蜜桃交友

Pape啪 Franti拧ek vedl 1. 艡íjna ve膷er 膷leny a ú膷astníky synody p艡i kající bohoslu啪b臎, p艡i ní啪 vyjad艡ovali stud za na拧e h艡íchy a prosili o odpu拧t臎ní.

P艡i této kající bohoslu啪b臎, která se vyzna膷ovala také sv臎dectvími lidí zran臎ných zneu啪íváním, válkou a nedostatkem milosrdenství, pape啪 Franti拧ek 啪ádal o odpu拧t臎ní Boha i ty, které jsme zranili svými h艡íchy.

Kající vigilie byla vyvrcholením dvoudenního synodního rekolek膷ního setkání p艡ed slavnostním zahájením druhého zasedání 拧estnáctého generálního shromá啪d臎ní biskupské synody.

B臎hem ob艡adu sedm kardinál暖 vyjád艡ilo zahanbení a po啪ádalo 鈥瀓ménem v拧ech v církvi鈥� o odpu拧t臎ní za h艡íchy proti míru, proti 啪ivotnímu prost艡edí, proti d暖stojnosti 啪en a proti chudým, za h艡íchy zneu啪ívání a za pou啪ívání nauky jako 鈥瀔amene k házení鈥� na druhé a za h艡íchy proti synodalit臎.

Pape啪 Franti拧ek potom p艡ednesl svou reflexi, kterou vám p艡iná拧íme v plném zn臎ní:

笔础笔贰沤 FRANTI艩EK 

Kající vigilie, 1. 艡íjna 2024

Drazí brat艡i a sestry.

