蜜桃交友

PAPE? FRANTI?EK

Drazí brat?i a sestry,

od ?íjna 2021, kdy byla Bo?í církev ?svolána na synodu“, jsme spole?ně urazili ?ást dlouhé cesty, na kterou B?h Otec v?dy povolával sv?j lid, kdy? ho posílal mezi v?echny národy, aby p?iná?el radostnou zvěst, ?e Je?í? Kristus je ná? pokoj (Ef 2,14), a utvrzoval ho v jeho poslání Duchem svatým.

Toto shromá?dění, vedené Duchem svatým, který ?srovnává, co je zk?ivené, zah?ívá, co je studené, a nedává zabloudit“, bude muset nabídnout sv?j p?íspěvek, aby se uskute?nila synodální církev v misii, která by uměla vyjít sama ze sebe a obývat geografické a existenciální periferie, p?i?em? by dbala na navazování vazeb se v?emi v Kristu, na?em Bratru a Pánu.

Existuje text jednoho duchovního autora ze 4. století [1], který vám byl dán k dispozici a který by mohl shrnout, co se stane, kdy? je Duchu svatému dáno p?sobit po?ínaje k?tem, jen? rodí v?echny ve stejné d?stojnosti. Zku?enosti, které popisuje, nám umo?ňují rozpoznat, co se odehrálo v těchto t?ech letech a co nás je?tě ?eká.

Úvahy tohoto duchovního autora nám pomáhají pochopit, ?e Duch svatý je jistým pr?vodcem a na?ím prvním úkolem je nau?it se rozeznávat jeho hlas, proto?e on mluví v ka?dém a ve v?ech věcech: a tento synodální proces nám to dal zakusit.

Duch svatý nás v?dy doprovází. Je útěchou ve smutku a plá?i, zvlá?tě kdy? - právě kv?li lásce, kterou ?ivíme k lidstvu - tvá?í v tvá? věcem, které se neda?í, nespravedlnostem, které panují, tvrdohlavosti, s ní? se bráníme odpovědět dobrem tvá?í v tvá? zlu, námaze odpustit, nedostatku odvahy p?i hledání pokoje, jsme zachváceni zoufalstvím, zdá se nám, ?e u? se nedá nic dělat, a propadáme beznaději. Tak jako je naděje nejskromněj?í, ale nejsilněj?í ctností, je zoufalství tím nejhor?ím, nejsilněj?ím.

Duch svatý stírá slzy a utě?uje, proto?e p?edává Bo?í naději. B?h se neunaví, proto?e jeho láska se neunaví.

Duch svatý proniká do té na?í ?ásti, která se ?asto tolik podobá soudním síním, kde ob?alované stavíme p?ed tribunu a vyná?íme své soudy, vět?inou odsuzující. Právě tento autor nám ve své homilii, kterou jsem vám p?edal, ?íká, ?e Duch svatý rozněcuje oheň, ?oheň takové radosti a lásky, ?e kdyby to bylo mo?né, nechal by v na?ich srdcích v?echny, dobré i zlé, bez rozdílu“. To proto, ?e B?h p?ijímá ka?dého, v?dy, nezapomínejme: ka?dého, v?echny a v?dy, a ka?dému nabízí nové mo?nosti ?ivota, a to a? do poslední chvíle. Proto musíme odpou?tět v?em a v?dy, s vědomím, ?e dispozice k odpu?tění vychází ze zku?enosti, ?e nám bylo odpu?těno. Jen jediný ?lověk nem??e odpustit: ten, komu nebylo odpu?těno.

V?era během kající vigilie jsme tuto zku?enost za?ili. Prosili jsme o odpu?tění, uznali jsme, ?e jsme h?í?níci. Odlo?ili jsme svou pýchu, odpoutali jsme se od domněnky, ?e se cítíme lep?í ne? ostatní. Stali jsme se pokorněj?ími?

Pokora je také darem Ducha svatého: musíme o ni prosit. Pokora, jak ?íká etymologie tohoto slova, nás vrací k zemi, k humusu, a p?ipomíná nám p?vod, kdy bychom bez Stvo?itelova dechu z?stali ne?ivým blátem. Pokora nám umo?ňuje dívat se na svět s vědomím, ?e nejsme lep?í ne? ostatní. Jak ?íká svatý Pavel: ?Nemyslete si, ?e jenom vy sami jste moud?í“ (?íman?m 12,16). A bez lásky nelze být pokorný. K?es?ané by měli být jako ty ?eny, které popisuje Dante Alighieri v jednom ze svých sonet?, ?eny, které mají v srdci zármutek nad ztrátou otce jejich p?ítelkyně Beatrice: ?Vy, které jdete odevzdaně kolem a samým ?alem o?i klopíte“ (Vita Nuova XXII, 9). To je soucitná a slitovná pokora těch, kdo se cítí být bratrem a sestrou v?ech, kdo trpí stejnou bolestí, a v ranách a bolestech ka?dého z nich rozpoznávají rány a bolesti na?eho Boha.

