蜜桃交友

笔础笔贰沤 FRANTI艩EK

鈥濼ady jsem, abych plnil, Bo啪e, tvou v暖li鈥� (沤颈诲 10,7). T臎mito slovy autor Listu 沤颈诲暖m projevuje Je啪í拧ovo plné p艡ilnutí k Otcovu plánu. Dnes je 膷teme na svátek Uvedení Pán臎 do chrámu, Sv臎tový den zasv臎ceného 啪ivota, b臎hem Jubilea nad臎je, v liturgickém kontextu charakterizovaném symbolem sv臎tla. A vy v拧ichni, sestry a brat艡i, kte艡í jste si zvolili cestu evangelijních rad, jste se zasv臎tili jako 鈥瀗ev臎sta p艡ed svým 沤enichem [...] zahalená jeho sv臎tlem鈥� (sv. Jan Pavel II., apo拧tolská exhortace Vita consecrata, 15); zasv臎tili jste se tému啪 sv臎telnému plánu Otce, který sahá a啪 k po膷átk暖m sv臎ta. Plného napln臎ní se do膷ká na konci 膷as暖, ale ji啪 nyní se zviditel艌uje 鈥瀦ázraky, které B暖h koná v k艡ehkém lidství povolaných osob鈥� (迟补尘迟&别补肠耻迟别;啪, 20). Zamysleme se tedy nad tím, jak se prost艡ednictvím slib暖 chudoby, 膷颈蝉迟辞迟测 a 辫辞蝉濒耻拧苍辞蝉迟颈, které jste slo啪ili, m暖啪ete i vy stát nositeli sv臎tla pro 啪eny a mu啪e na拧í doby.

První aspekt: sv臎tlo chudoby. Je zako艡en臎no v samotném Bo啪ím 啪ivot臎, v臎膷ném a úplném vzájemném daru Otce, Syna a Ducha svatého (迟补尘迟&别补肠耻迟别;啪, 21). Tím, 啪e zasv臎cená osoba takto uplat艌uje chudobu, 膷iní se svobodným a velkorysým u啪íváním v拧ech v臎cí nositelem jejich po啪ehnání: projevuje jejich dobrotu v 艡ádu lásky, odmítá v拧echno, co m暖啪e po拧pinit jejich krásu - sobectví, chamtivost, závislost, násilné u啪ívání a u啪ívání za ú膷elem smrti - a p艡ijímá naopak v拧echno, co ji m暖啪e povznést: st艡ídmost, velkorysost, sdílení, solidaritu. A Pavel to 艡íká: 鈥濾拧ecko je va拧e! Vy v拧ak pat艡íte Kristu a Kristus Bohu.鈥� (1 Kor 3,22-23). To je chudoba.

Druhým prvkem je sv臎tlo 膷颈蝉迟辞迟测. I ta má sv暖j p暖vod v Trojici a projevuje se 鈥瀘drazem nekone膷né lásky, která spojuje t艡i bo啪ské Osoby鈥� (Vita consecrata, 21). Jeho vyznání, spo膷ívající ve z艡eknutí se man啪elské lásky a cestou zdr啪enlivosti, potvrzuje pro lidskou bytost absolutní prvenství Bo啪í lásky, p艡ijímané nerozd臎leným a snoubeneckým srdcem (srov. 1 Kor 7,32-36), a poukazuje na ni jako na zdroj a vzor ve拧keré ostatní lásky. Víme, 啪e 啪ijeme ve sv臎t臎 膷asto poznamenaném pok艡ivenými formami afektivity, v n臎m啪 nás princip 鈥瀋o se mi líbí鈥� - tento princip - tla膷í k tomu, abychom v druhém hledali spí拧e uspokojení vlastních pot艡eb ne啪 radost z plodného setkání. To je pravda. To ve vztazích vytvá艡í postoje povrchnosti a nejistoty, egocentrismu a hédonismu, nezralosti a morální nezodpov臎dnosti, kdy 膷lov臎k nahrazuje 啪enicha a nev臎stu celého 啪ivota partnerem okam啪iku, d臎ti p艡ijímané jako dar t臎mi, které po啪aduje jako 鈥瀙rávo鈥� nebo které odstra艌uje jako 鈥瀘btí啪鈥�.

