蜜桃交友

笔础笔贰沤 FRANTI艩EK

Drazí brat艡i a sestry,

od 艡íjna 2021, kdy byla Bo啪í církev 鈥瀞volána na synodu鈥�, jsme spole膷n臎 urazili 膷ást dlouhé cesty, na kterou B暖h Otec v啪dy povolával sv暖j lid, kdy啪 ho posílal mezi v拧echny národy, aby p艡iná拧el radostnou zv臎st, 啪e Je啪í拧 Kristus je ná拧 pokoj (Ef 2,14), a utvrzoval ho v jeho poslání Duchem svatým.

Toto shromá啪d臎ní, vedené Duchem svatým, který 鈥瀞rovnává, co je zk艡ivené, zah艡ívá, co je studené, a nedává zabloudit鈥�, bude muset nabídnout sv暖j p艡ísp臎vek, aby se uskute膷nila synodální církev v misii, která by um臎la vyjít sama ze sebe a obývat geografické a existenciální periferie, p艡i膷em啪 by dbala na navazování vazeb se v拧emi v Kristu, na拧em Bratru a Pánu.

Existuje text jednoho duchovního autora ze 4. století [1], který vám byl dán k dispozici a který by mohl shrnout, co se stane, kdy啪 je Duchu svatému dáno p暖sobit po膷ínaje k艡tem, jen啪 rodí v拧echny ve stejné d暖stojnosti. Zku拧enosti, které popisuje, nám umo啪艌ují rozpoznat, co se odehrálo v t臎chto t艡ech letech a co nás je拧t臎 膷eká.

Úvahy tohoto duchovního autora nám pomáhají pochopit, 啪e Duch svatý je jistým pr暖vodcem a na拧ím prvním úkolem je nau膷it se rozeznávat jeho hlas, proto啪e on mluví v ka啪dém a ve v拧ech v臎cech: a tento synodální proces nám to dal zakusit.

Duch svatý nás v啪dy doprovází. Je út臎chou ve smutku a plá膷i, zvlá拧t臎 kdy啪 - práv臎 kv暖li lásce, kterou 啪ivíme k lidstvu - tvá艡í v tvá艡 v臎cem, které se neda艡í, nespravedlnostem, které panují, tvrdohlavosti, s ní啪 se bráníme odpov臎d臎t dobrem tvá艡í v tvá艡 zlu, námaze odpustit, nedostatku odvahy p艡i hledání pokoje, jsme zachváceni zoufalstvím, zdá se nám, 啪e u啪 se nedá nic d臎lat, a propadáme beznad臎ji. Tak jako je nad臎je nejskromn臎j拧í, ale nejsiln臎j拧í ctností, je zoufalství tím nejhor拧ím, nejsiln臎j拧ím.

Duch svatý stírá slzy a ut臎拧uje, proto啪e p艡edává Bo啪í nad臎ji. B暖h se neunaví, proto啪e jeho láska se neunaví.

Duch svatý proniká do té na拧í 膷ásti, která se 膷asto tolik podobá soudním síním, kde ob啪alované stavíme p艡ed tribunu a vyná拧íme své soudy, v臎t拧inou odsuzující. Práv臎 tento autor nám ve své homilii, kterou jsem vám p艡edal, 艡íká, 啪e Duch svatý rozn臎cuje ohe艌, 鈥瀘he艌 takové radosti a lásky, 啪e kdyby to bylo mo啪né, nechal by v na拧ich srdcích v拧echny, dobré i zlé, bez rozdílu鈥�. To proto, 啪e B暖h p艡ijímá ka啪dého, v啪dy, nezapomínejme: ka啪dého, v拧echny a v啪dy, a ka啪dému nabízí nové mo啪nosti 啪ivota, a to a啪 do poslední chvíle. Proto musíme odpou拧t臎t v拧em a v啪dy, s v臎domím, 啪e dispozice k odpu拧t臎ní vychází ze zku拧enosti, 啪e nám bylo odpu拧t臎no. Jen jediný 膷lov臎k nem暖啪e odpustit: ten, komu nebylo odpu拧t臎no.

