蜜桃交友

笔础笔贰沤 FRANTI艩EK

Slova, která jsme práv臎 sly拧eli, by v nás mohla vzbudit pocity úzkosti; ve skute膷nosti jsou velkým poselstvím nad臎je. Jestli啪e se toti啪 zdá, 啪e Je啪í拧 na jedné stran臎 popisuje stav mysli t臎ch, kte艡í vid臎li zkázu Jeruzaléma a myslí si, 啪e nastal konec, zárove艌 ohla拧uje n臎co mimo艡ádného: práv臎 v hodin臎 temnoty a zpusto拧ení, práv臎 kdy啪 se zdá, 啪e se v拧echno hroutí, 辫艡颈肠丑&补补肠耻迟别;锄&颈补肠耻迟别; B暖h, B暖h se p艡ibli啪uje, B暖h nás shroma啪膹uje, aby nás zachránil.

Je啪í拧 nás vyzývá, abychom m臎li byst艡ej拧í pohled, abychom m臎li o膷i schopné 鈥災�íst uvnit艡鈥� d臎jinných událostí, abychom objevili, 啪e i v úzkosti na拧ich srdcí a na拧í doby prosvítá neot艡esitelná nad臎je. V tento Sv臎tový den chudých se tedy zastavme práv臎 u t臎chto dvou skute膷ností: úzkosti a nad臎je, které se v啪dy vzájemn臎 vyzývají k souboji na poli na拧ich srdcí. 

笔艡别诲别惫拧&颈补肠耻迟别;尘 úzkost. Je to roz拧í艡ený pocit v na拧í dob臎, kdy spole膷enská komunikace umoc艌uje problémy a rány, 膷ím啪 se sv臎t stává stále mén臎 bezpe膷ným a budoucnost stále mén臎 jistou. I dne拧ní evangelium za膷íná obrazem, který promítá sou啪ení lidí do kosmu, a to apokalyptickým jazykem: 鈥濻lunce se zatmí, m臎síc u啪 nebude svítit, hv臎zdy budou padat...鈥� a tak dále (Mk 13,24-25). 

Pokud se ná拧 pohled zastaví pouze u popisu událostí, zmocní se nás úzkost. I dnes vlastn臎 vidíme, jak se stmívá slunce a zhasíná m臎síc, vidíme hlad a bídu, které tísní tolik brat艡í a sester, kte艡í nemají co jíst, vidíme hr暖zy války, vidíme nevinná úmrtí. Tvá艡í v tvá艡 tomuto scéná艡i riskujeme, 啪e propadneme sklí膷enosti a neuv臎domíme si Bo啪í p艡ítomnost v dramatu d臎jin. Odsuzujeme se tak k bezmoci; vidíme, jak kolem nás roste nespravedlnost, která zp暖sobuje bolest chudých, ale p艡idáváme se k rezignovanému proudu t臎ch, kte艡í si z pohodlnosti nebo lenosti myslí, 啪e 鈥瀟akhle to na sv臎t臎 chodí鈥� a 鈥瀓á s tím nemohu nic d臎lat鈥�. Pak se i samotná k艡es钮anská víra redukuje na ne拧kodnou zbo啪nost, která neznepokojuje mocnosti tohoto sv臎ta a nevytvá艡í konkrétní závazek k lásce. A zatímco je 膷ást sv臎ta odsouzena k 啪ivotu ve slumech d臎jin, zatímco nerovnosti rostou a ekonomika trestá ty nejslab拧í, zatímco se spole膷nost oddává modloslu啪b臎 pen臎z a konzumu, stává se, 啪e chudí a vylou膷ení nemohou d臎lat nic jiného ne啪 dál 膷ekat (srov. apo拧tolská exhortace Evangelii gaudium, 54).

Zde v拧ak Je啪í拧 uprost艡ed tohoto apokalyptického obrazu rozn臎cuje 苍补诲臎箩颈. Otevírá obzor, roz拧i艡uje ná拧 pohled, abychom se i v nejistot臎 a bolesti sv臎ta nau膷ili chápat p艡ítomnost Bo啪í lásky, která se k nám p艡ibli啪uje, která nás neopou拧tí, která jedná pro na拧i spásu. Vskutku, stejn臎 jako se zatmí slunce, p艡estane svítit m臎síc a hv臎zdy spadnou z nebe, 艡íká evangelium, 鈥瀠vidí Syna 膷lov臎ka p艡icházet na oblacích s velikou mocí a slávou鈥�; a on 鈥瀞hromá啪dí své vyvolené od 膷ty艡 sv臎tových stran, od konce zem臎 a啪 na konec nebe鈥� (v. 26-27). 

T臎mito slovy Je啪í拧 poukazuje p艡edev拧ím na svou smrt, která nastane krátce poté. Na Kalvárii se toti啪 zatmí slunce a na sv臎t se snese tma, ale práv臎 v té chvíli p艡ijde Syn 膷lov臎ka na oblacích, proto啪e moc jeho vzk艡í拧ení zlomí pouta smrti, z temnoty povstane v臎膷ný Bo啪í 啪ivot a z trosek d臎jin zran臎ných zlem se zrodí nový sv臎t. 