Sestry, brat艡i, v takovém kontextu, tvá艡í v tvá艡 鈥瀝ostoucí pot艡eb臎 vnit艡ní jasnosti v lidských vztazích鈥� (Vita consecrata, 88) a humanizaci vazeb mezi jednotlivci a spole膷enstvími, nám zasv臎cená 膷istota ukazuje - ukazuje mu啪i a 啪en臎 jednadvacátého století - cestu k uzdravení ze zla izolace, a to v uplat艌ování svobodného a osvobozujícího zp暖sobu lásky, který ka啪dého p艡ijímá a respektuje a nikoho neomezuje ani neodmítá. Jakým lékem pro du拧i je setkání s 艡eholníky a 艡eholnicemi schopnými takovéto zralé a radostné vztahovosti! Jsou odrazem bo啪ské lásky (srov. Lk 2,30-32). Za tímto ú膷elem je v拧ak v na拧ich komunitách d暖le啪ité pe膷ovat o duchovní a citový r暖st lidí, a to ji啪 v po膷áte膷ní formaci a také ve formaci trvalé, aby se v 膷istot臎 skute膷n臎 projevila krása darované lásky a nedocházelo ke 拧kodlivým jev暖m, jako je zakyslost srdce nebo dvojzna膷nost rozhodování, které jsou zdrojem smutku a nespokojenosti a n臎kdy u k艡eh膷ích subjekt暖 p艡í膷inou rozvoje skute膷ného 鈥瀌vojího 啪ivota鈥�. Boj proti poku拧ení dvojího 啪ivota je ka啪dodenní. Je ka啪dodenní.

A dostáváme se ke t艡etímu aspektu: sv臎tlo 辫辞蝉濒耻拧苍辞蝉迟颈. I o tom k nám promlouvá text, kterému jsme naslouchali, a p艡edstavuje nám ve vztahu mezi Je啪í拧em a Otcem 鈥瀘svobozující krásu synovské a neslu啪ebné závislosti, bohaté na smysl pro odpov臎dnost a o啪ivované vzájemnou d暖v臎rou鈥� (Vita consecrata, 21). Práv臎 sv臎tlo Slova se stává darem a odpov臎dí lásky, znamením pro na拧i spole膷nost, v ní啪 máme sklon hodn臎 mluvit, ale málo naslouchat: v rodin臎, v práci a zejména na sociálních sítích, kde si m暖啪eme vym臎艌ovat proudy slov a obraz暖, ani啪 bychom se kdy skute膷n臎 setkali, proto啪e se navzájem skute膷n臎 nevydáváme v拧anc. A to je zajímavá v臎c. Tolikrát se v ka啪dodenním dialogu stane, 啪e ne啪 膷lov臎k domluví, u啪 se objeví odpov臎膹. Nikdo neposlouchá. P艡ed odpov臎dí je t艡eba naslouchat. P艡ijmout slovo druhého jako poselství, jako poklad, i jako pomoc pro sebe. Zasv臎cená poslu拧nost je protilátkou proti takovému osam臎lému individualismu a jako alternativu prosazuje model vztahu, který se vyzna膷uje aktivním nasloucháním, v n臎m啪 po 鈥炁�íkání鈥� a 鈥瀋ít臎ní鈥� následuje konkrétnost 鈥瀓ednání鈥�, a to i za cenu z艡eknutí se vlastního vkusu, vlastních plán暖 a vlastních preferencí. Jen tak m暖啪e 膷lov臎k pln臎 pro啪ít radost z daru, p艡ekonat osam臎lost a objevit smysl své existence ve velkém Bo啪ím plánu.

Na záv臎r bych rád p艡ipomn臎l je拧t臎 jeden bod: 鈥�návrat k po膷átk暖m鈥�, o kterém se dnes v zasv臎ceném 啪ivot臎 hodn臎 mluví. Ale nejde o návrat k po膷átk暖m ve smyslu návratu do muzea, to ne. Je to návrat práv臎 k po膷átk暖m na拧eho 啪ivota. V tomto ohledu nám Bo啪í slovo, které jsme sly拧eli, p艡ipomíná, 啪e prvním a nejd暖le啪it臎j拧ím 鈥瀗ávratem k po膷átk暖m鈥� ka啪dého zasv臎cení je pro nás v拧echny návrat ke Kristu a jeho 鈥瀉no鈥� Otci. P艡ipomíná nám, 啪e obnova se provádí spí拧e ne啪 setkáními a 鈥瀔ulatými stoly鈥� - které se musí konat, jsou u啪ite膷né - p艡ed svatostánkem, v klan臎ní. Sestry, brat艡i, trochu jsme ztratili smysl pro adoraci. Jsme p艡íli拧 prakti膷tí, chceme d臎lat v臎ci, ale... Klan臎t se. Klan臎t se. Schopnost adorovat v tichu. A tak znovu objevujme na拧e zakladatele p艡edev拧ím jako 啪eny a mu啪e víry a spolu s nimi opakujeme v modlitb臎 a ob臎ti: 鈥濼ady jsem, abych plnil, Bo啪e, tvou v暖li鈥� (沤颈诲 10,7).

Mnohokrát vám d臎kuji za va拧e sv臎dectví. Je to kvas v církvi. D臎kuji vám.