蜜桃交友

Roberto Cetera a Francesco Cosentino – L´Osservatore Romano

Zvuk hlas?, p?icházející ze Svatopetrského náměstí, proh?átého prvním jarním teplem, není ru?ivý. Naopak se zdá, ?e vykresluje obraz církve, která obrací k světu a od světa p?ijímá. Kardinál Lazar Ju Hung-sik, prefekt Dikasteria pro klérus, ji? svým postojem vyjad?uje stejný postoj. Sedí na kraji pohovky, p?edklání se k nám a mluví jako rozvodněná ?eka s takovým zaujetím, jaké m??e dát jen ryzí k?es?anská radost.

贰尘颈苍别苍肠别…

Ne, ne, jaká eminence... Jsem Lazar, nebohý don Lazar, skute?ně ubohý, proto?e i já jsem jako Lazar, Je?í??v p?ítel, vzk?í?ený, omilostněný ?lověk.

V jakém smyslu, ot?e Lazare?

Víte, p?ijal jsem k?est, nový ?ivot, v ?estnácti letech. Moje rodina nebyla vě?ící a o k?es?anství jsem nevěděl témě? nic. Ale byl jsem zapsán do katolické ?koly, prostě proto, ?e katolické ?koly pat?ily k nejlep?ím. Vím, ?e ?editel va?ich novin byl profesorem nábo?enství na st?ední ?kole, ?ekněte mu tedy, ?e hodiny nábo?enství byly pro m?j ?ivot rozhodující! Kolik d?le?itých věcí doká?e takový u?itel nábo?enství: m??e dokonce stvo?it kardinála! Ale je tu je?tě jedna kategorie lidí, kterým vdě?ím za mnohé: jsou to ?eholnice. Nikdy p?edtím jsem ?ádnou ?eholnici nepotkal, pak to ale byly právě ony, kdo mě uvedl do k?es?anství, ale p?edev?ím se o mě staraly jako o ?lověka, jako o mladého ?lověka, který byl je?tě trochu zmatený a hledal svou ?ivotní cestu. A dělaly to s takovou diskrétností a láskou. Byli to ony, kdo mi ukázaly cestu do seminá?e, krátce poté, co jsem byl v roce 1966 pok?těn. Viděly mé povolání d?íve, ne? jsem ho objevil já. Je?tě dnes cítím tolik vdě?nosti a náklonnosti poka?dé, kdy? se setkám s nějakou ?eholnicí. Mám je moc rád.

Pak jste se stal knězem...

Ano. Seminární zku?enost byla povzná?ející, je?tě více z lidského ne? z naukového hlediska. Roz?í?ily se mi obzory a s nimi p?ibylo i mnoho nových p?átel. Myslím, ?e právě díky této krásné zku?enosti jsem se pak velmi rád stal rektorem seminá?e a nyní se podílím na formaci kně?í po celém světě. Ale jste si jistý, ?e ?ivot takového nebohého Lazara někoho zajímá?

Samoz?ejmě ?e zajímá, proto?e ?ivotní p?íběh nějakého ?lověka vypovídá víc ne? jím vy??ená slova...

Budu vám ho vyprávět v podstatě z jednoho d?vodu. Toti?: m?j osobní ?ivotní p?íběh je do jisté míry p?ízna?ný pro ?í?ení katolicismu v Koreji. Jak zd?raznil pape? Franti?ek p?i své náv?těvě Koreje v srpnu 2014, k?es?anská víra se zde neprosadila díky misioná??m pocházejícím ze zahrani?í, ale má p?vodní ko?eny, je plodem myslí a srdcí samotných Korejc?, ?íznících po intelektuální zvídavosti a hledání pravdy. Stejně jako m?j vlastní p?íběh. P?íběh Ond?eje Kim Tae-g?na byl pro mě v mládí inspirací a dodnes je p?íkladem autentického k?es?anského ?ivota. Polo?il sv?j ?ivot za evangelium a církev a já jsem k němu v?dy vzhlí?el jako k p?íkladu, vyda?enému ?ivotu. Proto jsem v?em pape??m, s nimi? jsem měl mo?nost se setkat, opakoval Ond?ejova slova, která jsem si p?isvojil: ?Jsem p?ipraven dát sv?j ?ivot za církev“.

