo jevit jako pouhá v臎decká zv臎davost p艡i setkání s dílem, jeho啪 tématem je výklad na拧í víry. P艡edev拧ím jsem u膷inil povinný akt vd臎膷nosti monsignorovi Giussanimu. Jeho spisy m臎 po mnoho let inspirovaly k p艡emý拧lení, pomáhaly mi modlit se. U膷ily m臎 být lep拧ím k艡es钮anem a moje promluva o tom m臎la sv臎d膷it.

Mons. Giussani je jedním z t臎ch nep艡edvídatelných dar暖, které Pán dal na拧í církvi po koncilu a které mimo v拧echny pastora膷ní struktury a programy podnítily rozkv臎t lidí a hnutí, je啪 nabízejí zázraky nového 啪ivota v církvi. Dne 30. kv臎tna 1998 se cht臎l pape啪 (Jan Pavel II.) na Svatopetrském nám臎stí ve艡ejn臎 setkat s novými spole膷enstvími a církevními hnutími. Byla to objektivn臎 transcendentní událost. Po啪ádal zejména 膷ty艡i zakladatele 膷ty艡 r暖zných hnutí, aby vydali své sv臎dectví. Mezi nimi byl i monsignor Giussani, který v roce 1954, kdy za膷al vyu膷ovat nábo啪enství na státní 拧kole v Milán臎, uvedl v 啪ivot hnutí Comunione e liberazione, velice milované pape啪em a dnes p艡ítomné ve více ne啪 拧edesáti zemích sv臎ta.

Nábo啪enský smysl není knihou ur膷enou výhradn臎 t臎m, kdo jsou sou膷ástí tohoto hnutí; není ani ur膷ena pouze k艡es钮an暖m nebo v臎艡ícím. Je to kniha pro v拧echny lidi, kte艡í berou své lidství vá啪n臎. Troufám si 艡íci, 啪e otázkou, kterou se dnes máme nejvíce zabývat, není ani tak problém Boha, jeho existence a poznání Boha, ale problém 膷lov臎ka, poznání 膷lov臎ka a nalezení otisku, který v n臎m B暖h zanechal, aby se s ním mohl setkat.

Fides et ratio

Je 拧钮astnou shodou okolností, 啪e se tato prezentace konala den po zve艡ejn臎ní encykliky Jana Pavla II. s názvem Fides et ratio, která za膷íná touto hutnou úvahou:

鈥濸rostý pohled na starov臎ké d臎jiny jasn臎 ukazuje, jak v r暖zných 膷ástech zem臎, formovaných r暖znými kulturami, vyvstávají v té啪e dob臎 základní otázky, které charakterizují b臎h lidské existence: kdo jsem? odkud pocházím a kam jdu? pro膷 existuje zlo? co bude po tomto 啪ivot臎? Tyto otázky se nacházejí v posvátných spisech Izraele, ale objevují se ve védách i v Avest臎; najdeme je ve spisech Konfucia i Lao-c'e, ale také v kázání Tírthankary a Buddhy. Objevují se v Homérových epopejích a v tragédiích Euripida a Sofokla stejn臎 jako i ve filozofických dílech Platona a Aristotela. Jsou to otázky, je啪 mají spole膷ný zdroj v touze po smyslu, která nikdy nep艡estává znepokojovat lidské srdce: na odpov臎di na takové otázky toti啪 závisí sm臎r, který dáváme svému 啪ivotu鈥� (Fides et ratio, 14.9.1998).

Kniha monsignora Giussaniho je v souladu s touto encyklikou: je ur膷ena v拧em lidem, kte艡í berou vá啪n臎 své lidství, kte艡í berou vá啪n臎 tyto otázky.

V knize Nábo啪enský smysl se paradoxn臎 málo mluví o Bohu a hodn臎 o 膷lov臎ku. Hodn臎 se mluví o na拧ich 鈥瀙ro膷鈥�, o na拧ich nejzaz拧ích 啪ádostech. Giussani sám cituje protestantského teologa Niebuhra a vysv臎tluje, 啪e 鈥瀗ení nic nepochopiteln臎j拧ího ne啪 odpov臎膹 na otázku, která není polo啪ena鈥� (R. Niebuhr, Il destino e la storia. Antologia degli scritti, BUR Milano 1999, p. 66). A jedním z problém暖 na拧í supermarketové kultury, která p艡edkládá cenov臎 dostupné nabídky k uti拧ení srdce, je dát hlas t臎mto otázkám, které ze srdce pramení. To je výzva. Tvá艡í v tvá艡 啪ivotnímu znehybn臎ní, klidu, který lacin臎 nabízí supermarketová kultura (by钮 má nesmírn臎 rozmanité formy), je nutno polo啪it si skute膷né otázky o smyslu 膷lov臎ka, o na拧í existenci, a na tyto otázky odpov臎d臎t. Chceme-li v拧ak odpovídat na otázky, na které si netroufáme nebo je neumíme formulovat, upadáme do absurdity.

