蜜桃交友

HOMILIE SVATÉHO OTCE

Missa chismatis, Bazilika svatého Petra, 28. b?ezna 2024

"V synagoze na něj v?ichni upírali o?i" (Lk 4,20). Tento úryvek z evangelia je v?dy p?sobivý a vede ?lověka k vizualizaci oné scény: p?edstavíme si ten okam?ik ticha, v něm? se v?echny o?i upíraly na Je?í?e ve směsici ú?asu a ned?věry. Víme v?ak, jak to skon?ilo: poté, co Je?í? demaskoval fale?ná o?ekávání svých krajan?, "byli naplněni rozho??ením" (Lk 4,28), vy?li ven a vyhnali ho z města. Jejich o?i se upíraly na Je?í?e, ale jejich srdce se nechtělo na základě jeho poselství změnit. Tak p?i?li o ?ivotní ?anci.

Dne?ní ve?er, na Zelený ?tvrtek, dochází k vzájemnému protnutí pohled?. Hlavním hrdinou je první pastý? na?í církve Petr. Ani on zpo?átku nevě?il "demaskujícímu" slovu, které mu Kristus adresoval: "T?ikrát mě zap?e?" (Mk 14,30). Proto "ztratil Je?í?e z o?í" a zap?el ho, kdy? kohout zazpíval. Ale kdy? se pak "Pán obrátil a pohlédl" na něj, "vzpomněl si na slovo, které mu Pán ?ekl [...] Vy?el ven a ho?ce plakal" (Lk 22,61-62). Jeho o?i byly zaplaveny slzami, které vytryskly ze zraněného srdce a osvobodily ho od fale?ných p?esvěd?ení a ospravedlňování. Tento ho?ký plá? změnil jeho ?ivot.

Je?í?ova slova a ?iny po celá léta Petra nevychýlila z jeho o?ekávání, podobného o?ekávání obyvatel Nazareta: i on ?ekal politického a mocného Mesiá?e, silného a rozhodného, a tvá?í v tvá? pohor?ení nad slabým Je?í?em, zat?eným bez odporu, prohlásil: "Neznám ho!" (Lk 22,57). A je pravda, ?e ho neznal: za?al ho poznávat, kdy? v temnotě zap?ení dal prostor slzám hanby, slzám pokání. A skute?ně ho pozná, a? kdy? se "zarmoucen, ?e se ho pot?etí zeptal: 'Miluje? mě?'", nechá plně proniknout Je?í?ovým pohledem. Pak od "neznám ho" p?ejde ke slov?m: "Pane, ty zná? v?echno" (J 21,17).

Drazí brat?i kně?í, k uzdravení Petrova srdce, k uzdravení apo?tola, k uzdravení pastý?e dochází tehdy, kdy? si zranění a kající se necháme od Je?í?e odpustit: prochází slzami, ho?kým plá?em, bolestí, která nám umo?ňuje znovu objevit lásku. Proto jsem cítil, ?e bych se s vámi měl podělit o několik my?lenek týkajících se poněkud opomíjeného, ale podstatného aspektu duchovního ?ivota; dnes ho znovu navrhuji slovem, které je mo?ná zastaralé, ale o něm? se domnívám, ?e je dobré, abychom ho znovu objevili: zkrou?enost.

Toto slovo evokuje bodnutí: zkrou?enost (italsky compunzione) je "bodnutí do srdce", bodání, které ho zraňuje a zp?sobuje, ?e te?ou slzy pokání. Pom??e nám v tom jedna epizoda, která se stále týká svatého Petra. Ten, probodený pohledem a slovy zmrtvýchvstalého Je?í?e, v den Letnic, o?i?těný a zapálený Duchem, hlásal obyvatel?m Jeruzaléma: "B?h u?inil Je?í?e, kterého jste vy uk?i?ovali, Pánem a Mesiá?em" (srov. Sk 2,36). Poslucha?i najednou pocítili to zlo, kterého se dopustili, a spásu, kterou jim Pán udělil, a "kdy? to sly?eli," ?íká text, "cítili, jak byli v srdci zasa?eni" (Sk 2,37).

Toto je zkrou?enost: ne pocit viny, který ?lověka srá?í k zemi, ne skrupule, která ochromuje, ale je to blahodárné bodnutí, které pálí uvnit? a uzdravuje, proto?e srdce, kdy? vidí své vlastní zlo a poznává se jako h?í?ník, se otevírá, p?ijímá p?sobení Ducha svatého, ?ivou vodu, která ho dojímá tak, ?e mu po tvá?i stékají slzy. Kdo odhodí masku a nechá Boha nahlédnout do svého srdce, dostává dar těchto slz, nejsvětěj?í vody po k?tu. Drazí brat?i kně?í, dnes vám p?eji toto.