Ot?e Lazare, jak jste se sem dostal?

Na to byste se měl zeptat pape?e. Setkal jsem se s ním během Asijského dne mláde?e, na který jsem doprovázel t?i sta mladých Korejc?. Nevím, co ho pape?e mohlo na ?ubohém Lazarovi“ zaujmout.

Zkusme si to tedy p?edstavit. Kardinál ?don“ Lazar v sobě neobvyklým a p?ekvapivým zp?sobem spojuje silný empatický náboj, podlo?ený typicky orientální jemností, se silným rozhodovacím postojem…

Kultura mé země je prostoupena silným hierarchickým duchem. Je to něco, co jsme zdědili po konfucianismu, ale p?e?ívá to nadále i v katolické kultu?e. ?ekněme, ?e v na?ich kon?inách není slib poslu?nosti tak tě?ký... Ale kdy? se vrátím k otázce, pro? jsem tady, mohu odpovědět jen tolik, ?e celý m?j ?ivot byl veden sledem r?zných, zdánlivě náhodných moment?, které mi milost tajemným a nevyzpytatelným zp?sobem dala. Katolická ?kola, pak k?est, pak ?eholnice, o kterých jsem vám vyprávěl, pak návrat do seminá?e jako rektor, pak biskupská slu?ba a nakonec sedím tady p?ed tímto oknem s výhledem na toto neuvě?itelné náměstí a kolonádu. Rád bych p?idal je?tě jeden ?náhodný“ moment, který je zejména pro ná? rozhovor velmi d?le?itý: byl to moment setkání se Slovem. Jednoho dne jsem se setkal s jedním knězem, fokolarínem, který mě seznámil s Bo?ím slovem jiným zp?sobem, ne? jsem byl zvyklý. Do té doby jsem se díval na evangelium v jeho kráse, v jeho morálce, ale z odstupu, nebylo vtělené do konkrétnosti mého dne. Onen kněz mi vyprávěl, jak ho evangelium nau?ilo p?ijímat bez p?edsudk? i ty, kte?í byli tvrdo?íjně proti němu. Pochopil jsem, ?e Slovo se nemá ?íst, ale ?ít. Bylo to pro mě skute?né setkání s Je?í?em. A radikálně změnilo m?j ?ivot. Proto?e ?ít jako k?es?an není nic jiného ne? ?ít podle evangelia. Dnes mám pro to skvělý p?íklad: pape?e Franti?ka. Kdy? nám ?íká, abychom se vrátili k evangeliu, ?íká nám právě toto. K?es?anství vy?aduje, abychom radikálně p?ehodnotili svou p?ítomnost ve světě, a odpově? pape?e Franti?ka zní jednodu?e: ?ít evangelium. Jak to sám dělá. ?Vycházející církev“, ?polní nemocnice“, ?periferie světa“, ?prokazovat milosrdenství, proto?e sami jsme byli omilostněni“ (doslova ?omilosrdněni“ neologismem pape?e Franti?ka): v?echna tato slova samotného pape?e Franti?ka nejsou ni?ím jiným ne? deklarováním tohoto ?návratu k evangeliu“. Těm, kte?í se na Franti?ka dotazují, ?íkám: ?Chcete pape?e pochopit? ?těte evangelium!“ Kdy? pape? Franti?ek ká?e, v?dy ukazuje, ?e pokud do drobností ka?dodenního ?ivota vlo?íme lásku, kterou nás u?í Je?í?, stanou se z těchto nepatrností veliké věci, proto?e láska plodí lásku, rozbíjí na?i osamělost, vytvá?í kvalitní vztahy a proměňuje ná? ?ivot, aby byl dobrý“.

