蜜桃交友

Jorge Mario Bergoglio

Kdy? jsem p?i p?íle?itosti prezentace ?panělského vydání knihy Nábo?enský smysl p?ednesl p?edná?ku, z ní? vychází tento text, ne?lo o formální protokolární gesto, ani o něco, co by se mohlo jevit jako pouhá vědecká zvědavost p?i setkání s dílem, jeho? tématem je výklad na?í víry. P?edev?ím jsem u?inil povinný akt vdě?nosti monsignorovi Giussanimu. Jeho spisy mě po mnoho let inspirovaly k p?emý?lení, pomáhaly mi modlit se. U?ily mě být lep?ím k?es?anem a moje promluva o tom měla svěd?it.

Mons. Giussani je jedním z těch nep?edvídatelných dar?, které Pán dal na?í církvi po koncilu a které mimo v?echny pastora?ní struktury a programy podnítily rozkvět lidí a hnutí, je? nabízejí zázraky nového ?ivota v církvi. Dne 30. května 1998 se chtěl pape? (Jan Pavel II.) na Svatopetrském náměstí ve?ejně setkat s novými spole?enstvími a církevními hnutími. Byla to objektivně transcendentní událost. Po?ádal zejména ?ty?i zakladatele ?ty? r?zných hnutí, aby vydali své svědectví. Mezi nimi byl i monsignor Giussani, který v roce 1954, kdy za?al vyu?ovat nábo?enství na státní ?kole v Miláně, uvedl v ?ivot hnutí Comunione e liberazione, velice milované pape?em a dnes p?ítomné ve více ne? ?edesáti zemích světa.

Nábo?enský smysl není knihou ur?enou výhradně těm, kdo jsou sou?ástí tohoto hnutí; není ani ur?ena pouze k?es?an?m nebo vě?ícím. Je to kniha pro v?echny lidi, kte?í berou své lidství vá?ně. Troufám si ?íci, ?e otázkou, kterou se dnes máme nejvíce zabývat, není ani tak problém Boha, jeho existence a poznání Boha, ale problém ?lověka, poznání ?lověka a nalezení otisku, který v něm B?h zanechal, aby se s ním mohl setkat.

Fides et ratio

Je ??astnou shodou okolností, ?e se tato prezentace konala den po zve?ejnění encykliky Jana Pavla II. s názvem Fides et ratio, která za?íná touto hutnou úvahou:

?Prostý pohled na starověké dějiny jasně ukazuje, jak v r?zných ?ástech země, formovaných r?znými kulturami, vyvstávají v té?e době základní otázky, které charakterizují běh lidské existence: kdo jsem? odkud pocházím a kam jdu? pro? existuje zlo? co bude po tomto ?ivotě? Tyto otázky se nacházejí v posvátných spisech Izraele, ale objevují se ve védách i v Avestě; najdeme je ve spisech Konfucia i Lao-c'e, ale také v kázání Tírthankary a Buddhy. Objevují se v Homérových epopejích a v tragédiích Euripida a Sofokla stejně jako i ve filozofických dílech Platona a Aristotela. Jsou to otázky, je? mají spole?ný zdroj v touze po smyslu, která nikdy nep?estává znepokojovat lidské srdce: na odpovědi na takové otázky toti? závisí směr, který dáváme svému ?ivotu“ (Fides et ratio, 14.9.1998).

Kniha monsignora Giussaniho je v souladu s touto encyklikou: je ur?ena v?em lidem, kte?í berou vá?ně své lidství, kte?í berou vá?ně tyto otázky.

V knize Nábo?enský smysl se paradoxně málo mluví o Bohu a hodně o ?lověku. Hodně se mluví o na?ich ?pro?“, o na?ich nejzaz?ích ?ádostech. Giussani sám cituje protestantského teologa Niebuhra a vysvětluje, ?e ?není nic nepochopitelněj?ího ne? odpově? na otázku, která není polo?ena“ (R. Niebuhr, Il destino e la storia. Antologia degli scritti, BUR Milano 1999, p. 66). A jedním z problém? na?í supermarketové kultury, která p?edkládá cenově dostupné nabídky k uti?ení srdce, je dát hlas těmto otázkám, které ze srdce pramení. To je výzva. Tvá?í v tvá? ?ivotnímu znehybnění, klidu, který lacině nabízí supermarketová kultura (by? má nesmírně rozmanité formy), je nutno polo?it si skute?né otázky o smyslu ?lověka, o na?í existenci, a na tyto otázky odpovědět. Chceme-li v?ak odpovídat na otázky, na které si netroufáme nebo je neumíme formulovat, upadáme do absurdity.