Brat艡i a sestry, to je nad臎je, kterou nám chce Je啪í拧 dát. A 膷iní tak také prost艡ednictvím krásného obrazu: Podívejte se na fíkovník, 艡íká, proto啪e 鈥瀔dy啪 jeho ratolest zm臎kne a listy vyra拧í, znamená to, 啪e léto je blízko鈥� (v. 28). Stejným zp暖sobem jsme i my povoláni 膷íst situace na拧eho pozemského 啪ivota: tam, kde se zdá, 啪e je jen nespravedlnost, bolest a bída, práv臎 v té dramatické chvíli 辫艡颈肠丑&补补肠耻迟别;锄&颈补肠耻迟别; Pán, aby nás vysvobodil z otroctví a dal 啪ivotu zá艡it (srov. v. 29). A 辫艡颈肠丑&补补肠耻迟别;锄&颈补肠耻迟别; blízko s na拧í k艡es钮anskou blízkostí, s na拧ím k艡es钮anským bratrstvím. Nejde o to hodit minci do ruky tomu, kdo je v nouzi. Toho, kdo dává almu啪nu, se ptám na dv臎 v臎ci: 鈥濪otýká拧 se rukou lidí, nebo jim minci hodí拧, ani啪 by ses jich dotkl? Dívá拧 se do o膷í 膷lov臎ku, kterému pomáhá拧, nebo odvrací拧 zrak?鈥�

Jsme jeho u膷edníci, kte艡í díky Duchu svatému mohou tuto 苍补诲臎箩颈 rozsévat ve sv臎t臎. Jsme to my, kdo m暖啪e a musí rozsvítit sv臎tla spravedlnosti a solidarity, zatímco stíny uzav艡eného sv臎ta houstnou (srov. Fratelli tutti, 9-55). Jsme to my, koho jeho milost 膷iní zá艡ivými, je to ná拧 啪ivot prodchnutý soucitem a láskou, který se stává znamením Bo啪í p艡ítomnosti, v啪dy nablízku utrpení chudých, aby uti拧il jejich rány a zm臎nil jejich úd臎l. 

Brat艡i a sestry, nezapomínejme: k艡es钮anská nad臎je, která se naplnila v Je啪í拧i a uskute膷艌uje se v jeho království, pot艡ebuje nás, pot艡ebuje na拧i anga啪ovanost, pot艡ebuje víru p暖sobící v lásce, pot艡ebuje k艡es钮any, kte艡í se nedívají jinam. Díval jsem se na fotografii, kterou po艡ídil jeden 艡ímský fotograf: vycházeli z restaurace, dosp臎lý pár, star拧í, v zim臎; paní dob艡e zahalená v ko啪ichu a mu啪 také. U dve艡í le啪ela na zemi chudá paní, která 啪ebrala, a oba se dívali jinam... To se d臎je ka啪dý den. Ptejme se sami sebe: Dívám se jinam, kdy啪 vidím chudobu, pot艡eby, bolest druhých? Jeden teolog 20. století 艡ekl, 啪e k艡es钮anská víra v nás musí vytvá艡et 鈥瀖ystiku s otev艡enýma o膷ima鈥�, nikoli spiritualitu, která utíká p艡ed sv臎tem, ale - naopak - víru, která otevírá o膷i pro utrpení sv臎ta a ne拧t臎stí chudých, aby projevovala stejný soucit jako Kristus. Cítím stejný soucit jako Pán p艡ed chudými, p艡ed t臎mi, kdo nemají práci, kdo nemají co jíst, kdo jsou odstr膷eni na okraj spole膷nosti? A nesmíme se dívat jen na velké problémy sv臎tové chudoby, ale i na to málo, co m暖啪eme ka啪dý den ud臎lat my v拧ichni svým 啪ivotním stylem, pé膷í a starostí o 啪ivotní prost艡edí, ve kterém 啪ijeme, hou啪evnatou snahou o spravedlnost, sdílením svých statk暖 s t臎mi, kte艡í jsou chud拧í, spole膷enským a politickým nasazením pro zlep拧ení reality kolem nás. Mo啪ná se nám to nezdá mnoho, ale na拧e mali膷kost bude jako první listy ra拧ící na fíkovníku, na拧e mali膷kost bude p艡edzv臎stí léta, které je ji啪 blízko.

Drazí, v tento Sv臎tový den chudých rád p艡ipomínám varování kardinála Martiniho. 艠ekl, 啪e musíme být pozorní, abychom si nemysleli, 啪e nejprve je tu církev, která je ji啪 sama o sob臎 pevná, a teprve potom chudí, o které se rozhodneme pe膷ovat. Ve skute膷nosti se stáváme Je啪í拧ovou církví v té mí艡e, v jaké slou啪íme chudým, proto啪e jen tak se 鈥瀋írkev 鈥歴tává鈥� sama sebou, to znamená, 啪e se církev stává domovem otev艡eným v拧em, místem Bo啪ího soucitu se 啪ivotem ka啪dého 膷lov臎ka鈥� (C. M. Martini, Città senza mura. Lettere e discorsi alla diocesi 1984, Bologna 1985, 350). 

A já to 艡íkám církvi, 艡íkám to vládám, 艡íkám to mezinárodním organizacím, 艡íkám to ka啪dému: prosím, nezapome艌me na chudé.