Pape?ova homilie p?i zakon?ení synody: Nepot?ebujeme církev, která rezignovaně sedí
PAPE? FRANTI?EK
Evangelium nám p?edstavuje Bartimaia, slepého mu?e, který je nucen ?ebrat u cesty, beznadějného zavr?ence, který v?ak, kdy? usly?í procházejícího Je?í?e, za?ne na něj volat. Zbývá mu jediné: vyk?i?et svou bolest a p?inést Je?í?i svou touhu získat zpět zrak. A zatímco mu v?ichni vy?ítají, ?e je jeho hlas ru?í, Je?í? se zastaví. Proto?e B?h v?dy sly?í volání chudých a ?ádný výk?ik bolesti p?ed ním nez?stane nevysly?en.
Dnes, na závěr generálního shromá?dění biskupské synody, nesouce v srdci tolik vdě?nosti za to, co jsme mohli sdílet, se zastavme u toho, co se s tímto mu?em děje: na za?átku ?seděl u cesty a ?ebral“ (Mk 10,46), zatímco na konci, poté, co ho Je?í? zavolal a on znovu získal zrak, ??el za ním po cestě“ (v. 52).
První věc, kterou nám evangelium o Bartimaiovi ?íká, je tato: sedí a ?ebrá. Jeho pozice je typická pro ?lověka, který je uzav?en ve svých bolestech, sedí u cesty, jako by mu nezbývalo nic jiného ne? dostat něco od mnoha poutník? procházejících o velikonocích městem Jerichem. Ale jak víme, aby ?lověk skute?ně ?il, nem??e z?stat sedět: ?ít znamená být stále v pohybu, vydávat se na cestu, snít, plánovat, být otev?ený budoucnosti. Slepý Bartimaios tedy také p?edstavuje onu vnit?ní slepotu, která nás blokuje, nutí nás z?stat sedět, ?iní nás nehybnými na okraji ?ivota, bez naděje.
A to nás m??e p?imět p?emý?let nejen o na?em osobním ?ivotě, ale také o tom, ?e jsme církví Kristovou. Tolik věcí na cestě nás m??e u?init slepými, neschopnými rozpoznat Bo?í p?ítomnost, nep?ipravenými ?elit výzvám reality, někdy neadekvátními v tom, jak odpovědět na mnohé otázky, které na nás volají jako Bartimaios na Je?í?e. Tvá?í v tvá? otázkám dne?ních ?en a mu??, výzvám na?í doby, naléhavosti evangelizace a mnoha ranám, které trápí lidstvo, v?ak, sestry a brat?i nem??eme sedět se zalo?enýma rukama. Nem??eme z?stat sedět. Sedící církev, která se témě? bez uvědomění stahuje ze ?ivota a uzavírá se na okraj reality, je církví, která riskuje, ?e z?stane ve slepotě a usadí se ve své vlastní malátnosti. A pokud z?staneme sedět ve své slepotě, budeme i nadále slepí v??i pastora?ním pot?ebám a mnoha problém?m světa, ve kterém ?ijeme. Prosím, prosme Pána, aby nám dal Ducha svatého, abychom neseděli ve své slepotě, slepotě, kterou lze nazvat světáctvím, kterou lze nazvat pohodlností, kterou lze nazvat uzav?eným srdcem... Nez?stávejme sedět ve své zaslepenosti, v na?ich slepotách.
Místo toho si pamatujme toto: Hospodin prochází kolem, Hospodin prochází ka?dý den, Hospodin v?dy prochází kolem a zastavuje se, aby o?et?il na?i slepotu. Sly?ím ho procházet? Mám schopnost sly?et kroky Páně? Mám schopnost rozeznat, kdy prochází kolem? A je dob?e, kdy? nás synoda vybízí, abychom byli církví jako Bartimaios: spole?enstvím u?edník?, kte?í, kdy? sly?í Pána procházet kolem, pocítí chvění spásy, nechají se probudit mocí evangelia a za?nou k němu volat. ?iní tak tím, ?e p?ijímá volání v?ech ?en a mu?? na zemi: volání těch, kte?í chtějí objevit radost evangelia, i těch, kte?í se od něj odvrátili; tiché volání těch, kte?í jsou nete?ní; volání těch, kte?í trpí, chudých a odsunutých na okraj, dětí zotro?ených prací, zotro?ených prací v tolika ?ástech světa; zlomený hlas, naslouchání tomuto zlomenému hlasu těch, kte?í u? ani nemají sílu volat k Bohu, proto?e nemají hlas nebo proto?e rezignovali. Nepot?ebujeme církev, která sedí a rezignuje, ale církev, která se chopí volání světa a - chci to tak ?íci, ikdy? to mo?ná někoho pohor?í - církev, která si u?piní ruce, aby slou?ila Hospodinu.