Pokud promluvíme o Bohu ke 膷lov臎ku, který zapomn臎l nebo zcenzuroval svá základní 鈥瀙ro膷鈥� a vroucí touhu svého srdce, uká啪e se to jako abstraktní, ezoterická 艡e膷 nebo jako snaha o zbo啪nost bez dopadu na 啪ivot. 膶lov臎k nem暖啪e za膷ít mluvit o Bohu, pokud nejprve nerozfouká popel, který dusí 啪havé uhlíky základních otázek. Prvním krokem je najít smysl takových otázek, které jsou skryté, poh艡bené, mo啪ná tém臎艡 umírající, ale které existují.

Neklid srdce

Drama dne拧ního sv臎ta je výsledkem nejen nep艡ítomnosti Boha, ale také a p艡edev拧ím nep艡ítomnosti 膷lov臎ka, ztráty jeho fyziognomie, jeho osudu, jeho identity, schopnosti vysv臎tlit základní po啪adavky, které se skrývají v jeho srdci. B臎啪ná mentalita, a to bohu啪el i mnoha k艡es钮an暖, p艡edpokládá, 啪e mezi rozumem a vírou existuje nesmi艡itelný protiklad. Místo toho 鈥� a v tom spo膷ívá dal拧í paradox 鈥� kniha Nábo啪enský smysl zd暖raz艌uje skute膷nost, 啪e mluvit vá啪n臎 o Bohu znamená vyzdvihovat a bránit rozum a objevovat jeho hodnotu a správnou metodu jeho pou啪ívání. Nikoliv rozum chápaný jako p艡edem stanovené m臎艡ítko skute膷nosti, ale rozum otev艡ený skute膷nosti v celém jejím souhrnu faktor暖 a vycházející ze zku拧enosti, vycházející z tohoto ontologického základu, který vzbuzuje neklid srdce. Problém Boha nelze nastolit v klidu a s nevzru拧eným srdcem, proto啪e by to byla odpov臎膹 bez otázky.

Rozum, který uva啪uje na základ臎 zku拧enosti, je rozumem, který má jako kritérium úsudku srovnávání v拧eho se srdcem, ale se srdcem v biblickém smyslu, tedy jako s oním celkem p暖vodních pot艡eb, které má ka啪dý 膷lov臎k: pot艡ebu lásky, 拧t臎stí, pravdy a spravedlnosti. Srdce je jádrem transcendentna v nitru, kde má své ko艡eny pravda, krása, dobro, jednota, která dává harmonii v拧emu bytí. V tomto smyslu definujeme lidský rozum; nikoli jako racionalismus, onen laboratorní racionalismus, idealismus nebo nominalismus (který je tak módní), které mohou v拧echno a nárokují si vlastnictví reality tím, 啪e vlastní 膷íslo, ideu nebo racionalizaci v臎cí. Nebo, chceme-li jít je拧t臎 dál, tvrdí, 啪e vlastní realitu tím, 啪e absolutn臎 ovládají techniku, která nás p艡ekonává práv臎 v okam啪iku, kdy ji pou啪íváme, 膷ím啪 upadají do oné civilizace, kterou Guardini rád nazýval 鈥瀌ruhou formou inkultury鈥�.

My naproti tomu hovo艡íme o rozumu, který není redukován ani se nevy膷erpává matematickou, v臎deckou 膷i filozofickou metodou. Ka啪dá metoda je toti啪 p艡izp暖sobena svému vlastnímu poli p暖sobnosti a specifickému p艡edm臎tu.

Existenciální jistota

Co se tý膷e osobních vztah暖, jedinou adekvátní metodou, jak dosp臎t k pravdivému poznání, je 啪ít a 啪ít spolu v 啪ivém spole膷enství, které prost艡ednictvím 膷etných zku拧eností a znamení umo啪艌uje dosp臎t k tomu, co Giussani nazývá 鈥瀖orální jistotou鈥�, nebo je拧t臎 lépe 鈥瀍xistenciální jistotou鈥� (Luigi Giussani, Nábo啪enský smysl). To je jediná adekvátní metoda, proto啪e jistota nespo膷ívá v hlav臎, ale v harmonii v拧ech schopností 膷lov臎ka a má v拧echny p艡edpoklady k tomu, aby byla jistotou skute膷nou i rozumnou.