Je v?ak t?eba dob?e pochopit, co to znamená plakat nad sebou samým. Neznamená to plakat kv?li sobě, jak jsme ?asto v poku?ení. To se stává nap?íklad tehdy, kdy? jsme zklamáni nebo znepokojeni svými nesplněnými o?ekáváními, nepochopením ze strany druhých, t?eba na?ich brat?í a nad?ízených. Nebo kdy? pro zvlá?tní a nezdravé potě?ení du?e rádi omíláme k?ivdy, kterých se nám dostalo, abychom se litovali, myslíme si, ?e jsme nedostali, co jsme si zaslou?ili, a p?edstavujeme si, ?e budoucnost pro nás m??e chystat jen neustálá negativní p?ekvapení. To - u?í nás svatý Pavel - je smutek podle světa, na rozdíl od smutku podle Boha.

Plakat nad sebou naproti tomu znamená vá?ně litovat toho, ?e jsme Boha zarmoutili h?íchem; znamená to uznat, ?e jsme stále v dluzích a nikdy v zásluhách; znamená to p?iznat, ?e jsme ztratili cestu ke svatosti, proto?e jsme nedokázali zachovat víru v lásku toho, který za mě dal sv?j ?ivot. Znamená to podívat se do svého nitra a oplakávat svou nevdě?nost a nestálost; znamená to se smutkem rozjímat o své obojakosti a fale?nosti; znamená to sestoupit do hlubin svého pokrytectví, klerikálního pokrytectví, drazí brat?i, toho pokrytectví, do kterého tolik, tolik sklouzáváme... Dávejte si pozor na klerikální pokrytectví. A to znamená znovu pozvednout o?i k Uk?i?ovanému a nechat se pohnout Jeho láskou, která v?dy odpou?tí a povzná?í, která nikdy nezklame o?ekávání těch, kdo v něj d?vě?ují. Tak slzy dál padají a o?i??ují srdce.

Zkrou?enost toti? vy?aduje námahu, ale obnovuje pokoj; nezp?sobuje úzkost, ale zbavuje du?i b?emen, proto?e p?sobí v ráně h?íchu a disponuje nás k tomu, abychom právě tam p?ijali Pánovo pohlazení, které proměňuje srdce, kdy? je "zkrou?ené a utrápené" (? 51,19), obměk?ené slzami. Zkrou?enost je tak protilátkou proti sklerokardii, oné tvrdosti srdce, kterou Je?í? tolik odsuzuje (srov. Mk 3,5; 10,5). Srdce toti? bez pokání a slz ztuhne: nejprve se stane navyklým, pak nesná?enlivým k problém?m a lhostejným k lidem, pak chladným a témě? nete?ným, jako by bylo obaleno neprolomitelnou k?rou, a nakonec srdcem kamenným. Ale tak jako kapka rozru?uje kámen, tak slzy pomalu rozru?ují zatvrzelá srdce. Tak jsme svědky zázraku smutku, dobrého smutku vedoucího ke sladkosti.

Pak chápeme, pro? duchovní u?itelé trvají na zkrou?enosti. Svatý Benedikt nás vyzývá, abychom ka?dý den "se slzami a sténáním vyznávali Bohu své minulé viny", a potvrzuje, ?e modlitbou "nebudeme vysly?eni kv?li na?im slov?m, ale kv?li ?istotě na?eho srdce a zkrou?enosti, která stírá na?e slzy". A jestli?e pro svatého Jana Zlatoústého jediná slza uhasí ?ár provinění, v Následování Krista se doporu?uje: "Odevzdej se zkrou?enosti srdce", nebo? "pro lehkomyslnost srdce a nedbalost svých vin si ?asto neuvědomujeme trápení své du?e". Zkrou?enost je lékem, nebo? nás p?ivádí zpět k pravdě o nás samých, tak?e hloubka na?í h?í?nosti odhaluje nekone?ně vět?í skute?nost, ?e nám bylo odpu?těno, radost z toho, ?e nám bylo odpu?těno. Proto nep?ekvapuje výrok Izáka z Ninive: "Kdo zapomíná na míru svých h?ích?, zapomíná na míru Bo?í milosti v??i němu".