Pokud promluvíme o Bohu ke ?lověku, který zapomněl nebo zcenzuroval svá základní ?pro?“ a vroucí touhu svého srdce, uká?e se to jako abstraktní, ezoterická ?e? nebo jako snaha o zbo?nost bez dopadu na ?ivot. ?lověk nem??e za?ít mluvit o Bohu, pokud nejprve nerozfouká popel, který dusí ?havé uhlíky základních otázek. Prvním krokem je najít smysl takových otázek, které jsou skryté, poh?bené, mo?ná témě? umírající, ale které existují.

Neklid srdce

Drama dne?ního světa je výsledkem nejen nep?ítomnosti Boha, ale také a p?edev?ím nep?ítomnosti ?lověka, ztráty jeho fyziognomie, jeho osudu, jeho identity, schopnosti vysvětlit základní po?adavky, které se skrývají v jeho srdci. Bě?ná mentalita, a to bohu?el i mnoha k?es?an?, p?edpokládá, ?e mezi rozumem a vírou existuje nesmi?itelný protiklad. Místo toho – a v tom spo?ívá dal?í paradox – kniha Nábo?enský smysl zd?razňuje skute?nost, ?e mluvit vá?ně o Bohu znamená vyzdvihovat a bránit rozum a objevovat jeho hodnotu a správnou metodu jeho pou?ívání. Nikoliv rozum chápaný jako p?edem stanovené mě?ítko skute?nosti, ale rozum otev?ený skute?nosti v celém jejím souhrnu faktor? a vycházející ze zku?enosti, vycházející z tohoto ontologického základu, který vzbuzuje neklid srdce. Problém Boha nelze nastolit v klidu a s nevzru?eným srdcem, proto?e by to byla odpově? bez otázky.

Rozum, který uva?uje na základě zku?enosti, je rozumem, který má jako kritérium úsudku srovnávání v?eho se srdcem, ale se srdcem v biblickém smyslu, tedy jako s oním celkem p?vodních pot?eb, které má ka?dý ?lověk: pot?ebu lásky, ?těstí, pravdy a spravedlnosti. Srdce je jádrem transcendentna v nitru, kde má své ko?eny pravda, krása, dobro, jednota, která dává harmonii v?emu bytí. V tomto smyslu definujeme lidský rozum; nikoli jako racionalismus, onen laboratorní racionalismus, idealismus nebo nominalismus (který je tak módní), které mohou v?echno a nárokují si vlastnictví reality tím, ?e vlastní ?íslo, ideu nebo racionalizaci věcí. Nebo, chceme-li jít je?tě dál, tvrdí, ?e vlastní realitu tím, ?e absolutně ovládají techniku, která nás p?ekonává právě v okam?iku, kdy ji pou?íváme, ?ím? upadají do oné civilizace, kterou Guardini rád nazýval ?druhou formou inkultury“.

My naproti tomu hovo?íme o rozumu, který není redukován ani se nevy?erpává matematickou, vědeckou ?i filozofickou metodou. Ka?dá metoda je toti? p?izp?sobena svému vlastnímu poli p?sobnosti a specifickému p?edmětu.

Existenciální jistota

Co se tý?e osobních vztah?, jedinou adekvátní metodou, jak dospět k pravdivému poznání, je ?ít a ?ít spolu v ?ivém spole?enství, které prost?ednictvím ?etných zku?eností a znamení umo?ňuje dospět k tomu, co Giussani nazývá ?morální jistotou“, nebo je?tě lépe ?existenciální jistotou“ (Luigi Giussani, Nábo?enský smysl). To je jediná adekvátní metoda, proto?e jistota nespo?ívá v hlavě, ale v harmonii v?ech schopností ?lověka a má v?echny p?edpoklady k tomu, aby byla jistotou skute?nou i rozumnou.