Ot?e Lazare, dnes stojíte v ?ele dikasteria, které udává směr témě? p?l milionu kně?í na světě. Jaký je dne?ní kněz?

Je tě?ké ho popsat, proto?e proces inkulturace katolicismu na pěti kontinentech je hluboký, a to ur?uje kně?ské profily, které se ?asto v jednotlivých zemích velmi li?í. V základu z?stává svátostnost slu?by, která evokuje p?edstavu kně?ství, jakou měl Je?í?, ale existují velmi rozdílné vnímavosti a interpretace této role. Kdy? mluvím o svátostnosti kně?ské slu?by, nemám na mysli status výlu?nosti, ale spí?e vtělení zákona lásky do ?ivota toho, kdo je povolán ke Kristu. Paradigmatem dobrého kněze - a? u? ?ije a p?sobí kdekoli na světě - je zákon Lásky, který p?evy?uje jakoukoli jinou morální ?i kanonickou normu. Kněz je povolán k tomu, aby vedl k lásce, a m??e tak ú?inně ?init pouze tehdy, pokud sám ?ije v lásce. Láska není hledání dokonalosti brzděné lidskou omezeností, ale milosrdné p?ijetí této omezenosti. ?ít podle evangelia neznamená kodifikovat morální legislativu, ale p?ivádět druhé ke ?těstí tím, ?e je uvedeme do kontaktu s nekone?nou a milosrdnou Bo?í láskou.

A něco takového skute?ně dne?ní kně?í dělají?

Jak u? jsem vám ?ekl, situace jsou velmi rozdílné; dob?e chápete, ?e vykonávat kně?skou slu?bu na sekularizovaném, ne-li p?ímo odk?es?an?těném Západě není toté? jako být knězem v Africe nebo Asii. Jak jsem ji? uvedl, vzorcem spole?ným v?em je ?ivot podle zákona lásky, ale existují také dal?í úkony, které by měly být - a ?asto také jsou - spole?né v ka?dé ?ásti světa. Mám na mysli p?edev?ím úst?ední postavení Slova. Nejen proto, ?e Slovo otevírá srdce, ale také proto, ?e pokud není Slovo postaveno do st?edu, p?evládá kultura, ?lověk z?stává pohlcen referen?ními kulturami. A pak modlitba. Kněz, který se trvale nemodlí, nakonec zatvrdne a stává se nábo?enským ?inovníkem. Nelze rozvíjet ducha druhých lidí, ani? by ?lověk sám sytil svého vlastního. Ne?íkám to s imperativností nad?ízeného, ale z vlastní zku?enosti. Nemohl bych dělat to, co dělám, a být tím, ?ím jsem, kdybych ka?dý den neza?ínal modlitbou a procházkou ve vatikánských zahradách a? nahoru k Panně Marii Lurdské. A pak kone?ně komunitní ?ivot. Kněz, který ?ije v osamění nebo po něm tou?í, není dob?e formován. Jsem si dob?e vědom toho, ?e komunitní ?ivot je ?asto obtí?ný, plný p?eká?ek a vzájemných nedorozumění. Ale právě tyto obtí?e utvá?ejí charakter dobrého kněze ve smyslu schopnosti p?ijímat, být trpělivý, pokorný, otev?ený a chápavý k mnoha jinakostem, které svět nabízí. ?ivot ve spole?enství pak má být otev?ený v??i světu. Kněz má mít dobrý a intenzivní kontakt s laiky, s rodinami, aby neztratil rozměr skute?nosti. To je pravý protilék na ono stále hrozící nebezpe?í, kterým je sebevzta?nost.

Ot?e Lazare, nemyslíte, ?e je tu také teologický problém, máme na mysli p?ekonání dodnes roz?í?ené p?edstavy o údajné ontologické nad?azenosti kněze?