V膷era b臎hem kající vigilie jsme tuto zku拧enost za啪ili. Prosili jsme o odpu拧t臎ní, uznali jsme, 啪e jsme h艡í拧níci. Odlo啪ili jsme svou pýchu, odpoutali jsme se od domn臎nky, 啪e se cítíme lep拧í ne啪 ostatní. Stali jsme se pokorn臎j拧ími?

Pokora je také darem Ducha svatého: musíme o ni prosit. Pokora, jak 艡íká etymologie tohoto slova, nás vrací k zemi, k humusu, a p艡ipomíná nám p暖vod, kdy bychom bez Stvo艡itelova dechu z暖stali ne啪ivým blátem. Pokora nám umo啪艌uje dívat se na sv臎t s v臎domím, 啪e nejsme lep拧í ne啪 ostatní. Jak 艡íká svatý Pavel: 鈥濶emyslete si, 啪e jenom vy sami jste moud艡í鈥� (艠íman暖m 12,16). A bez lásky nelze být pokorný. K艡es钮ané by m臎li být jako ty 啪eny, které popisuje Dante Alighieri v jednom ze svých sonet暖, 啪eny, které mají v srdci zármutek nad ztrátou otce jejich p艡ítelkyn臎 Beatrice: 鈥濾y, které jdete odevzdan臎 kolem a samým 啪alem o膷i klopíte鈥� (Vita Nuova XXII, 9). To je soucitná a slitovná pokora t臎ch, kdo se cítí být bratrem a sestrou v拧ech, kdo trpí stejnou bolestí, a v ranách a bolestech ka啪dého z nich rozpoznávají rány a bolesti na拧eho Boha.

Vyzývám vás, abyste v modlitb臎 rozjímali nad tímto krásným duchovním textem - byl p艡edán v拧em a v r暖zných jazycích - a uznali, 啪e církev - semper reformanda - nem暖啪e krá膷et a obnovovat se bez Ducha svatého a jeho p艡ekvapení; ani啪 by se nechala formovat rukama Boha Stvo艡itele, Syna, Je啪í拧e Krista, a Ducha svatého, jak nás u膷í svatý Irenej z Lyonu (Proti herezím, IV, 20, 1).

Nebo钮 od té doby, co B暖h na po膷átku stvo艡il ze zem臎 mu啪e a 啪enu; od té doby, co B暖h povolal Abraháma, aby byl po啪ehnáním v拧em národ暖m zem臎, a povolal Moj啪í拧e, aby vedl p艡es pou拧钮 lid vysvobozený z otroctví; od té doby, co Panna Maria p艡ijala Slovo, které ji u膷inilo Matkou Bo啪ího Syna dle t臎la a Matkou ka啪dého u膷edníka a ka啪dé u膷ednice jejího Syna; od té doby, co Pán Je啪í拧, uk艡i啪ovaný a vzk艡í拧ený, vylil o Letnicích svého Ducha svatého: od té doby jsme jako 鈥瀘milosrdn臎ní鈥� na cest臎 k úplnému a kone膷nému napln臎ní Otcovy lásky. A nezapomínejme na ono podobenství: Jsme omilosrdn臎ni.

Známe krásu i únavu této cesty. Krá膷íme po ní spole膷n臎 jako lid, který je i v této dob臎 znamením a nástrojem d暖v臎rného spojení s Bohem a jednoty celého lidského rodu (LG 1). Krá膷íme po ní s ka啪dým mu啪em a ka啪dou 啪enou dobré v暖le a pro ka啪dého z nich, v nich啪 neviditeln臎 p暖sobí milost (GS 22). Krá膷íme po ní s p艡esv臎d膷ením o vztahové podstat臎 církve a dbáme na to, aby vztahy, které jsou nám dány a sv臎艡eny na拧í odpov臎dnosti a tvo艡ivosti, byly v啪dy projevem bezplatného milosrdenství. Samozvaný k艡es钮an, který nevstoupí do bezplatnosti a milosrdenství Bo啪ího, je prost臎 ateista p艡evle膷ený za k艡es钮ana. Bo啪í milosrdenství nás 膷iní d暖v臎ryhodnými a odpov臎dnými.

