蜜桃交友

HOMILIE SVATÉHO OTCE

Missa chismatis, Bazilika svatého Petra, 28. b艡ezna 2024

"V synagoze na n臎j v拧ichni upírali o膷i" (Lk 4,20). Tento úryvek z evangelia je v啪dy p暖sobivý a vede 膷lov臎ka k vizualizaci oné scény: p艡edstavíme si ten okam啪ik ticha, v n臎m啪 se v拧echny o膷i upíraly na Je啪í拧e ve sm臎sici ú啪asu a ned暖v臎ry. Víme v拧ak, jak to skon膷ilo: poté, co Je啪í拧 demaskoval fale拧ná o膷ekávání svých krajan暖, "byli napln臎ni rozho艡膷ením" (Lk 4,28), vy拧li ven a vyhnali ho z m臎sta. Jejich o膷i se upíraly na Je啪í拧e, ale jejich srdce se necht臎lo na základ臎 jeho poselství zm臎nit. Tak p艡i拧li o 啪ivotní 拧anci.

Dne拧ní ve膷er, na Zelený 膷tvrtek, dochází k vzájemnému protnutí pohled暖. Hlavním hrdinou je první pastý艡 na拧í církve Petr. Ani on zpo膷átku nev臎艡il "demaskujícímu" slovu, které mu Kristus adresoval: "T艡ikrát m臎 zap艡e拧" (Mk 14,30). Proto "ztratil Je啪í拧e z o膷í" a zap艡el ho, kdy啪 kohout zazpíval. Ale kdy啪 se pak "Pán obrátil a pohlédl" na n臎j, "vzpomn臎l si na slovo, které mu Pán 艡ekl [...] Vy拧el ven a ho艡ce plakal" (Lk 22,61-62). Jeho o膷i byly zaplaveny slzami, které vytryskly ze zran臎ného srdce a osvobodily ho od fale拧ných p艡esv臎d膷ení a ospravedl艌ování. Tento ho艡ký plá膷 zm臎nil jeho 啪ivot.

Je啪í拧ova slova a 膷iny po celá léta Petra nevychýlila z jeho o膷ekávání, podobného o膷ekávání obyvatel Nazareta: i on 膷ekal politického a mocného Mesiá拧e, silného a rozhodného, a tvá艡í v tvá艡 pohor拧ení nad slabým Je啪í拧em, zat膷eným bez odporu, prohlásil: "Neznám ho!" (Lk 22,57). A je pravda, 啪e ho neznal: za膷al ho poznávat, kdy啪 v temnot臎 zap艡ení dal prostor slzám hanby, slzám pokání. A skute膷n臎 ho pozná, a啪 kdy啪 se "zarmoucen, 啪e se ho pot艡etí zeptal: 'Miluje拧 m臎?'", nechá pln臎 proniknout Je啪í拧ovým pohledem. Pak od "neznám ho" p艡ejde ke slov暖m: "Pane, ty zná拧 v拧echno" (J 21,17).

Drazí brat艡i kn臎啪í, k uzdravení Petrova srdce, k uzdravení apo拧tola, k uzdravení pastý艡e dochází tehdy, kdy啪 si zran臎ní a kající se necháme od Je啪í拧e odpustit: prochází slzami, ho艡kým plá膷em, bolestí, která nám umo啪艌uje znovu objevit lásku. Proto jsem cítil, 啪e bych se s vámi m臎l pod臎lit o n臎kolik my拧lenek týkajících se pon臎kud opomíjeného, ale podstatného aspektu duchovního 啪ivota; dnes ho znovu navrhuji slovem, které je mo啪ná zastaralé, ale o n臎m啪 se domnívám, 啪e je dobré, abychom ho znovu objevili: zkrou拧enost.

