蜜桃交友

HOMILIE SVATÉHO OTCE

Velikono?ní vigilie, 30. b?ezna 2024

?eny jdou ke hrobu za svítání, ale v sobě si uchovávají temnotu noci. A?koli jsou na cestě, stále stojí na místě: jejich srdce z?stává u paty k?í?e. Ochromeny slzami Velkého pátku jsou paralizovány zármutkem, uzam?eny v pocitu, ?e u? je po v?em, ?e nad Je?í?ovým p?íběhem u? byl polo?en kámen. Právě tento kámen je st?edem jejich my?lenek. Ptají se sami sebe: "Kdo odvalí kámen od vchodu do hrobu?" (Mk 16,3). Kdy? v?ak dorazí na místo, ?okuje je p?ekvapivá síla Velikonoc: "Kdy? vzhlédli," ?íká text, "viděli, ?e kámen je ji? odvalen, a?koli byl velmi velký" (Mk 16,4).

Zastavme se, drazí brat?i a sestry, u těchto dvou moment?, které nás vedou k nebývalé velikono?ní radosti: nejprve se ?eny s úzkostí ptají, kdo odvalí kámen, a kdy? pak vzhlédnou, vidí, ?e u? je odvalen.

Nejprve je tu otázka, která trápí jejich zarmoucená srdce: kdo odvalí kámen od hrobu? Ten kámen p?edstavoval konec Je?í?ova p?íběhu, poh?beného v noci smrti. On, ?ivot, který p?i?el na svět, byl zabit; on, který projevil milosrdnou Otcovu lásku, se nedo?kal milosrdenství; on, který zbavil h?í?níky b?emene odsouzení, byl odsouzen na k?í?. Kní?e pokoje, který vysvobodil cizolo?nici z prudké zu?ivosti kamenujících, le?í poh?ben za velkým kamenem. Ten kámen, nep?ekonatelná p?eká?ka, byl symbolem toho, co ?eny nosily v srdci, konce jejich naděje: na něm se v?e rozt?í?tilo, s temným tajemstvím tragické bolesti, která zabránila naplnění jejich sn?.

Brat?i a sestry, to se m??e stát i nám. Někdy máme pocit, ?e u vchodu do na?eho srdce byl polo?en tě?ký náhrobní kámen, který dusí ?ivot, zhasíná d?věru, vězní nás v hrobě obav a ho?kosti a blokuje cestu k radosti a naději. Jsou to "balvany smrti" a setkáváme se s nimi na cestě, ve v?ech těch zku?enostech a situacích, které nás p?ipravují o nad?ení a sílu jít dál: V utrpeních, která se nás dotýkají, a ve smrti blízkých, která v nás zanechává nep?eklenutelné mezery; v selháních a obavách, které nám brání uskute?nit v?e dobré, co je nám drahé; ve v?ech uzav?enostech, které omezují na?e projevy velkorysosti a nedovolují nám otev?ít se lásce; ve v?ech gumových stěnách sobectví a lhostejnosti, které odmítají závazek budovat spravedlivěj?í a lid?těj?í města a spole?nosti; ve v?ech touhách po míru, které jsou rozbíjeny krutostí nenávisti a zu?ivostí války. Kdy? za?íváme tato zklamání, máme pocit, ?e tolik sn? je odsouzeno k rozbití, a i my se s úzkostí ptáme: kdo odvalí kámen z hrobu?

Av?ak tyté? ?eny, které měly v srdci temnotu, svěd?í o ně?em mimo?ádném: vzhlédly a uviděly, ?e kámen u? byl odvalen, i kdy? byl velmi velký. Zde jsou Kristovy Velikonoce, zde je Bo?í moc: vítězství ?ivota nad smrtí, triumf světla nad temnotou, znovuzrození naděje v troskách neúspěchu. Je to Pán, B?h nemo?ného, kdo odvalil kámen a za?al otevírat na?e srdce, tak?e naděje nemá konce. K němu tedy musíme i my pozvednout sv?j pohled. 

 Nyní druhý bod. Pozvedněme sv?j pohled k Je?í?i: On, který na sebe vzal na?e lidství, sestoupil do propastí smrti a p?ekro?il je silou svého bo?ského ?ivota, ?ím? pro ka?dého z nás otev?el nekone?nou cestu světla. Vzk?í?en Otcem ve svém vlastním, na?em těle s mocí Ducha Svatého otev?el novou stránku pro lidský rod. Od tohoto okam?iku, pokud se necháme uchopit Je?í?ovou rukou, nem??e mít ?ádná zku?enost neúspěchu a bolesti, a? u? nás bolí sebevíc, nem??e mít poslední slovo o smyslu a osudu na?eho ?ivota. Od tohoto okam?iku, pokud se necháme uchopit Zmrtvýchvstalým, ?ádná porá?ka, ?ádné utrpení ani smrt nemohou zastavit na?i cestu k plnosti ?ivota. Od tohoto okam?iku "my k?es?ané ?íkáme, ?e tyto dějiny ... mají smysl, smysl, který zahrnuje v?echno, smysl, který u? není kontaminován absurditou a nejasností ... smysl, který nazýváme B?h ... K němu smě?ují v?echny vody na?í proměny; neutápějí se v propastech nicoty a absurdity ... proto?e jeho hrob je prázdný a on, který byl mrtvý, se ukázal jako ?ivý" (K. RAHNER, Co je vzk?í?ení? Meditace o Velkém pátku a Velikonocích, Brescia 2005, 33-35).

Brat?i a sestry, Je?í? je na?e Pascha, ten, který nás p?ivádí z temnoty do světla, který se k nám nav?dy p?ipoutal a zachraňuje nás z hlubin h?íchu a smrti a vtahuje nás do světelného proudu odpu?tění a vě?ného ?ivota. Pozvedněme k němu o?i, p?ijměme Je?í?e, Boha ?ivota, do svého ?ivota, obnovme dnes své "ano" jemu a ?ádný balvan nebude moci zadusit na?e srdce, ?ádný hrob nebude moci uzamknout radost ze ?ivota, ?ádný neúspěch nás nebude moci uvrhnout do zoufalství. Pozvedněme k Němu o?i a prosme Ho, aby moc Jeho vzk?í?ení odvalila balvany, které tísní na?e du?e. Pozvedněme o?i k Němu, Vzk?í?enému, a krá?ejme v jistotě, ?e v nejtemněj?ích hlubinách na?ich o?ekávání a na?í smrti je ji? p?ítomen vě?ný ?ivot, který p?i?el p?inést.

Sestro, brat?e, a? va?e srdce v tuto svatou noc propukne v jásot! Spole?ně zpívejme Je?í?ovo vzk?í?ení: "Zpívejte to, v?ichni, ?eky a pláně, pou?tě a hory ... zpívejte Pána ?ivota, který vstává z hrobu, jasněj?í ne? tisíc sluncí. Národy zlomené zlem a zbité nespravedlností, národy bez místa, národy mu?ené, za?eňte v tuto noc zpěváky zoufalství. Mu? bolestí u? není ve vězení, otev?el pr?chod ve zdi, spěchá k vám. A? se v temnotách ozve ne?ekaný výk?ik: On ?ije, on vstal z mrtvých! A vy, brat?i a sestry, malí i velcí... vy v námaze ?ivota, vy, kte?í se cítíte nehodni zpívat... nový plamen proniká va?e srdce, nová svě?est prostupuje vá? hlas. Jsou to Velikonoce Páně, je to svátek ?ivých" (J-Y. QUELLEC, Dieu face nord, Ottignies 1998, 85-86).