A tak se dostáváme k druhému aspektu: jestli?e na za?átku Bartimaios seděl, na konci vidíme, ?e místo toho ho následuje po cestě. To je typický evangelijní výraz, který znamená: stal se jeho u?edníkem, následoval ho. Poté, co na něj volal, se Je?í? toti? zastavil a poslal pro něj. Bartimaios ze sedu, v něm? se nacházel, vysko?il na nohy a hned nato se mu vrátil zrak. Nyní mohl vidět Krista, mohl rozpoznat Bo?í p?sobení ve svém ?ivotě a kone?ně mohl krá?et za ním. Tak i my, brat?i a sestry: kdy? sedíme a jsme usazení, kdy? ani jako církev nenacházíme sílu, odvahu a smělost, parousii pot?ebnou k tomu, abychom vstali a vrátili se na cestu, prosím, pamatujme v?dy na návrat k Pánu, na návrat k evangeliu. Vra?me se k Bohu, vra?me se k evangeliu. V?dy a znovu, kdy? prochází kolem, musíme naslouchat jeho volání, které nás staví na nohy a vyvádí ze slepoty. A pak ho znovu následovat, krá?et s ním po cestě.
A dovolte mi zopakovat: o Bartimaiovi evangelium ?íká, ?e "?el za ním po cestě". To je obraz synodální církve: Kristus nás povolává, pozvedá nás, kdy? jsme seděli nebo padli, dává nám nový zrak, abychom ve světle evangelia viděli úzkosti a utrpení světa; a tak, Bohem znovu postaveni na nohy, pro?íváme radost z následování po cestě. Následujeme Krista po cestě, nenásledujeme ho uzav?eni ve svém pohodlí, nenásledujeme ho v labyrintech svých p?edstav: následujeme ho po cestě. A tomějme stále na paměti: nechodit podle svého nebo podle kritérií světa, ale jít po cestě, spole?ně za ním a s ním.
Brat?i, sestry: ne církev sedící, ale církev na nohou. Ne církev němá, ale církev, která p?ijímá ná?ek lidstva. Ne církev slepá, ale církev osvícená Kristem, která p?iná?í světlo evangelia druhým. Ne církev statická, ale církev misioná?ská, která krá?í s Kristem po cestách světa.
A dnes, kdy děkujeme Pánu za cestu, kterou jsme spole?ně u?li, si m??eme prohlédnout a vzdát úctu relikvii starobylého stolce svatého Petra, pe?livě restaurovanou. Dívejme se na ni s bázní víry a pamatujme, ?e je to k?eslo lásky, je to k?eslo jednoty, je to k?eslo milosrdenství, podle onoho p?íkazu, který dal Je?í? apo?tolu Petrovi, aby nevládl nad druhými, ale aby jim slou?il v lásce. A kdy? obdivujeme majestátní Berniniho baldachýn, který je zá?ivěj?í ne? kdy jindy, znovu objevujeme, ?e rámuje skute?ný úst?ední bod celé baziliky, toti? slávu Ducha svatého. Toto je synodální církev: spole?enství, jeho? prvenství spo?ívá v daru Ducha, který nás v?echny ?iní bratry v Kristu a pozvedá nás k němu.
Sestry a brat?i, pokra?ujme tedy s d?věrou ve spole?né cestě. I nám dnes Bo?í slovo opakuje jako Bartimaiovi: ?Odvahu, vstaň, volá tě“. Cítím se být povolán? To je otázka, kterou si musíme polo?it. Cítím se povolán? Cítím se slabý a nemohu vstát? Volám o pomoc? Prosím, odho?me plá?? rezignace a svě?me svou slepotu Hospodinu, vstaňme a p?iná?ejme radost evangelia, nesme ji do ulic světa.