Toto slovo evokuje bodnutí: zkrou拧enost (italsky compunzione) je "bodnutí do srdce", bodání, které ho zra艌uje a zp暖sobuje, 啪e te膷ou slzy pokání. Pom暖啪e nám v tom jedna epizoda, která se stále týká svatého Petra. Ten, probodený pohledem a slovy zmrtvýchvstalého Je啪í拧e, v den Letnic, o膷i拧t臎ný a zapálený Duchem, hlásal obyvatel暖m Jeruzaléma: "B暖h u膷inil Je啪í拧e, kterého jste vy uk艡i啪ovali, Pánem a Mesiá拧em" (srov. Sk 2,36). Poslucha膷i najednou pocítili to zlo, kterého se dopustili, a spásu, kterou jim Pán ud臎lil, a "kdy啪 to sly拧eli," 艡íká text, "cítili, jak byli v srdci zasa啪eni" (Sk 2,37).

Toto je zkrou拧enost: ne pocit viny, který 膷lov臎ka srá啪í k zemi, ne skrupule, která ochromuje, ale je to blahodárné bodnutí, které pálí uvnit艡 a uzdravuje, proto啪e srdce, kdy啪 vidí své vlastní zlo a poznává se jako h艡í拧ník, se otevírá, p艡ijímá p暖sobení Ducha svatého, 啪ivou vodu, která ho dojímá tak, 啪e mu po tvá艡i stékají slzy. Kdo odhodí masku a nechá Boha nahlédnout do svého srdce, dostává dar t臎chto slz, nejsv臎t臎j拧í vody po k艡tu. Drazí brat艡i kn臎啪í, dnes vám p艡eji toto.

Je v拧ak t艡eba dob艡e pochopit, co to znamená plakat nad sebou samým. Neznamená to plakat kv暖li sob臎, jak jsme 膷asto v poku拧ení. To se stává nap艡íklad tehdy, kdy啪 jsme zklamáni nebo znepokojeni svými nespln臎nými o膷ekáváními, nepochopením ze strany druhých, t艡eba na拧ich brat艡í a nad艡ízených. Nebo kdy啪 pro zvlá拧tní a nezdravé pot臎拧ení du拧e rádi omíláme k艡ivdy, kterých se nám dostalo, abychom se litovali, myslíme si, 啪e jsme nedostali, co jsme si zaslou啪ili, a p艡edstavujeme si, 啪e budoucnost pro nás m暖啪e chystat jen neustálá negativní p艡ekvapení. To - u膷í nás svatý Pavel - je smutek podle sv臎ta, na rozdíl od smutku podle Boha.

Plakat nad sebou naproti tomu znamená vá啪n臎 litovat toho, 啪e jsme Boha zarmoutili h艡íchem; znamená to uznat, 啪e jsme stále v dluzích a nikdy v zásluhách; znamená to p艡iznat, 啪e jsme ztratili cestu ke svatosti, proto啪e jsme nedokázali zachovat víru v lásku toho, který za m臎 dal sv暖j 啪ivot. Znamená to podívat se do svého nitra a oplakávat svou nevd臎膷nost a nestálost; znamená to se smutkem rozjímat o své obojakosti a fale拧nosti; znamená to sestoupit do hlubin svého pokrytectví, klerikálního pokrytectví, drazí brat艡i, toho pokrytectví, do kterého tolik, tolik sklouzáváme... Dávejte si pozor na klerikální pokrytectví. A to znamená znovu pozvednout o膷i k Uk艡i啪ovanému a nechat se pohnout Jeho láskou, která v啪dy odpou拧tí a povzná拧í, která nikdy nezklame o膷ekávání t臎ch, kdo v n臎j d暖v臎艡ují. Tak slzy dál padají a o膷i拧钮ují srdce.

Zkrou拧enost toti啪 vy啪aduje námahu, ale obnovuje pokoj; nezp暖sobuje úzkost, ale zbavuje du拧i b艡emen, proto啪e p暖sobí v rán臎 h艡íchu a disponuje nás k tomu, abychom práv臎 tam p艡ijali Pánovo pohlazení, které prom臎艌uje srdce, kdy啪 je "zkrou拧ené a utrápené" (沤 51,19), obm臎k膷ené slzami. Zkrou拧enost je tak protilátkou proti sklerokardii, oné tvrdosti srdce, kterou Je啪í拧 tolik odsuzuje (srov. Mk 3,5; 10,5). Srdce toti啪 bez pokání a slz ztuhne: nejprve se stane navyklým, pak nesná拧enlivým k problém暖m a lhostejným k lidem, pak chladným a tém臎艡 nete膷ným, jako by bylo obaleno neprolomitelnou k暖rou, a nakonec srdcem kamenným. Ale tak jako kapka rozru拧uje kámen, tak slzy pomalu rozru拧ují zatvrzelá srdce. Tak jsme sv臎dky zázraku smutku, dobrého smutku vedoucího ke sladkosti.