Je pravda, drazí brat?i a sestry, ?e ka?dé vnit?ní znovuzrození v?dy pramení ze setkání na?í bídy s jeho milosrdenstvím, ka?dé vnit?ní znovuzrození prochází na?í chudobou ducha, která umo?ňuje Duchu svatému, aby nás obohatil. V tomto světle lze pochopit silná tvrzení tolika duchovních mistr?. Vzpomeňme si na paradoxní slova svatého Izáka: "Ten, kdo zná své vlastní h?íchy [...], je vět?í ne? ten, kdo modlitbou k?ísí mrtvé. Kdo hodinu plá?e nad sebou samým, je vět?í ne? ten, kdo slou?í celému světu kontemplací [...]. Ten, komu je dáno poznat sebe sama, je vět?í ne? ten, komu je dáno vidět anděly".

Brat?i, poj?me nyní k nám, kně?ím, a ptejme se sami sebe, kolik zkrou?enosti a slz je p?ítomno v na?em zpytování svědomí a v na?í modlitbě. Ptejme se sami sebe, zda s p?ibývajícími léty p?ibývá slz. V tomto ohledu platí opak biologického ?ivota, kdy ?lověk, kdy? dospěje, plá?e méně ne? v dětství. Naproti tomu v duchovním ?ivotě, kde se po?ítá stát se dítětem (srov. Mt 18,3), ten, kdo neplá?e, upadá do regrese, vnit?ně stárne, zatímco ten, kdo dospěje k prost?í a d?věrněj?í modlitbě, tvo?ené adorací a pohnutím p?ed Bohem, takový ?lověk zraje. Stále méně se vá?e na sebe a stále více na Krista a stává se chudým v duchu. Tak se cítí být blí?e chudým, milá?k?m Bo?ím, které si d?íve dr?el v odstupu - jak pí?e svatý Franti?ek ve svém testamentu -, proto?e byl v h?íchu, ale jejich? spole?nost se pak mění z ho?ké na sladkou. A tak ten, kdo je ve svém srdci soucitný, se cítí stále více jako bratr v?ech h?í?ník? světa, bez jakéhokoli náznaku nad?azenosti nebo p?ísného posuzování, ale v?dy s touhou milovat a napravovat.

A to je, drazí brat?i, dal?í vlastnost zkrou?enosti: solidarita. U?enlivé srdce, osvobozené duchem blahoslavenství, p?irozeně inklinuje ke zkrou?enosti nad druhými: místo aby se hněvalo a pohor?ovalo nad zlem, které páchají brat?i, plá?e nad jejich h?íchy. Není pohor?eno. Dochází k jakémusi zvratu, kdy se p?irozený sklon k nesmi?itelnosti v??i sobě a nepru?nosti v??i druhým obrací a ?lověk se díky Bo?í milosti stává pevným v??i sobě a milosrdným v??i druhým. A Hospodin hledá, zvlá?tě mezi těmi, kdo se mu zasvětili, ty, kdo plá?ou nad h?íchy církve a světa a stávají se nástroji p?ímluvy za v?echny. Kolik hrdinných svědk? v církvi nám ukazuje tuto cestu! Vzpomeňme na mnichy pou?tě na Východě i na Západě; na nep?etr?itou p?ímluvu, tvo?enou sténáním a slzami, svatého ?eho?e z Nareku; na franti?kánskou obě? za nemilovanou Lásku; na kněze, jako byl kurát z Arsu, kte?í ?ili pokáním pro spásu druhých. Drazí brat?i, to není poezie, to je kně?ství!

Drazí brat?i, od nás, svých pastý??, B?h ne?ádá pohrdavé soudy nad těmi, kdo nevě?í, ale lásku a slzy pro ty, kdo jsou daleko. Tě?ké situace, které vidíme a pro?íváme, nedostatek víry, utrpení, kterého se dotýkáme, ve styku se zkrou?eným srdcem nevzbuzují rozhodnost ve sporu, ale vytrvalost v milosrdenství. Jak moc se pot?ebujeme osvobodit od hrubosti a obviňování, od sobectví a cti?ádosti, od strnulosti a nespokojenosti, abychom se svě?ili a spolehli na Boha a na?li v něm pokoj, který zachraňuje p?ed ka?dou bou?í! Klanějme se, p?imlouvejme se a pla?me za druhé: dovolíme Hospodinu, aby konal zázraky. A nebojme se: On nás p?ekvapí!