Víra je práv臎 zvlá拧tní aplikací metody morální 膷i existenciální jistoty, zvlá拧tním p艡ípadem d暖v臎ry v druhého, ve znamení, ve stopy, ve shody, ve sv臎dectví druhých. P艡esto víra není v rozporu s rozumem. Stejn臎 jako v拧echny typicky lidské úkony je i víra rozumová, co啪 neznamená, 啪e ji lze redukovat na pouhé uva啪ování. Je v souladu s rozumem, ale není výsledkem uva啪ování.

Pro膷 existuje bolest, pro膷 existuje smrt, zlo? Pro膷 stojí za to 啪ít? Jaký je kone膷ný smysl skute膷nosti, existence? Jaký je smysl práce, lásky, úsilí v tomto sv臎t臎? Kdo jsem? Odkud pocházím? Kam jdu? To jsou velké a základní otázky, které si klade mladý 膷lov臎k, a dokonce i dosp臎lý 膷lov臎k; a nejen v臎艡ící, ale ka啪dý 膷lov臎k, a钮 u啪 je ateista nebo agnostik. D艡íve nebo pozd臎ji, zvlá拧t臎 v krajních existen膷ních situacích, tvá艡í v tvá艡 velké bolesti nebo velké lásce, p艡i zku拧enosti s výchovou d臎tí nebo p艡i výkonu zdánliv臎 nesmyslného zam臎stnání, takové otázky nevyhnuteln臎 vyplouvají na povrch. Jsou to otázky, které nelze vymýtit. 艠ekl jsem, 啪e jsou to otázky, které by si kladl i agnostik. Chci zde zmínit, vzdát hold velkému básníkovi z Buenos Aires, agnostikovi, Horaciovi Armanimu. Kdo 膷te jeho básn臎, nachází v nich moudré vylo啪ení otázek otev艡ených odpov臎di.

Úplná odpov臎膹

膶lov臎k se nem暖啪e spokojit s redukovanými nebo 膷áste膷nými odpov臎膹mi, které ho nutí cenzurovat nebo zapomenout na n臎které aspekty skute膷nosti. Ve skute膷nosti to v拧ak d臎láme: a to je jen út臎k p艡ed sebou samým. 膶lov臎k pot艡ebuje úplnou odpov臎膹, která zahrnuje a zachra艌uje celý horizont jeho 鈥瀓á鈥� a jeho existence. Má v sob臎 touhu po nekone膷nu, nekone膷ný smutek, nostalgii 鈥� Odysse暖v nostos algos, kterou uspokojí jen stejn臎 nekone膷ná odpov臎膹. Lidské srdce se ukazuje jako znamení Tajemství, tedy n臎膷eho nebo n臎koho, co je nekone膷nou odpov臎dí. Mimo toto Tajemství se po啪adavky 拧t臎stí, lásky, spravedlnosti nikdy nesetkají s odpov臎dí, která by srdce 膷lov臎ka pln臎 uspokojila. Kdyby tato odpov臎膹 neexistovala, 啪ivot by byl absurdní touhou.

Nejen lidské srdce, ale i celá skute膷nost se p艡edstavuje jako znamení. Znamení je n臎co konkrétního, udává sm臎r, n臎co, co lze vid臎t, co odhaluje smysl, co lze zakusit, ale co odkazuje na jinou skute膷nost, kterou nelze vid臎t. Jinak by znak nem臎l 啪ádný význam.

Na druhou stranu, klást si otázky tvá艡í v tvá艡 znamením vy啪aduje hluboce lidskou schopnost, první, kterou jako mu啪i a 啪eny máme: údiv, schopnost 啪asnout, jak to Giussani nazývá, tedy vlastn臎 d臎tské srdce. Principem ve拧keré filosofie je údiv a pouze údiv vede k poznání. V拧imn臎te si, 啪e morální a kulturní úpadek za膷íná vznikat, kdy啪 tato schopnost ú啪asu slábne, je znehodnocena nebo umírá. Kulturní opium má tendenci tuto schopnost ú啪asu znehodnotit, oslabit nebo zabít. Pape啪 Luciani jednou 艡ekl, 啪e drama sou膷asného k艡es钮anství spo膷ívá v tom, 啪e na místo ú啪asu staví kategorie a normy. Údiv stojí p艡ed v拧emi kategoriemi, je tím, co m臎 vede k hledání, k otev艡ení; je tím, co umo啪艌uje odpov臎膹, která není ani slovní, ani pojmovou odpov臎dí. Proto啪e pokud m臎 údiv otevírá jako otázku, jedinou odpov臎dí je setkání: a pouze v setkání se uti拧í má 啪íze艌, v ni膷em jiném.