Vyzývám vás, abyste v modlitbě rozjímali nad tímto krásným duchovním textem - byl p?edán v?em a v r?zných jazycích - a uznali, ?e církev - semper reformanda - nem??e krá?et a obnovovat se bez Ducha svatého a jeho p?ekvapení; ani? by se nechala formovat rukama Boha Stvo?itele, Syna, Je?í?e Krista, a Ducha svatého, jak nás u?í svatý Irenej z Lyonu (Proti herezím, IV, 20, 1).

Nebo? od té doby, co B?h na po?átku stvo?il ze země mu?e a ?enu; od té doby, co B?h povolal Abraháma, aby byl po?ehnáním v?em národ?m země, a povolal Moj?í?e, aby vedl p?es pou?? lid vysvobozený z otroctví; od té doby, co Panna Maria p?ijala Slovo, které ji u?inilo Matkou Bo?ího Syna dle těla a Matkou ka?dého u?edníka a ka?dé u?ednice jejího Syna; od té doby, co Pán Je?í?, uk?i?ovaný a vzk?í?ený, vylil o Letnicích svého Ducha svatého: od té doby jsme jako ?omilosrdnění“ na cestě k úplnému a kone?nému naplnění Otcovy lásky. A nezapomínejme na ono podobenství: Jsme omilosrdněni.

Známe krásu i únavu této cesty. Krá?íme po ní spole?ně jako lid, který je i v této době znamením a nástrojem d?věrného spojení s Bohem a jednoty celého lidského rodu (LG 1). Krá?íme po ní s ka?dým mu?em a ka?dou ?enou dobré v?le a pro ka?dého z nich, v nich? neviditelně p?sobí milost (GS 22). Krá?íme po ní s p?esvěd?ením o vztahové podstatě církve a dbáme na to, aby vztahy, které jsou nám dány a svě?eny na?í odpovědnosti a tvo?ivosti, byly v?dy projevem bezplatného milosrdenství. Samozvaný k?es?an, který nevstoupí do bezplatnosti a milosrdenství Bo?ího, je prostě ateista p?evle?ený za k?es?ana. Bo?í milosrdenství nás ?iní d?věryhodnými a odpovědnými.

Sestry, brat?i, krá?ejme po této cestě s vědomím, ?e jsme povoláni odrá?et světlo na?eho slunce, kterým je Kristus, jako bledý měsíc, který věrně a radostně p?ijímá poslání být pro svět svátostí tohoto světla, které nezá?í z nás samých.

?estnácté ?ádné shromá?dění biskupské synody, které se nyní nachází na svém druhém zasedání, p?edstavuje toto ?spole?né krá?ení“ Bo?ího lidu originálním zp?sobem.

Inspirace, kterou uchopil pape? svatý Pavel VI. p?i ustavení biskupské synody v roce 1965, se ukázala jako velmi plodná. Za ?edesát let, která od té doby uplynula, jsme se nau?ili rozpoznávat v synodě biskup? pluralitní a symfonický subjekt, který je schopen podporovat cestu a poslání katolické církve a ú?inně pomáhat ?ímskému biskupovi v jeho slu?bě spole?enství v?ech církví a celé církvi.

Svatý Pavel VI. si byl dob?e vědom, ?e ?tato synoda, jako ka?dá lidská instituce, m??e být v pr?běhu ?asu je?tě více zdokonalena“ (Apostolica Sollicitudo). Apo?tolská konstituce Episcopalis communio měla v úmyslu navázat na zku?enosti z r?zných synodálních shromá?dění (?ádných, mimo?ádných, zvlá?tních) a výslovně konfigurovat synodální shromá?dění jako proces, a nikoliv pouze jako událost.