Jak nám p艡ipomíná Sirachovec, 鈥瀖odlitba poní啪ených protíná oblaka鈥� (35,21).
Jsme zde, abychom 啪ebrali o Otcovo milosrdenství a prosili o odpu拧t臎ní.
Církev je v啪dy církví chudých v duchu a h艡í拧ník暖 hledajících odpu拧t臎ní, a to nejen církví spravedlivých a svatých, ale spravedlivých a svatých, kte艡í se uznávají za ubohé a h艡í拧né.
Cht臎l jsem napsat prosby o odpu拧t臎ní, které p艡e膷etli n臎kte艡í kardinálové, proto啪e bylo nutné pojmenovat na拧e hlavní h艡íchy. A my je skrýváme nebo 艡íkáme p艡íli拧 zdvo艡ilými slovy.
H艡ích je v啪dy ranou ve vztazích: ve vztahu k Bohu a ve vztahu k bratr暖m a sestrám. Sestry, brat艡i,nikdo není spasen sám, ale stejn臎 tak platí, 啪e h艡ích jednoho p暖sobí na mnohé: tak jako je v拧e spojeno v dobrém, je spojeno i ve zlém.
Církev je ve své podstat臎 církví víry a hlásání, která je v啪dy vztahová, a jen uzdravením nemocných vztah暖 se m暖啪eme stát církví synodální. Jak bychom mohli být v臎rohodní v misii, kdybychom neuznali své chyby a nesní啪ili se k tomu, abychom zahojili rány, které jsme zp暖sobili svými h艡íchy?
A lé膷ení ran za膷íná vyznáním h艡íchu, kterého jsme se dopustili.
Podobenství z Luká拧ova evangelia, které jsme sly拧eli, nám p艡edstavuje dva mu啪e, farizeje a celníka, kte艡í se oba jdou modlit do chrámu. Jeden stojí se zdvi啪enou hlavou, druhý z暖stává opodál se sklopenýma o膷ima.
Farizeus vypl艌uje scénu svou postavou, která p艡itahuje pohledy, a vnucuje se jako vzor. Tímto zp暖sobem se domý拧lí, 啪e se modlí, ale ve skute膷nosti oslavuje sám sebe a ve své prchavé sebejistot臎 maskuje své slabosti. Co o膷ekává od Boha? O膷ekává odm臎nu za své zásluhy, a tím se p艡ipravuje o p艡ekvapení z bezplatnosti spásy, vyrábí si boha, který nem暖啪e ud臎lat nic víc, ne啪 podepsat osv臎d膷ení o p艡edstírané dokonalosti. Takový 膷lov臎k se uzavírá p艡ekvapení, uzavírá se v拧em p艡ekvapením. Je uzav艡ený sám do sebe, uzav艡ený velkému p艡ekvapení milosrdenství. Jeho ego nedává prostor ni膷emu a nikomu, dokonce ani Bohu.
Jak 膷asto se v církvi takto chováme? Kolikrát jsme sami zabrali ve拧kerý prostor svými slovy, svými soudy, svými tituly, p艡esv臎d膷ením, 啪e jen my máme zásluhy? A tak zv臎膷艌ujeme to, co se stalo, kdy啪 Josef s Marií a Bo啪ím Synem v jejím l暖n臎 klepali na dve艡e a hledali pohostinnost. Je啪í拧 se narodil v jeslích, proto啪e, jak nám 艡íká evangelium, 鈥瀙ro n臎 nebylo místo pod st艡echou鈥� (Lk 2,7).
A my v拧ichni jsme dnes jako ten celník, máme nebo chceme mít sklopené o膷i a cítíme, chceme cítit hanbu za své h艡íchy. Stejn臎 jako on stojíme vzadu a vyklízíme prostor, který zabírá domý拧livost, pokrytectví a pýcha. 艠ekn臎me to i my, biskupové, kn臎啪í, zasv臎cení mu啪i a 啪eny: vyklizením prostoru obsazeného domý拧livostí, pokrytectvím a pýchou.
Nemohli bychom vzývat Bo啪í jméno, ani啪 bychom prosili o odpu拧t臎ní své bratry a sestry, zemi a v拧echny tvory.
Za膷ínáme tuto etapu synody. A jak bychom mohli být synodální církví bez smí艡ení? Jak bychom mohli tvrdit, 啪e krá膷íme spole膷n臎, ani啪 bychom p艡ijali a dali odpu拧t臎ní, které obnovuje spole膷enství v Kristu?
Odpu拧t臎ní, vypro拧ené a darované, vytvá艡í nové smí艡ení, v n臎m啪 si rozdíly neodporují a vlk a beránek doká啪í 啪ít spole膷n臎 (srov. Iz 11,6). Izaiá拧暖v p艡íklad je odvá啪ný!
Tvá艡í v tvá艡 zlu a nevinnému utrpení se ptáme: Kde jsi, Pane? Otázka v拧ak musí sm臎艡ovat i k nám a my se musíme ptát na svou odpov臎dnost, kdy啪 nedoká啪eme zastavit zlo dobrem. Nem暖啪eme o膷ekávat, 啪e konflikty vy艡e拧íme tím, 啪e budeme podn臎covat násilí, které je stále ohavn臎j拧í, 啪e se vykoupíme tím, 啪e zp暖sobíme bolest, 啪e se zachráníme smrtí druhých. Jak m暖啪eme usilovat o 拧t臎stí zaplacené cenou ne拧t臎stí na拧ich brat艡í a sester?
A to platí pro v拧echny, pro ka啪dého: pro lai膷ky, laiky, zasv臎cené mu啪e a 啪eny, pro v拧echny! V p艡edve膷er zahájení synodního shromá啪d臎ní je zpov臎膹 p艡íle啪itostí obnovit d暖v臎ru v církev a v církvi, d暖v臎ru naru拧enou na拧imi chybami a h艡íchy, a za膷ít hojit rány, které nep艡estávají krvácet, a p艡etrhat 鈥炁檈t臎zy 拧patnosti鈥� (Iz 58,6).
艠íkáme to v modlitb臎 Adsumus, kterou uvedeme zít艡ej拧í slavení synody: 鈥濲sme zde, zatí啪eni obrovským mno啪stvím na拧ich h艡ích暖". A my bychom necht臎li, aby toto b艡emeno zpomalilo cestu Bo啪ího království v d臎jinách.
Ud臎lali jsme sv暖j díl práce, i kdy啪 i chyby. Pokra膷ujeme v misii, jak jen m暖啪eme; nyní se v拧ak obracíme k vám, mladí lidé, kte艡í 膷ekáte na na拧e sv臎dectví, a prosíme vás také o odpu拧t臎ní, pokud jsme nebyli v臎rohodnými sv臎dky.
A dnes p艡i liturgické památce svaté Terezie od Dít臎te Je啪í拧e, patronky misií, prosíme o její p艡ímluvu.

Ot膷e, shromá啪dili jsme se zde s v臎domím, 啪e pot艡ebujeme tv暖j láskyplný pohled. Na拧e ruce jsou prázdné, m暖啪eme p艡ijmout jen tolik, kolik nám m暖啪e拧 dát. Prosíme t臎 o odpu拧t臎ní v拧ech na拧ich h艡ích暖, pomoz nám obnovit tvou tvá艡, kterou jsme znetvo艡ili svou nev臎rností. Prosíme o odpu拧t臎ní, cítíme stud, tvá艡í v tvá艡 t臎m, kte艡í byli zran臎ni na拧imi h艡íchy.
Dej nám odvahu k up艡ímnému pokání k obrácení.
Prosíme o to vzýváním Ducha svatého, aby naplnil svou milostí srdce, která jsi stvo艡il v Kristu Je啪í拧i, na拧em Pánu.
V拧ichni prosíme o odpu拧t臎ní, v拧ichni jsme h艡í拧níci, ale v拧ichni máme nad臎ji ve tvé lásce, Hospodine. Amen.