Pape? na svátek Uvedení Páně do chrámu: Jak skrze evangelijní rady p?iná?et světlo?
PAPE? FRANTI?EK
?Tady jsem, abych plnil, Bo?e, tvou v?li“ (?id 10,7). Těmito slovy autor Listu ?id?m projevuje Je?í?ovo plné p?ilnutí k Otcovu plánu. Dnes je ?teme na svátek Uvedení Páně do chrámu, 厂惫ě迟ový den zasvěceného ?ivota, během Jubilea naděje, v liturgickém kontextu charakterizovaném symbolem světla. A vy v?ichni, sestry a brat?i, kte?í jste si zvolili cestu evangelijních rad, jste se zasvětili jako ?nevěsta p?ed svým ?enichem [...] zahalená jeho světlem“ (sv. Jan Pavel II., apo?tolská exhortace Vita consecrata, 15); zasvětili jste se tému? světelnému plánu Otce, který sahá a? k po?átk?m světa. Plného naplnění se do?ká na konci ?as?, ale ji? nyní se zviditelňuje ?zázraky, které B?h koná v k?ehkém lidství povolaných osob“ (tamté?, 20). Zamysleme se tedy nad tím, jak se prost?ednictvím slib? chudoby, ?istoty a poslu?nosti, které jste slo?ili, m??ete i vy stát nositeli světla pro ?eny a mu?e na?í doby.
První aspekt: světlo chudoby. Je zako?eněno v samotném Bo?ím ?ivotě, vě?ném a úplném vzájemném daru Otce, Syna a Ducha svatého (tamté?, 21). Tím, ?e zasvěcená osoba takto uplatňuje chudobu, ?iní se svobodným a velkorysým u?íváním v?ech věcí nositelem jejich po?ehnání: projevuje jejich dobrotu v ?ádu lásky, odmítá v?echno, co m??e po?pinit jejich krásu - sobectví, chamtivost, závislost, násilné u?ívání a u?ívání za ú?elem smrti - a p?ijímá naopak v?echno, co ji m??e povznést: st?ídmost, velkorysost, sdílení, solidaritu. A Pavel to ?íká: ?V?ecko je va?e! Vy v?ak pat?íte Kristu a Kristus Bohu.“ (1 Kor 3,22-23). To je chudoba.
Druhým prvkem je světlo ?istoty. I ta má sv?j p?vod v Trojici a projevuje se ?odrazem nekone?né lásky, která spojuje t?i bo?ské Osoby“ (Vita consecrata, 21). Jeho vyznání, spo?ívající ve z?eknutí se man?elské lásky a cestou zdr?enlivosti, potvrzuje pro lidskou bytost absolutní prvenství Bo?í lásky, p?ijímané nerozděleným a snoubeneckým srdcem (srov. 1 Kor 7,32-36), a poukazuje na ni jako na zdroj a vzor ve?keré ostatní lásky. Víme, ?e ?ijeme ve světě ?asto poznamenaném pok?ivenými formami afektivity, v něm? nás princip ?co se mi líbí“ - tento princip - tla?í k tomu, abychom v druhém hledali spí?e uspokojení vlastních pot?eb ne? radost z plodného setkání. To je pravda. To ve vztazích vytvá?í postoje povrchnosti a nejistoty, egocentrismu a hédonismu, nezralosti a morální nezodpovědnosti, kdy ?lověk nahrazuje ?enicha a nevěstu celého ?ivota partnerem okam?iku, děti p?ijímané jako dar těmi, které po?aduje jako ?právo“ nebo které odstraňuje jako ?obtí?“.
