蜜桃交友

Pape? Franti?ek vedl 1. ?íjna ve?er ?leny a ú?astníky synody p?i kající bohoslu?bě, p?i ní? vyjad?ovali stud za na?e h?íchy a prosili o odpu?tění.

P?i této kající bohoslu?bě, která se vyzna?ovala také svědectvími lidí zraněných zneu?íváním, válkou a nedostatkem milosrdenství, pape? Franti?ek ?ádal o odpu?tění Boha i ty, které jsme zranili svými h?íchy.

Kající vigilie byla vyvrcholením dvoudenního synodního rekolek?ního setkání p?ed slavnostním zahájením druhého zasedání ?estnáctého generálního shromá?dění biskupské synody.

Během ob?adu sedm kardinál? vyjád?ilo zahanbení a po?ádalo ?jménem v?ech v církvi“ o odpu?tění za h?íchy proti míru, proti ?ivotnímu prost?edí, proti d?stojnosti ?en a proti chudým, za h?íchy zneu?ívání a za pou?ívání nauky jako ?kamene k házení“ na druhé a za h?íchy proti synodalitě.

Pape? Franti?ek potom p?ednesl svou reflexi, kterou vám p?iná?íme v plném znění:

PAPE? FRANTI?EK 

Kající vigilie, 1. ?íjna 2024

Drazí brat?i a sestry.

