蜜桃交友

PAPE? FRANTI?EK

Slova, která jsme právě sly?eli, by v nás mohla vzbudit pocity úzkosti; ve skute?nosti jsou velkým poselstvím naděje. Jestli?e se toti? zdá, ?e Je?í? na jedné straně popisuje stav mysli těch, kte?í viděli zkázu Jeruzaléma a myslí si, ?e nastal konec, zároveň ohla?uje něco mimo?ádného: právě v hodině temnoty a zpusto?ení, právě kdy? se zdá, ?e se v?echno hroutí, p?ichází B?h, B?h se p?ibli?uje, B?h nás shroma??uje, aby nás zachránil.

Je?í? nás vyzývá, abychom měli byst?ej?í pohled, abychom měli o?i schopné ??íst uvnit?“ dějinných událostí, abychom objevili, ?e i v úzkosti na?ich srdcí a na?í doby prosvítá neot?esitelná naděje. V tento 厂惫ě迟ový den chudých se tedy zastavme právě u těchto dvou skute?ností: úzkosti a naděje, které se v?dy vzájemně vyzývají k souboji na poli na?ich srdcí. 

P?edev?ím úzkost. Je to roz?í?ený pocit v na?í době, kdy spole?enská komunikace umocňuje problémy a rány, ?ím? se svět stává stále méně bezpe?ným a budoucnost stále méně jistou. I dne?ní evangelium za?íná obrazem, který promítá sou?ení lidí do kosmu, a to apokalyptickým jazykem: ?Slunce se zatmí, měsíc u? nebude svítit, hvězdy budou padat...“ a tak dále (Mk 13,24-25). 

Pokud se ná? pohled zastaví pouze u popisu událostí, zmocní se nás úzkost. I dnes vlastně vidíme, jak se stmívá slunce a zhasíná měsíc, vidíme hlad a bídu, které tísní tolik brat?í a sester, kte?í nemají co jíst, vidíme hr?zy války, vidíme nevinná úmrtí. Tvá?í v tvá? tomuto scéná?i riskujeme, ?e propadneme sklí?enosti a neuvědomíme si Bo?í p?ítomnost v dramatu dějin. Odsuzujeme se tak k bezmoci; vidíme, jak kolem nás roste nespravedlnost, která zp?sobuje bolest chudých, ale p?idáváme se k rezignovanému proudu těch, kte?í si z pohodlnosti nebo lenosti myslí, ?e ?takhle to na světě chodí“ a ?já s tím nemohu nic dělat“. Pak se i samotná k?es?anská víra redukuje na ne?kodnou zbo?nost, která neznepokojuje mocnosti tohoto světa a nevytvá?í konkrétní závazek k lásce. A zatímco je ?ást světa odsouzena k ?ivotu ve slumech dějin, zatímco nerovnosti rostou a ekonomika trestá ty nejslab?í, zatímco se spole?nost oddává modloslu?bě peněz a konzumu, stává se, ?e chudí a vylou?ení nemohou dělat nic jiného ne? dál ?ekat (srov. apo?tolská exhortace Evangelii gaudium, 54).

Zde v?ak Je?í? uprost?ed tohoto apokalyptického obrazu rozněcuje 苍补诲ě箩颈. Otevírá obzor, roz?i?uje ná? pohled, abychom se i v nejistotě a bolesti světa nau?ili chápat p?ítomnost Bo?í lásky, která se k nám p?ibli?uje, která nás neopou?tí, která jedná pro na?i spásu. Vskutku, stejně jako se zatmí slunce, p?estane svítit měsíc a hvězdy spadnou z nebe, ?íká evangelium, ?uvidí Syna ?lověka p?icházet na oblacích s velikou mocí a slávou“; a on ?shromá?dí své vyvolené od ?ty? světových stran, od konce země a? na konec nebe“ (v. 26-27). 

Těmito slovy Je?í? poukazuje p?edev?ím na svou smrt, která nastane krátce poté. Na Kalvárii se toti? zatmí slunce a na svět se snese tma, ale právě v té chvíli p?ijde Syn ?lověka na oblacích, proto?e moc jeho vzk?í?ení zlomí pouta smrti, z temnoty povstane vě?ný Bo?í ?ivot a z trosek dějin zraněných zlem se zrodí nový svět. 