Pak chápeme, pro膷 duchovní u膷itelé trvají na zkrou拧enosti. Svatý Benedikt nás vyzývá, abychom ka啪dý den "se slzami a sténáním vyznávali Bohu své minulé viny", a potvrzuje, 啪e modlitbou "nebudeme vysly拧eni kv暖li na拧im slov暖m, ale kv暖li 膷istot臎 na拧eho srdce a zkrou拧enosti, která stírá na拧e slzy". A jestli啪e pro svatého Jana Zlatoústého jediná slza uhasí 啪ár provin臎ní, v Následování Krista se doporu膷uje: "Odevzdej se zkrou拧enosti srdce", nebo钮 "pro lehkomyslnost srdce a nedbalost svých vin si 膷asto neuv臎domujeme trápení své du拧e". Zkrou拧enost je lékem, nebo钮 nás p艡ivádí zp臎t k pravd臎 o nás samých, tak啪e hloubka na拧í h艡í拧nosti odhaluje nekone膷n臎 v臎t拧í skute膷nost, 啪e nám bylo odpu拧t臎no, radost z toho, 啪e nám bylo odpu拧t臎no. Proto nep艡ekvapuje výrok Izáka z Ninive: "Kdo zapomíná na míru svých h艡ích暖, zapomíná na míru Bo啪í milosti v暖膷i n臎mu".

Je pravda, drazí brat艡i a sestry, 啪e ka啪dé vnit艡ní znovuzrození v啪dy pramení ze setkání na拧í bídy s jeho milosrdenstvím, ka啪dé vnit艡ní znovuzrození prochází na拧í chudobou ducha, která umo啪艌uje Duchu svatému, aby nás obohatil. V tomto sv臎tle lze pochopit silná tvrzení tolika duchovních mistr暖. Vzpome艌me si na paradoxní slova svatého Izáka: "Ten, kdo zná své vlastní h艡íchy [...], je v臎t拧í ne啪 ten, kdo modlitbou k艡ísí mrtvé. Kdo hodinu plá膷e nad sebou samým, je v臎t拧í ne啪 ten, kdo slou啪í celému sv臎tu kontemplací [...]. Ten, komu je dáno poznat sebe sama, je v臎t拧í ne啪 ten, komu je dáno vid臎t and臎ly".

Brat艡i, poj膹me nyní k nám, kn臎啪ím, a ptejme se sami sebe, kolik zkrou拧enosti a slz je p艡ítomno v na拧em zpytování sv臎domí a v na拧í modlitb臎. Ptejme se sami sebe, zda s p艡ibývajícími léty p艡ibývá slz. V tomto ohledu platí opak biologického 啪ivota, kdy 膷lov臎k, kdy啪 dosp臎je, plá膷e mén臎 ne啪 v d臎tství. Naproti tomu v duchovním 啪ivot臎, kde se po膷ítá stát se dít臎tem (srov. Mt 18,3), ten, kdo neplá膷e, upadá do regrese, vnit艡n臎 stárne, zatímco ten, kdo dosp臎je k prost拧í a d暖v臎rn臎j拧í modlitb臎, tvo艡ené adorací a pohnutím p艡ed Bohem, takový 膷lov臎k zraje. Stále mén臎 se vá啪e na sebe a stále více na Krista a stává se chudým v duchu. Tak se cítí být blí啪e chudým, milá膷k暖m Bo啪ím, které si d艡íve dr啪el v odstupu - jak pí拧e svatý Franti拧ek ve svém testamentu -, proto啪e byl v h艡íchu, ale jejich啪 spole膷nost se pak m臎ní z ho艡ké na sladkou. A tak ten, kdo je ve svém srdci soucitný, se cítí stále více jako bratr v拧ech h艡í拧ník暖 sv臎ta, bez jakéhokoli náznaku nad艡azenosti nebo p艡ísného posuzování, ale v啪dy s touhou milovat a napravovat.