Víra je právě zvlá?tní aplikací metody morální ?i existenciální jistoty, zvlá?tním p?ípadem d?věry v druhého, ve znamení, ve stopy, ve shody, ve svědectví druhých. P?esto víra není v rozporu s rozumem. Stejně jako v?echny typicky lidské úkony je i víra rozumová, co? neznamená, ?e ji lze redukovat na pouhé uva?ování. Je v souladu s rozumem, ale není výsledkem uva?ování.

Pro? existuje bolest, pro? existuje smrt, zlo? Pro? stojí za to ?ít? Jaký je kone?ný smysl skute?nosti, existence? Jaký je smysl práce, lásky, úsilí v tomto světě? Kdo jsem? Odkud pocházím? Kam jdu? To jsou velké a základní otázky, které si klade mladý ?lověk, a dokonce i dospělý ?lověk; a nejen vě?ící, ale ka?dý ?lověk, a? u? je ateista nebo agnostik. D?íve nebo později, zvlá?tě v krajních existen?ních situacích, tvá?í v tvá? velké bolesti nebo velké lásce, p?i zku?enosti s výchovou dětí nebo p?i výkonu zdánlivě nesmyslného zaměstnání, takové otázky nevyhnutelně vyplouvají na povrch. Jsou to otázky, které nelze vymýtit. ?ekl jsem, ?e jsou to otázky, které by si kladl i agnostik. Chci zde zmínit, vzdát hold velkému básníkovi z Buenos Aires, agnostikovi, Horaciovi Armanimu. Kdo ?te jeho básně, nachází v nich moudré vylo?ení otázek otev?ených odpovědi.

Úplná odpově?

?lověk se nem??e spokojit s redukovanými nebo ?áste?nými odpově?mi, které ho nutí cenzurovat nebo zapomenout na některé aspekty skute?nosti. Ve skute?nosti to v?ak děláme: a to je jen útěk p?ed sebou samým. ?lověk pot?ebuje úplnou odpově?, která zahrnuje a zachraňuje celý horizont jeho ?já“ a jeho existence. Má v sobě touhu po nekone?nu, nekone?ný smutek, nostalgii – Odysse?v nostos algos, kterou uspokojí jen stejně nekone?ná odpově?. Lidské srdce se ukazuje jako znamení Tajemství, tedy ně?eho nebo někoho, co je nekone?nou odpovědí. Mimo toto Tajemství se po?adavky ?těstí, lásky, spravedlnosti nikdy nesetkají s odpovědí, která by srdce ?lověka plně uspokojila. Kdyby tato odpově? neexistovala, ?ivot by byl absurdní touhou.

Nejen lidské srdce, ale i celá skute?nost se p?edstavuje jako znamení. Znamení je něco konkrétního, udává směr, něco, co lze vidět, co odhaluje smysl, co lze zakusit, ale co odkazuje na jinou skute?nost, kterou nelze vidět. Jinak by znak neměl ?ádný význam.

Na druhou stranu, klást si otázky tvá?í v tvá? znamením vy?aduje hluboce lidskou schopnost, první, kterou jako mu?i a ?eny máme: údiv, schopnost ?asnout, jak to Giussani nazývá, tedy vlastně dětské srdce. Principem ve?keré filosofie je údiv a pouze údiv vede k poznání. V?imněte si, ?e morální a kulturní úpadek za?íná vznikat, kdy? tato schopnost ú?asu slábne, je znehodnocena nebo umírá. Kulturní opium má tendenci tuto schopnost ú?asu znehodnotit, oslabit nebo zabít. Pape? Luciani jednou ?ekl, ?e drama sou?asného k?es?anství spo?ívá v tom, ?e na místo ú?asu staví kategorie a normy. Údiv stojí p?ed v?emi kategoriemi, je tím, co mě vede k hledání, k otev?ení; je tím, co umo?ňuje odpově?, která není ani slovní, ani pojmovou odpovědí. Proto?e pokud mě údiv otevírá jako otázku, jedinou odpovědí je setkání: a pouze v setkání se uti?í má ?ízeň, v ni?em jiném.