蜜桃交友

HOMILIE SVATÉHO OTCE

Velikono膷ní vigilie, 30. b艡ezna 2024

沤eny jdou ke hrobu za svítání, ale v sob臎 si uchovávají temnotu noci. A膷koli jsou na cest臎, stále stojí na míst臎: jejich srdce z暖stává u paty k艡í啪e. Ochromeny slzami Velkého pátku jsou paralizovány zármutkem, uzam膷eny v pocitu, 啪e u啪 je po v拧em, 啪e nad Je啪í拧ovým p艡íb臎hem u啪 byl polo啪en kámen. Práv臎 tento kámen je st艡edem jejich my拧lenek. Ptají se sami sebe: "Kdo odvalí kámen od vchodu do hrobu?" (Mk 16,3). Kdy啪 v拧ak dorazí na místo, 拧okuje je p艡ekvapivá síla Velikonoc: "Kdy啪 vzhlédli," 艡íká text, "vid臎li, 啪e kámen je ji啪 odvalen, a膷koli byl velmi velký" (Mk 16,4).

Zastavme se, drazí brat艡i a sestry, u t臎chto dvou moment暖, které nás vedou k nebývalé velikono膷ní radosti: nejprve se 啪eny s úzkostí ptají, kdo odvalí kámen, a kdy啪 pak vzhlédnou, vidí, 啪e u啪 je odvalen.

Nejprve je tu otázka, která trápí jejich zarmoucená srdce: kdo odvalí kámen od hrobu? Ten kámen p艡edstavoval konec Je啪í拧ova p艡íb臎hu, poh艡beného v noci smrti. On, 啪ivot, který p艡i拧el na sv臎t, byl zabit; on, který projevil milosrdnou Otcovu lásku, se nedo膷kal milosrdenství; on, který zbavil h艡í拧níky b艡emene odsouzení, byl odsouzen na k艡í啪. Kní啪e pokoje, který vysvobodil cizolo啪nici z prudké zu艡ivosti kamenujících, le啪í poh艡ben za velkým kamenem. Ten kámen, nep艡ekonatelná p艡eká啪ka, byl symbolem toho, co 啪eny nosily v srdci, konce jejich nad臎je: na n臎m se v拧e rozt艡í拧tilo, s temným tajemstvím tragické bolesti, která zabránila napln臎ní jejich sn暖.

Brat艡i a sestry, to se m暖啪e stát i nám. N臎kdy máme pocit, 啪e u vchodu do na拧eho srdce byl polo啪en t臎啪ký náhrobní kámen, který dusí 啪ivot, zhasíná d暖v臎ru, v臎zní nás v hrob臎 obav a ho艡kosti a blokuje cestu k radosti a nad臎ji. Jsou to "balvany smrti" a setkáváme se s nimi na cest臎, ve v拧ech t臎ch zku拧enostech a situacích, které nás p艡ipravují o nad拧ení a sílu jít dál: V utrpeních, která se nás dotýkají, a ve smrti blízkých, která v nás zanechává nep艡eklenutelné mezery; v selháních a obavách, které nám brání uskute膷nit v拧e dobré, co je nám drahé; ve v拧ech uzav艡enostech, které omezují na拧e projevy velkorysosti a nedovolují nám otev艡ít se lásce; ve v拧ech gumových st臎nách sobectví a lhostejnosti, které odmítají závazek budovat spravedliv臎j拧í a lid拧t臎j拧í m臎sta a spole膷nosti; ve v拧ech touhách po míru, které jsou rozbíjeny krutostí nenávisti a zu艡ivostí války. Kdy啪 za啪íváme tato zklamání, máme pocit, 啪e tolik sn暖 je odsouzeno k rozbití, a i my se s úzkostí ptáme: kdo odvalí kámen z hrobu?

Av拧ak tyté啪 啪eny, které m臎ly v srdci temnotu, sv臎d膷í o n臎膷em mimo艡ádném: vzhlédly a uvid臎ly, 啪e kámen u啪 byl odvalen, i kdy啪 byl velmi velký. Zde jsou Kristovy Velikonoce, zde je Bo啪í moc: vít臎zství 啪ivota nad smrtí, triumf sv臎tla nad temnotou, znovuzrození nad臎je v troskách neúsp臎chu. Je to Pán, B暖h nemo啪ného, kdo odvalil kámen a za膷al otevírat na拧e srdce, tak啪e nad臎je nemá konce. K n臎mu tedy musíme i my pozvednout sv暖j pohled. 