Podívejte, jsem prostý ?lověk a kněz: nepou?tím se do teologických otázek, které mi ?asto p?ipadají jako disputace bezprost?edně nesouvisející s ?ivotem v Kristu. Je jistě pravda, ?e vy i já jsme si v Bo?ích o?ích rovni, ?e svátost, která nám prop?j?uje ná? charakter, je k?est v Kristu. Ale také si myslím, ?e v nábo?enství, jako je to na?e, které je zalo?eno na ?zprost?edkování“ Boho?lověka, je postava kněze analogicky postavou slu?ebníka, který zprost?edkovává mezi nebem a zemí. Toho, jeho? úkolem je otevírat dve?e. To nám ?íká Je?í?: Pro ně se zasvěcuji, aby se i oni zasvětili pro druhé. Na druhé straně je kně?ská slu?ba podlo?ena silnou laickou církví: kněz musí mít v?dy na paměti, ?e slu?ebné kně?ství existuje do té míry, do jaké existuje v?eobecné kně?ství; a nikoli naopak.

Docenění k?estního kně?ství a slu?ebnosti církve znamená také p?ehodnocení role ?en...

Vlastně mě udivuje, ?e je to stále pova?ováno za výjimku. Kdo je znovuzrozen Duchem svatým a pono?en do Kristova ?ivota a stal se jeho u?edníkem, měl by zakusit ono spole?enství, které plyne z toho, ?e se stal novým stvo?ením: není ?id ani ?ek, svobodný ani otrok, ?íká svatý Pavel. Tedy ani mu?, ani ?ena. Někdy stále je?tě p?sobíme dojmem, ?e jsme machistický svět, a kv?li tomu nás spole?nost ?asto ?patně hodnotí. Díky Bohu, ale také díky teologickým a pastora?ním pokrok?m v této otázce, a zejména díky podnět?m a rozhodnutím pape?e Franti?ka, jsme na dobré cestě. Musíme najít dobré a platné zp?soby, jak p?ekonat některé kanonické aspekty týkající se rolí v ?ízení a odpovědnosti, a p?edev?ím p?ekonat ná? pastora?ní odpor, pokud jde o normální zapojení ?en do ?ivota církve. Osobně se domnívám, jak jsem ji? také vylí?il v jedné knize, ?e cesta vede p?es konkrétní gesta: jmenování ?en do vládních funkcí, jmenování lektorek a akolytek. Do jednoho seminárního forma?ního týmu jsem za?adil ?enu a taková rozhodnutí podporuji.

Co p?iná?íte ze svých korejských zku?eností do tohoto nového úkolu?

Jeden bod mi velice le?í na srdci. ?í?ení katolicismu v Koreji bylo usnadněno tím, ?e ve spole?nosti a kultu?e, je? byly zarámovány v rigidní sociální stratifikaci a poznamenané vylu?ujícím t?ídním p?ístupem, hlásalo svobodu. Smysl pro bratrství nehledě na to, ?e je k?es?anství vlastní, měl v tomto kontextu osvobozující ú?inek, který velká ?ást obyvatelstva uvítala. To také vysvětluje, pro? se korejská církev tě?í dobré podpo?e mezi mladými lidmi: mladí lidé milují svobodu. Naproti tomu zde na Západě je církev vnímána jako normativní instituce a v podstatě konzervativní struktura. Myslím, ?e nová pastorace, k ní? nás pape? Franti?ek vyzývá, by zde měla obnovit tuto touhu po svobodě a radostně p?edstavit evangelium jako skute?ný zdroj pravé svobody. Dobrou zprávou není seznam povolení a zákaz?, ale vzk?í?ený Je?í?: prázdný hrob, který oznamuje, ?e u? nezem?eme. Existuje vět?í ?těstí? Vrátit se k evangeliu tudí? neznamená zvěstovat nic jiného ne? vzk?í?eného Je?í?e, který je té? po?átkem na?eho vzk?í?ení.