Synodální proces je také procesem u?ení, v jeho? pr?běhu se církev u?í lépe poznávat sama sebe a identifikovat formy pastora?ní ?innosti, které jsou nejvhodněj?í pro poslání, je? jí svě?il její B?h. Tento proces u?ení zahrnuje také formy výkonu slu?by pastý??, zejména biskup?. Kdy? jsem se rozhodl povolat na toto XVI. shromá?dění jako ?ádné ?leny také zna?ný po?et laik? a zasvěcených osob (mu?? i ?en), jáhn? a kně?í, a rozvinout tak to, co bylo ?áste?ně p?edpokládáno ji? na p?edchozích shromá?děních, u?inil jsem tak v souladu s chápáním výkonu biskupské slu?by, které vyjád?il II. vatikánský ekumenický koncil: Biskup, princip a viditelný základ jednoty místní církve, nem??e ?ít svou slu?bu jinak ne? v Bo?ím lidu, s Bo?ím lidem, p?edcházet, být uprost?ed a následovat ?ást Bo?ího lidu, která mu byla svě?ena. Toto inkluzivní chápání biskupské slu?by vy?aduje, aby se projevilo a stalo rozpoznatelným tím, ?e se vyhneme dvěma nebezpe?ím: prvním je abstraktnost, která zapomíná na plodnou konkrétnost míst a vztah? a na hodnotu ka?dého ?lověka; druhým nebezpe?ím je rozbití spole?enství tím, ?e se hierarchie postaví proti laik?m. Rozhodně nejde o nahrazení jedněch druhými, podnícené výk?ikem: ?Te? je ?ada na nás! Ne, to nejde: ?te? jsme na ?adě my, laici“, ?te? jsme na ?adě my jako kně?í“: ne, to nejde. Naopak, ?ádá se od nás, abychom se spole?ně cvi?ili v symfonickém umění, ve skladbě, která nás v?echny spojuje ve slu?bě Bo?ímu milosrdenství, podle r?zných slu?eb a charismat, které má biskup za úkol rozpoznat a podporovat.

Krá?et spole?ně, v?ichni, v?ichni je proces, v něm? se církev, poddajná p?sobení Ducha svatého, vnímavá k rozpoznávání znamení ?asu (GS 4), neustále obnovuje a zdokonaluje svou svátostnost, aby byla věrohodným svědkem poslání, k němu? je povolána, aby shromá?dila v?echny národy země v jeden lid, který se o?ekává na konci, kdy nás sám B?h posadí k jím p?ipravené hostině (srov. Iz 25,6-10).

Slo?ení tohoto 16. shromá?dění je tedy více ne? jen podmíněná skute?nost. Vyjad?uje zp?sob vykonávání biskupské slu?by, který je v souladu s ?ivou Tradicí církvía s u?ením II. vatikánského koncilu: biskup, stejně jako ka?dý jiný k?es?an, nem??e nikdy uva?ovat o sobě ?bez druhého“. Stejně jako se nikdo nespasí sám, tak i hlásání spásy pot?ebuje ka?dého a je t?eba, aby ka?dý byl vysly?en.

P?ítomnost ?len?, kte?í nejsou biskupy, na shromá?dění biskupské synody neumen?uje ?biskupský“ rozměr shromá?dění. A to ?íkám kv?li některým bou?livým tlach?m, které se ozývaly z jedné strany na druhou. Je?tě méně to omezuje nebo sni?uje autoritu, která p?íslu?í jednotlivým biskup?m a kolegiu biskup?. Spí?e signalizuje formu, kterou je výkon biskupské autority povolán nabýt v církvi, která si je vědoma toho, ?e je konstitutivně vztahová, a tedy synodální. Vztah s Kristem a mezi v?emi v Kristu - těmi, kdo jsou, i těmi, kdo tam je?tě nejsou, ale jsou Otcem o?ekáváni - uskute?ňuje podstatu a utvá?í formu církve v ka?dé době. Formalitas.

Ve vhodných dobách je t?eba ur?it r?zné formy ?kolegiálního“ a ?synodálního“ výkonu biskupské slu?by (v jednotlivých církvích, ve skupinách církví, v církvi jako celku), v?dy s respektem k odkazu víry a ?ivé Tradici, v?dy jako odpově? na to, co Duch ?ádá od církví v této konkrétní době a v r?zných kontextech, v nich? ?ijí. A nezapomínejme, ?e Duch je harmonie. Vzpomeňme si na ono ráno o Letnicích: byl to hrozný zmatek, ale On v tom zmatku vytvo?il harmonii. Nezapomínejme, ?e On je harmonie: není to sofistikovaná nebo intelektuální harmonie; je v?ím, je to existenciální harmonie.

Právě Duch svatý ?iní církev trvale věrnou pově?ení Pána Je?í?e Krista a trvale naslouchající jeho slovu. Duch uvádí u?edníky do ve?keré pravdy (Jan 16,13). On vede i nás, shromá?děné v Duchu svatém na tomto shromá?dění, abychom po t?ech letech putování dali odpově? na otázku ?jak být misijní synodální církví“. Já bych dodal ?milosrdnou“.

Se srdcem plným naděje a vdě?nosti, vědom si náro?ného úkolu, který vám (a nám) byl svě?en, p?eji v?em, aby se ochotně otev?eli p?sobení Ducha svatého, na?eho jistého pr?vodce, na?í útěchy. Děkuji vám.

[1] Makarius Alexandrijský, Hom. 18, 7-11; STR. 34, 639-642.