 Nyní druhý bod. Pozvedn臎me sv暖j pohled k Je啪í拧i: On, který na sebe vzal na拧e lidství, sestoupil do propastí smrti a p艡ekro膷il je silou svého bo啪ského 啪ivota, 膷ím啪 pro ka啪dého z nás otev艡el nekone膷nou cestu sv臎tla. Vzk艡í拧en Otcem ve svém vlastním, na拧em t臎le s mocí Ducha Svatého otev艡el novou stránku pro lidský rod. Od tohoto okam啪iku, pokud se necháme uchopit Je啪í拧ovou rukou, nem暖啪e mít 啪ádná zku拧enost neúsp臎chu a bolesti, a钮 u啪 nás bolí sebevíc, nem暖啪e mít poslední slovo o smyslu a osudu na拧eho 啪ivota. Od tohoto okam啪iku, pokud se necháme uchopit Zmrtvýchvstalým, 啪ádná porá啪ka, 啪ádné utrpení ani smrt nemohou zastavit na拧i cestu k plnosti 啪ivota. Od tohoto okam啪iku "my k艡es钮ané 艡íkáme, 啪e tyto d臎jiny ... mají smysl, smysl, který zahrnuje v拧echno, smysl, který u啪 není kontaminován absurditou a nejasností ... smysl, který nazýváme B暖h ... K n臎mu sm臎艡ují v拧echny vody na拧í prom臎ny; neutáp臎jí se v propastech nicoty a absurdity ... proto啪e jeho hrob je prázdný a on, který byl mrtvý, se ukázal jako 啪ivý" (K. RAHNER, Co je vzk艡í拧ení? Meditace o Velkém pátku a Velikonocích, Brescia 2005, 33-35).

Brat艡i a sestry, Je啪í拧 je na拧e Pascha, ten, který nás p艡ivádí z temnoty do sv臎tla, který se k nám nav啪dy p艡ipoutal a zachra艌uje nás z hlubin h艡íchu a smrti a vtahuje nás do sv臎telného proudu odpu拧t臎ní a v臎膷ného 啪ivota. Pozvedn臎me k n臎mu o膷i, p艡ijm臎me Je啪í拧e, Boha 啪ivota, do svého 啪ivota, obnovme dnes své "ano" jemu a 啪ádný balvan nebude moci zadusit na拧e srdce, 啪ádný hrob nebude moci uzamknout radost ze 啪ivota, 啪ádný neúsp臎ch nás nebude moci uvrhnout do zoufalství. Pozvedn臎me k N臎mu o膷i a prosme Ho, aby moc Jeho vzk艡í拧ení odvalila balvany, které tísní na拧e du拧e. Pozvedn臎me o膷i k N臎mu, Vzk艡í拧enému, a krá膷ejme v jistot臎, 啪e v nejtemn臎j拧ích hlubinách na拧ich o膷ekávání a na拧í smrti je ji啪 p艡ítomen v臎膷ný 啪ivot, který p艡i拧el p艡inést.

Sestro, brat艡e, a钮 va拧e srdce v tuto svatou noc propukne v jásot! Spole膷n臎 zpívejme Je啪í拧ovo vzk艡í拧ení: "Zpívejte to, v拧ichni, 艡eky a plán臎, pou拧t臎 a hory ... zpívejte Pána 啪ivota, který vstává z hrobu, jasn臎j拧í ne啪 tisíc sluncí. Národy zlomené zlem a zbité nespravedlností, národy bez místa, národy mu膷ené, za啪e艌te v tuto noc zp臎váky zoufalství. Mu啪 bolestí u啪 není ve v臎zení, otev艡el pr暖chod ve zdi, sp臎chá k vám. A钮 se v temnotách ozve ne膷ekaný výk艡ik: On 啪ije, on vstal z mrtvých! A vy, brat艡i a sestry, malí i velcí... vy v námaze 啪ivota, vy, kte艡í se cítíte nehodni zpívat... nový plamen proniká va拧e srdce, nová sv臎啪est prostupuje vá拧 hlas. Jsou to Velikonoce Pán臎, je to svátek 啪ivých" (J-Y. QUELLEC, Dieu face nord, Ottignies 1998, 85-86).