Jak nám p?ipomíná Sirachovec, ?modlitba poní?ených protíná oblaka“ (35,21).
Jsme zde, abychom ?ebrali o Otcovo milosrdenství a prosili o odpu?tění.
Církev je v?dy církví chudých v duchu a h?í?ník? hledajících odpu?tění, a to nejen církví spravedlivých a svatých, ale spravedlivých a svatých, kte?í se uznávají za ubohé a h?í?né.
Chtěl jsem napsat prosby o odpu?tění, které p?e?etli někte?í kardinálové, proto?e bylo nutné pojmenovat na?e hlavní h?íchy. A my je skrýváme nebo ?íkáme p?íli? zdvo?ilými slovy.
H?ích je v?dy ranou ve vztazích: ve vztahu k Bohu a ve vztahu k bratr?m a sestrám. Sestry, brat?i,nikdo není spasen sám, ale stejně tak platí, ?e h?ích jednoho p?sobí na mnohé: tak jako je v?e spojeno v dobrém, je spojeno i ve zlém.
Církev je ve své podstatě církví víry a hlásání, která je v?dy vztahová, a jen uzdravením nemocných vztah? se m??eme stát církví synodální. Jak bychom mohli být věrohodní v misii, kdybychom neuznali své chyby a nesní?ili se k tomu, abychom zahojili rány, které jsme zp?sobili svými h?íchy?
A lé?ení ran za?íná vyznáním h?íchu, kterého jsme se dopustili.
Podobenství z Luká?ova evangelia, které jsme sly?eli, nám p?edstavuje dva mu?e, farizeje a celníka, kte?í se oba jdou modlit do chrámu. Jeden stojí se zdvi?enou hlavou, druhý z?stává opodál se sklopenýma o?ima.
Farizeus vyplňuje scénu svou postavou, která p?itahuje pohledy, a vnucuje se jako vzor. Tímto zp?sobem se domý?lí, ?e se modlí, ale ve skute?nosti oslavuje sám sebe a ve své prchavé sebejistotě maskuje své slabosti. Co o?ekává od Boha? O?ekává odměnu za své zásluhy, a tím se p?ipravuje o p?ekvapení z bezplatnosti spásy, vyrábí si boha, který nem??e udělat nic víc, ne? podepsat osvěd?ení o p?edstírané dokonalosti. Takový ?lověk se uzavírá p?ekvapení, uzavírá se v?em p?ekvapením. Je uzav?ený sám do sebe, uzav?ený velkému p?ekvapení milosrdenství. Jeho ego nedává prostor ni?emu a nikomu, dokonce ani Bohu.
Jak ?asto se v církvi takto chováme? Kolikrát jsme sami zabrali ve?kerý prostor svými slovy, svými soudy, svými tituly, p?esvěd?ením, ?e jen my máme zásluhy? A tak zvě?ňujeme to, co se stalo, kdy? Josef s Marií a Bo?ím Synem v jejím l?ně klepali na dve?e a hledali pohostinnost. Je?í? se narodil v jeslích, proto?e, jak nám ?íká evangelium, ?pro ně nebylo místo pod st?echou“ (Lk 2,7).
A my v?ichni jsme dnes jako ten celník, máme nebo chceme mít sklopené o?i a cítíme, chceme cítit hanbu za své h?íchy. Stejně jako on stojíme vzadu a vyklízíme prostor, který zabírá domý?livost, pokrytectví a pýcha. ?ekněme to i my, biskupové, kně?í, zasvěcení mu?i a ?eny: vyklizením prostoru obsazeného domý?livostí, pokrytectvím a pýchou.
Nemohli bychom vzývat Bo?í jméno, ani? bychom prosili o odpu?tění své bratry a sestry, zemi a v?echny tvory.
Za?ínáme tuto etapu synody. A jak bychom mohli být synodální církví bez smí?ení? Jak bychom mohli tvrdit, ?e krá?íme spole?ně, ani? bychom p?ijali a dali odpu?tění, které obnovuje spole?enství v Kristu?
Odpu?tění, vypro?ené a darované, vytvá?í nové smí?ení, v něm? si rozdíly neodporují a vlk a beránek doká?í ?ít spole?ně (srov. Iz 11,6). Izaiá??v p?íklad je odvá?ný!
Tvá?í v tvá? zlu a nevinnému utrpení se ptáme: Kde jsi, Pane? Otázka v?ak musí smě?ovat i k nám a my se musíme ptát na svou odpovědnost, kdy? nedoká?eme zastavit zlo dobrem. Nem??eme o?ekávat, ?e konflikty vy?e?íme tím, ?e budeme podněcovat násilí, které je stále ohavněj?í, ?e se vykoupíme tím, ?e zp?sobíme bolest, ?e se zachráníme smrtí druhých. Jak m??eme usilovat o ?těstí zaplacené cenou ne?těstí na?ich brat?í a sester?
A to platí pro v?echny, pro ka?dého: pro lai?ky, laiky, zasvěcené mu?e a ?eny, pro v?echny! V p?edve?er zahájení synodního shromá?dění je zpově? p?íle?itostí obnovit d?věru v církev a v církvi, d?věru naru?enou na?imi chybami a h?íchy, a za?ít hojit rány, které nep?estávají krvácet, a p?etrhat ??etězy ?patnosti“ (Iz 58,6).
?íkáme to v modlitbě Adsumus, kterou uvedeme zít?ej?í slavení synody: ?Jsme zde, zatí?eni obrovským mno?stvím na?ich h?ích?". A my bychom nechtěli, aby toto b?emeno zpomalilo cestu Bo?ího království v dějinách.
Udělali jsme sv?j díl práce, i kdy? i chyby. Pokra?ujeme v misii, jak jen m??eme; nyní se v?ak obracíme k vám, mladí lidé, kte?í ?ekáte na na?e svědectví, a prosíme vás také o odpu?tění, pokud jsme nebyli věrohodnými svědky.
A dnes p?i liturgické památce svaté Terezie od Dítěte Je?í?e, patronky misií, prosíme o její p?ímluvu.

Ot?e, shromá?dili jsme se zde s vědomím, ?e pot?ebujeme tv?j láskyplný pohled. Na?e ruce jsou prázdné, m??eme p?ijmout jen tolik, kolik nám m??e? dát. Prosíme tě o odpu?tění v?ech na?ich h?ích?, pomoz nám obnovit tvou tvá?, kterou jsme znetvo?ili svou nevěrností. Prosíme o odpu?tění, cítíme stud, tvá?í v tvá? těm, kte?í byli zraněni na?imi h?íchy.
Dej nám odvahu k up?ímnému pokání k obrácení.
Prosíme o to vzýváním Ducha svatého, aby naplnil svou milostí srdce, která jsi stvo?il v Kristu Je?í?i, na?em Pánu.
V?ichni prosíme o odpu?tění, v?ichni jsme h?í?níci, ale v?ichni máme naději ve tvé lásce, Hospodine. Amen.