A to je, drazí brat艡i, dal拧í vlastnost zkrou拧enosti: solidarita. U膷enlivé srdce, osvobozené duchem blahoslavenství, p艡irozen臎 inklinuje ke zkrou拧enosti nad druhými: místo aby se hn臎valo a pohor拧ovalo nad zlem, které páchají brat艡i, plá膷e nad jejich h艡íchy. Není pohor拧eno. Dochází k jakémusi zvratu, kdy se p艡irozený sklon k nesmi艡itelnosti v暖膷i sob臎 a nepru啪nosti v暖膷i druhým obrací a 膷lov臎k se díky Bo啪í milosti stává pevným v暖膷i sob臎 a milosrdným v暖膷i druhým. A Hospodin hledá, zvlá拧t臎 mezi t臎mi, kdo se mu zasv臎tili, ty, kdo plá膷ou nad h艡íchy církve a sv臎ta a stávají se nástroji p艡ímluvy za v拧echny. Kolik hrdinných sv臎dk暖 v církvi nám ukazuje tuto cestu! Vzpome艌me na mnichy pou拧t臎 na Východ臎 i na Západ臎; na nep艡etr啪itou p艡ímluvu, tvo艡enou sténáním a slzami, svatého 艠eho艡e z Nareku; na franti拧kánskou ob臎钮 za nemilovanou Lásku; na kn臎ze, jako byl kurát z Arsu, kte艡í 啪ili pokáním pro spásu druhých. Drazí brat艡i, to není poezie, to je kn臎啪ství!

Drazí brat艡i, od nás, svých pastý艡暖, B暖h ne啪ádá pohrdavé soudy nad t臎mi, kdo nev臎艡í, ale lásku a slzy pro ty, kdo jsou daleko. T臎啪ké situace, které vidíme a pro啪íváme, nedostatek víry, utrpení, kterého se dotýkáme, ve styku se zkrou拧eným srdcem nevzbuzují rozhodnost ve sporu, ale vytrvalost v milosrdenství. Jak moc se pot艡ebujeme osvobodit od hrubosti a obvi艌ování, od sobectví a cti啪ádosti, od strnulosti a nespokojenosti, abychom se sv臎艡ili a spolehli na Boha a na拧li v n臎m pokoj, který zachra艌uje p艡ed ka啪dou bou艡í! Klan臎jme se, p艡imlouvejme se a pla膷me za druhé: dovolíme Hospodinu, aby konal zázraky. A nebojme se: On nás p艡ekvapí!

Na拧e slu啪ba bude mít u啪itek. Dnes, v sekulární spole膷nosti, nám hrozí, 啪e budeme velmi aktivní a zárove艌 se budeme cítit bezmocní, co啪 má za následek, 啪e ztratíme nad拧ení a budeme v poku拧ení "vytáhnout vesla na lo膹", uzav艡ít se do svých stí啪ností - b臎da stí啪nostem - a nechat velikost problém暖 p艡evá啪it nad velikostí Bo啪í. Pokud se to stane, staneme se zatrpklými a pichlavými, stále pomlouváme, stále hledáme n臎jakou p艡íle啪itost ke stí啪nostem. Pokud se v拧ak na druhé stran臎 ho艡kost a zkrou拧enost obrátí místo ke sv臎tu k na拧emu vlastnímu srdci, B暖h nás neopomene nav拧tívit a pozvednout. Jak nás k tomu nabádá Následování Krista: "Nenos v sob臎 zále啪itosti druhých, ani se nevm臎拧uj do toho, co d臎lají významn臎j拧í lidé; rad臎ji v啪dy a v první 艡ad臎 bdi nad sebou a napomenutí adresuj zvlá拧t臎 sob臎, ne啪 je bude拧 adresovat jiným lidem, i t臎m, kte艡í jsou ti blízcí. Nebu膹 smutný, kdy啪 se ti nedostane p艡ízn臎 lidí; to, co by t臎 m臎lo tí啪it a zarmucovat, je naopak v臎domí, 啪e nejsi zcela a jist臎 na cest臎 dobra".