Sestry, brat?i, v takovém kontextu, tvá?í v tvá? ?rostoucí pot?ebě vnit?ní jasnosti v lidských vztazích“ (Vita consecrata, 88) a humanizaci vazeb mezi jednotlivci a spole?enstvími, nám zasvěcená ?istota ukazuje - ukazuje mu?i a ?eně jednadvacátého století - cestu k uzdravení ze zla izolace, a to v uplatňování svobodného a osvobozujícího zp?sobu lásky, který ka?dého p?ijímá a respektuje a nikoho neomezuje ani neodmítá. Jakým lékem pro du?i je setkání s ?eholníky a ?eholnicemi schopnými takovéto zralé a radostné vztahovosti! Jsou odrazem bo?ské lásky (srov. Lk 2,30-32). Za tímto ú?elem je v?ak v na?ich komunitách d?le?ité pe?ovat o duchovní a citový r?st lidí, a to ji? v po?áte?ní formaci a také ve formaci trvalé, aby se v ?istotě skute?ně projevila krása darované lásky a nedocházelo ke ?kodlivým jev?m, jako je zakyslost srdce nebo dvojzna?nost rozhodování, které jsou zdrojem smutku a nespokojenosti a někdy u k?eh?ích subjekt? p?í?inou rozvoje skute?ného ?dvojího ?ivota“. Boj proti poku?ení dvojího ?ivota je ka?dodenní. Je ka?dodenní.
A dostáváme se ke t?etímu aspektu: světlo poslu?nosti. I o tom k nám promlouvá text, kterému jsme naslouchali, a p?edstavuje nám ve vztahu mezi Je?í?em a Otcem ?osvobozující krásu synovské a neslu?ebné závislosti, bohaté na smysl pro odpovědnost a o?ivované vzájemnou d?věrou“ (Vita consecrata, 21). Právě světlo Slova se stává darem a odpovědí lásky, znamením pro na?i spole?nost, v ní? máme sklon hodně mluvit, ale málo naslouchat: v rodině, v práci a zejména na sociálních sítích, kde si m??eme vyměňovat proudy slov a obraz?, ani? bychom se kdy skute?ně setkali, proto?e se navzájem skute?ně nevydáváme v?anc. A to je zajímavá věc. Tolikrát se v ka?dodenním dialogu stane, ?e ne? ?lověk domluví, u? se objeví odpově?. Nikdo neposlouchá. P?ed odpovědí je t?eba naslouchat. P?ijmout slovo druhého jako poselství, jako poklad, i jako pomoc pro sebe. Zasvěcená poslu?nost je protilátkou proti takovému osamělému individualismu a jako alternativu prosazuje model vztahu, který se vyzna?uje aktivním nasloucháním, v něm? po ??íkání“ a ?cítění“ následuje konkrétnost ?jednání“, a to i za cenu z?eknutí se vlastního vkusu, vlastních plán? a vlastních preferencí. Jen tak m??e ?lověk plně pro?ít radost z daru, p?ekonat osamělost a objevit smysl své existence ve velkém Bo?ím plánu.
Na závěr bych rád p?ipomněl je?tě jeden bod: ?návrat k po?átk?m“, o kterém se dnes v zasvěceném ?ivotě hodně mluví. Ale nejde o návrat k po?átk?m ve smyslu návratu do muzea, to ne. Je to návrat právě k po?átk?m na?eho ?ivota. V tomto ohledu nám Bo?í slovo, které jsme sly?eli, p?ipomíná, ?e prvním a nejd?le?itěj?ím ?návratem k po?átk?m“ ka?dého zasvěcení je pro nás v?echny návrat ke Kristu a jeho ?ano“ Otci. P?ipomíná nám, ?e obnova se provádí spí?e ne? setkáními a ?kulatými stoly“ - které se musí konat, jsou u?ite?né - p?ed svatostánkem, v klanění. Sestry, brat?i, trochu jsme ztratili smysl pro adoraci. Jsme p?íli? prakti?tí, chceme dělat věci, ale... Klanět se. Klanět se. Schopnost adorovat v tichu. A tak znovu objevujme na?e zakladatele p?edev?ím jako ?eny a mu?e víry a spolu s nimi opakujeme v modlitbě a oběti: ?Tady jsem, abych plnil, Bo?e, tvou v?li“ (?id 10,7).
Mnohokrát vám děkuji za va?e svědectví. Je to kvas v církvi. Děkuji vám.