Brat?i a sestry, to je naděje, kterou nám chce Je?í? dát. A ?iní tak také prost?ednictvím krásného obrazu: Podívejte se na fíkovník, ?íká, proto?e ?kdy? jeho ratolest změkne a listy vyra?í, znamená to, ?e léto je blízko“ (v. 28). Stejným zp?sobem jsme i my povoláni ?íst situace na?eho pozemského ?ivota: tam, kde se zdá, ?e je jen nespravedlnost, bolest a bída, právě v té dramatické chvíli p?ichází Pán, aby nás vysvobodil z otroctví a dal ?ivotu zá?it (srov. v. 29). A p?ichází blízko s na?í k?es?anskou blízkostí, s na?ím k?es?anským bratrstvím. Nejde o to hodit minci do ruky tomu, kdo je v nouzi. Toho, kdo dává almu?nu, se ptám na dvě věci: ?Dotýká? se rukou lidí, nebo jim minci hodí?, ani? by ses jich dotkl? Dívá? se do o?í ?lověku, kterému pomáhá?, nebo odvrací? zrak?“

Jsme jeho u?edníci, kte?í díky Duchu svatému mohou tuto 苍补诲ě箩颈 rozsévat ve světě. Jsme to my, kdo m??e a musí rozsvítit světla spravedlnosti a solidarity, zatímco stíny uzav?eného světa houstnou (srov. Fratelli tutti, 9-55). Jsme to my, koho jeho milost ?iní zá?ivými, je to ná? ?ivot prodchnutý soucitem a láskou, který se stává znamením Bo?í p?ítomnosti, v?dy nablízku utrpení chudých, aby uti?il jejich rány a změnil jejich úděl. 

Brat?i a sestry, nezapomínejme: k?es?anská naděje, která se naplnila v Je?í?i a uskute?ňuje se v jeho království, pot?ebuje nás, pot?ebuje na?i anga?ovanost, pot?ebuje víru p?sobící v lásce, pot?ebuje k?es?any, kte?í se nedívají jinam. Díval jsem se na fotografii, kterou po?ídil jeden ?ímský fotograf: vycházeli z restaurace, dospělý pár, star?í, v zimě; paní dob?e zahalená v ko?ichu a mu? také. U dve?í le?ela na zemi chudá paní, která ?ebrala, a oba se dívali jinam... To se děje ka?dý den. Ptejme se sami sebe: Dívám se jinam, kdy? vidím chudobu, pot?eby, bolest druhých? Jeden teolog 20. století ?ekl, ?e k?es?anská víra v nás musí vytvá?et ?mystiku s otev?enýma o?ima“, nikoli spiritualitu, která utíká p?ed světem, ale - naopak - víru, která otevírá o?i pro utrpení světa a ne?těstí chudých, aby projevovala stejný soucit jako Kristus. Cítím stejný soucit jako Pán p?ed chudými, p?ed těmi, kdo nemají práci, kdo nemají co jíst, kdo jsou odstr?eni na okraj spole?nosti? A nesmíme se dívat jen na velké problémy světové chudoby, ale i na to málo, co m??eme ka?dý den udělat my v?ichni svým ?ivotním stylem, pé?í a starostí o ?ivotní prost?edí, ve kterém ?ijeme, hou?evnatou snahou o spravedlnost, sdílením svých statk? s těmi, kte?í jsou chud?í, spole?enským a politickým nasazením pro zlep?ení reality kolem nás. Mo?ná se nám to nezdá mnoho, ale na?e mali?kost bude jako první listy ra?ící na fíkovníku, na?e mali?kost bude p?edzvěstí léta, které je ji? blízko.

Drazí, v tento 厂惫ě迟ový den chudých rád p?ipomínám varování kardinála Martiniho. ?ekl, ?e musíme být pozorní, abychom si nemysleli, ?e nejprve je tu církev, která je ji? sama o sobě pevná, a teprve potom chudí, o které se rozhodneme pe?ovat. Ve skute?nosti se stáváme Je?í?ovou církví v té mí?e, v jaké slou?íme chudým, proto?e jen tak se ?církev ?stává‘ sama sebou, to znamená, ?e se církev stává domovem otev?eným v?em, místem Bo?ího soucitu se ?ivotem ka?dého ?lověka“ (C. M. Martini, Città senza mura. Lettere e discorsi alla diocesi 1984, Bologna 1985, 350). 

A já to ?íkám církvi, ?íkám to vládám, ?íkám to mezinárodním organizacím, ?íkám to ka?dému: prosím, nezapomeňme na chudé.