Nakonec bych cht臎l zd暖raznit jeden podstatný aspekt: zkrou拧enost není ani tak výsledkem na拧eho cvi膷ení, ale je milostí a jako takovou je t艡eba si ji vyprosit v modlitb臎. Pokání je dar od Boha, je to ovoce p暖sobení Ducha svatého. Abychom usnadnili jeho r暖st, pod臎lím se o dv臎 drobné rady. První je nedívat se na 啪ivot a povolání v perspektiv臎 efektivity a okam啪itosti, spojené pouze s dne拧kem a jeho naléhavostí a o膷ekáváním, ale v celku minulosti a budoucnosti. Z minulosti pamatovat na Bo啪í v臎rnost - B暖h je v臎rný -, p艡ipomínat si jeho odpu拧t臎ní, zakotvit v jeho lásce; a z budoucnosti myslet na v臎膷ný cíl, k n臎mu啪 jsme povoláni, na kone膷ný cíl na拧í existence. Roz拧i艡ování obzor暖, drazí brat艡i, roz拧i艡ování obzor暖 pomáhá roz拧i艡ovat na拧e srdce, povzbuzuje nás, abychom se s Hospodinem vraceli k sob臎 samým a zakou拧eli zkrou拧enost. Druhá rada, která p艡ichází jako d暖sledek: znovu objevme pot艡ebu v臎novat se modlitb臎, která není povinná a ú膷elná, ale svobodná, tichá a dlouhá. Brat艡e, jaká je tvá modlitba? Vra钮me se k adoraci - zapomn臎l jsi adorovat? - a vra钮me se k modlitb臎 srdce. Opakujme: Je啪í拧i, Synu Bo啪í, smiluj se nade mnou, h艡í拧níkem. Poci钮ujme Bo啪í velikost v na拧í nízkosti h艡í拧ník暖, abychom se mohli podívat do svého nitra a nechali sv暖j pohled projít skrze n臎j. Znovu objevme moudrost svaté matky církve, která nás do modlitby uvádí v啪dy vzýváním chudáka, který volá: Bo啪e, posp臎拧 mi na pomoc.

Drazí, vra钮me se nakonec ke svatému Petrovi a jeho slzám. Oltá艡 umíst臎ný nad jeho hrobem nás nem暖啪e nep艡im臎t k zamy拧lení nad tím, kolikrát my, kte艡í tam ka啪dý den 艡íkáme: "Vezm臎te a jezte z toho v拧ichni: toto je mé t臎lo, které se za vás vydává", kolikrát zklameme a zarmoutíme Toho, který nás miluje natolik, 啪e na拧e ruce u膷inil nástroji své p艡ítomnosti. Je proto dobré, aby nám byla vlastní ta slova, jimi啪 se potichu p艡ipravujeme: "S du拧í pokornou a se srdcem zkrou拧eným", a pak: "Smyj ze m臎 Bo啪e moji nepravost a o膷is钮 m臎 od mých h艡ích暖." Ve v拧em nás, brat艡i, ut臎拧uje jistota, kterou nám dnes p艡edává Slovo: Pán, pomazaný (srov. Lk 4,18), p艡i拧el "obvázat rány zlomených srdcí" (Iz 61,1). Je-li tedy srdce zlomené, m暖啪e být Je啪í拧em obvázáno a uzdraveno. D臎kuji vám, drazí kn臎啪í, d臎kuji vám za va拧e otev艡ená a poddajná srdce; d臎kuji vám za va拧i práci a d臎kuji vám za va拧e slzy; d臎kuji vám, 啪e p艡iná拧íte zázrak milosrdenství - v啪dy odpou拧t臎jte, bu膹te milosrdní - a p艡iná拧ejte toto milosrdenství Bo啪í brat艡ím a sestrám na拧í doby. Drazí kn臎啪í, ké啪 vás Hospodin pot臎拧í, povzbudí a odm臎ní. D臎kuji vám.