Sestry, brat艡i, krá膷ejme po této cest臎 s v臎domím, 啪e jsme povoláni odrá啪et sv臎tlo na拧eho slunce, kterým je Kristus, jako bledý m臎síc, který v臎rn臎 a radostn臎 p艡ijímá poslání být pro sv臎t svátostí tohoto sv臎tla, které nezá艡í z nás samých.

艩estnácté 艡ádné shromá啪d臎ní biskupské synody, které se nyní nachází na svém druhém zasedání, p艡edstavuje toto 鈥瀞pole膷né krá膷ení鈥� Bo啪ího lidu originálním zp暖sobem.

Inspirace, kterou uchopil pape啪 svatý Pavel VI. p艡i ustavení biskupské synody v roce 1965, se ukázala jako velmi plodná. Za 拧edesát let, která od té doby uplynula, jsme se nau膷ili rozpoznávat v synod臎 biskup暖 pluralitní a symfonický subjekt, který je schopen podporovat cestu a poslání katolické církve a ú膷inn臎 pomáhat 艡ímskému biskupovi v jeho slu啪b臎 spole膷enství v拧ech církví a celé církvi.

Svatý Pavel VI. si byl dob艡e v臎dom, 啪e 鈥瀟ato synoda, jako ka啪dá lidská instituce, m暖啪e být v pr暖b臎hu 膷asu je拧t臎 více zdokonalena鈥� (Apostolica Sollicitudo). Apo拧tolská konstituce Episcopalis communio m臎la v úmyslu navázat na zku拧enosti z r暖zných synodálních shromá啪d臎ní (艡ádných, mimo艡ádných, zvlá拧tních) a výslovn臎 konfigurovat synodální shromá啪d臎ní jako proces, a nikoliv pouze jako událost.

Synodální proces je také procesem u膷ení, v jeho啪 pr暖b臎hu se církev u膷í lépe poznávat sama sebe a identifikovat formy pastora膷ní 膷innosti, které jsou nejvhodn臎j拧í pro poslání, je啪 jí sv臎艡il její B暖h. Tento proces u膷ení zahrnuje také formy výkonu slu啪by pastý艡暖, zejména biskup暖. Kdy啪 jsem se rozhodl povolat na toto XVI. shromá啪d臎ní jako 艡ádné 膷leny také zna膷ný po膷et laik暖 a zasv臎cených osob (mu啪暖 i 啪en), jáhn暖 a kn臎啪í, a rozvinout tak to, co bylo 膷áste膷n臎 p艡edpokládáno ji啪 na p艡edchozích shromá啪d臎ních, u膷inil jsem tak v souladu s chápáním výkonu biskupské slu啪by, které vyjád艡il II. vatikánský ekumenický koncil: Biskup, princip a viditelný základ jednoty místní církve, nem暖啪e 啪ít svou slu啪bu jinak ne啪 v Bo啪ím lidu, s Bo啪ím lidem, p艡edcházet, být uprost艡ed a následovat 膷ást Bo啪ího lidu, která mu byla sv臎艡ena. Toto inkluzivní chápání biskupské slu啪by vy啪aduje, aby se projevilo a stalo rozpoznatelným tím, 啪e se vyhneme dv臎ma nebezpe膷ím: prvním je abstraktnost, která zapomíná na plodnou konkrétnost míst a vztah暖 a na hodnotu ka啪dého 膷lov臎ka; druhým nebezpe膷ím je rozbití spole膷enství tím, 啪e se hierarchie postaví proti laik暖m. Rozhodn臎 nejde o nahrazení jedn臎ch druhými, podnícené výk艡ikem: 鈥濼e膹 je 艡ada na nás! Ne, to nejde: 鈥瀟e膹 jsme na 艡ad臎 my, laici鈥�, 鈥瀟e膹 jsme na 艡ad臎 my jako kn臎啪í鈥�: ne, to nejde. Naopak, 啪ádá se od nás, abychom se spole膷n臎 cvi膷ili v symfonickém um臎ní, ve skladb臎, která nás v拧echny spojuje ve slu啪b臎 Bo啪ímu milosrdenství, podle r暖zných slu啪eb a charismat, které má biskup za úkol rozpoznat a podporovat.