Na?e slu?ba bude mít u?itek. Dnes, v sekulární spole?nosti, nám hrozí, ?e budeme velmi aktivní a zároveň se budeme cítit bezmocní, co? má za následek, ?e ztratíme nad?ení a budeme v poku?ení "vytáhnout vesla na lo?", uzav?ít se do svých stí?ností - běda stí?nostem - a nechat velikost problém? p?evá?it nad velikostí Bo?í. Pokud se to stane, staneme se zatrpklými a pichlavými, stále pomlouváme, stále hledáme nějakou p?íle?itost ke stí?nostem. Pokud se v?ak na druhé straně ho?kost a zkrou?enost obrátí místo ke světu k na?emu vlastnímu srdci, B?h nás neopomene nav?tívit a pozvednout. Jak nás k tomu nabádá Následování Krista: "Nenos v sobě zále?itosti druhých, ani se nevmě?uj do toho, co dělají významněj?í lidé; raději v?dy a v první ?adě bdi nad sebou a napomenutí adresuj zvlá?tě sobě, ne? je bude? adresovat jiným lidem, i těm, kte?í jsou ti blízcí. Nebu? smutný, kdy? se ti nedostane p?ízně lidí; to, co by tě mělo tí?it a zarmucovat, je naopak vědomí, ?e nejsi zcela a jistě na cestě dobra".

Nakonec bych chtěl zd?raznit jeden podstatný aspekt: zkrou?enost není ani tak výsledkem na?eho cvi?ení, ale je milostí a jako takovou je t?eba si ji vyprosit v modlitbě. Pokání je dar od Boha, je to ovoce p?sobení Ducha svatého. Abychom usnadnili jeho r?st, podělím se o dvě drobné rady. První je nedívat se na ?ivot a povolání v perspektivě efektivity a okam?itosti, spojené pouze s dne?kem a jeho naléhavostí a o?ekáváním, ale v celku minulosti a budoucnosti. Z minulosti pamatovat na Bo?í věrnost - B?h je věrný -, p?ipomínat si jeho odpu?tění, zakotvit v jeho lásce; a z budoucnosti myslet na vě?ný cíl, k němu? jsme povoláni, na kone?ný cíl na?í existence. Roz?i?ování obzor?, drazí brat?i, roz?i?ování obzor? pomáhá roz?i?ovat na?e srdce, povzbuzuje nás, abychom se s Hospodinem vraceli k sobě samým a zakou?eli zkrou?enost. Druhá rada, která p?ichází jako d?sledek: znovu objevme pot?ebu věnovat se modlitbě, která není povinná a ú?elná, ale svobodná, tichá a dlouhá. Brat?e, jaká je tvá modlitba? Vra?me se k adoraci - zapomněl jsi adorovat? - a vra?me se k modlitbě srdce. Opakujme: Je?í?i, Synu Bo?í, smiluj se nade mnou, h?í?níkem. Poci?ujme Bo?í velikost v na?í nízkosti h?í?ník?, abychom se mohli podívat do svého nitra a nechali sv?j pohled projít skrze něj. Znovu objevme moudrost svaté matky církve, která nás do modlitby uvádí v?dy vzýváním chudáka, který volá: Bo?e, pospě? mi na pomoc.

Drazí, vra?me se nakonec ke svatému Petrovi a jeho slzám. Oltá? umístěný nad jeho hrobem nás nem??e nep?imět k zamy?lení nad tím, kolikrát my, kte?í tam ka?dý den ?íkáme: "Vezměte a jezte z toho v?ichni: toto je mé tělo, které se za vás vydává", kolikrát zklameme a zarmoutíme Toho, který nás miluje natolik, ?e na?e ruce u?inil nástroji své p?ítomnosti. Je proto dobré, aby nám byla vlastní ta slova, jimi? se potichu p?ipravujeme: "S du?í pokornou a se srdcem zkrou?eným", a pak: "Smyj ze mě Bo?e moji nepravost a o?is? mě od mých h?ích?." Ve v?em nás, brat?i, utě?uje jistota, kterou nám dnes p?edává Slovo: Pán, pomazaný (srov. Lk 4,18), p?i?el "obvázat rány zlomených srdcí" (Iz 61,1). Je-li tedy srdce zlomené, m??e být Je?í?em obvázáno a uzdraveno. Děkuji vám, drazí kně?í, děkuji vám za va?e otev?ená a poddajná srdce; děkuji vám za va?i práci a děkuji vám za va?e slzy; děkuji vám, ?e p?iná?íte zázrak milosrdenství - v?dy odpou?tějte, bu?te milosrdní - a p?iná?ejte toto milosrdenství Bo?í brat?ím a sestrám na?í doby. Drazí kně?í, ké? vás Hospodin potě?í, povzbudí a odmění. Děkuji vám.