Krá膷et spole膷n臎, v拧ichni, v拧ichni je proces, v n臎m啪 se církev, poddajná p暖sobení Ducha svatého, vnímavá k rozpoznávání znamení 膷asu (GS 4), neustále obnovuje a zdokonaluje svou svátostnost, aby byla v臎rohodným sv臎dkem poslání, k n臎mu啪 je povolána, aby shromá啪dila v拧echny národy zem臎 v jeden lid, který se o膷ekává na konci, kdy nás sám B暖h posadí k jím p艡ipravené hostin臎 (srov. Iz 25,6-10).

Slo啪ení tohoto 16. shromá啪d臎ní je tedy více ne啪 jen podmín臎ná skute膷nost. Vyjad艡uje zp暖sob vykonávání biskupské slu啪by, který je v souladu s 啪ivou Tradicí církvía s u膷ením II. vatikánského koncilu: biskup, stejn臎 jako ka啪dý jiný k艡es钮an, nem暖啪e nikdy uva啪ovat o sob臎 鈥瀊ez druhého鈥�. Stejn臎 jako se nikdo nespasí sám, tak i hlásání spásy pot艡ebuje ka啪dého a je t艡eba, aby ka啪dý byl vysly拧en.

P艡ítomnost 膷len暖, kte艡í nejsou biskupy, na shromá啪d臎ní biskupské synody neumen拧uje 鈥瀊iskupský鈥� rozm臎r shromá啪d臎ní. A to 艡íkám kv暖li n臎kterým bou艡livým tlach暖m, které se ozývaly z jedné strany na druhou. Je拧t臎 mén臎 to omezuje nebo sni啪uje autoritu, která p艡íslu拧í jednotlivým biskup暖m a kolegiu biskup暖. Spí拧e signalizuje formu, kterou je výkon biskupské autority povolán nabýt v církvi, která si je v臎doma toho, 啪e je konstitutivn臎 vztahová, a tedy synodální. Vztah s Kristem a mezi v拧emi v Kristu - t臎mi, kdo jsou, i t臎mi, kdo tam je拧t臎 nejsou, ale jsou Otcem o膷ekáváni - uskute膷艌uje podstatu a utvá艡í formu církve v ka啪dé dob臎. Formalitas.

Ve vhodných dobách je t艡eba ur膷it r暖zné formy 鈥瀔olegiálního鈥� a 鈥瀞ynodálního鈥� výkonu biskupské slu啪by (v jednotlivých církvích, ve skupinách církví, v církvi jako celku), v啪dy s respektem k odkazu víry a 啪ivé Tradici, v啪dy jako odpov臎膹 na to, co Duch 啪ádá od církví v této konkrétní dob臎 a v r暖zných kontextech, v nich啪 啪ijí. A nezapomínejme, 啪e Duch je harmonie. Vzpome艌me si na ono ráno o Letnicích: byl to hrozný zmatek, ale On v tom zmatku vytvo艡il harmonii. Nezapomínejme, 啪e On je harmonie: není to sofistikovaná nebo intelektuální harmonie; je v拧ím, je to existenciální harmonie.

Práv臎 Duch svatý 膷iní církev trvale v臎rnou pov臎艡ení Pána Je啪í拧e Krista a trvale naslouchající jeho slovu. Duch uvádí u膷edníky do ve拧keré pravdy (Jan 16,13). On vede i nás, shromá啪d臎né v Duchu svatém na tomto shromá啪d臎ní, abychom po t艡ech letech putování dali odpov臎膹 na otázku 鈥瀓ak být misijní synodální církví鈥�. Já bych dodal 鈥瀖ilosrdnou鈥�.

Se srdcem plným nad臎je a vd臎膷nosti, v臎dom si náro膷ného úkolu, který vám (a nám) byl sv臎艡en, p艡eji v拧em, aby se ochotn臎 otev艡eli p暖sobení Ducha svatého, na拧eho jistého pr暖vodce, na拧í út臎chy. D臎kuji vám.

[1] Makarius Alexandrijský, Hom. 18, 7-11; STR. 34, 639-642.