蜜桃交友

HOMILIE SVATÉHO OTCE

Kdy啪 dáváte almu啪nu, kdy啪 se modlíte, kdy啪 se postíte, dbejte, aby se to d臎lo ve skrytosti, nebo钮 vá拧 Otec vidí ve skrytosti (srov. Mt 6,4). Vstupte do tajemství: to je výzva, kterou Je啪í拧 adresuje ka啪dému z nás na za膷átku postní cesty. 

Vstoupit do tajemství znamená vrátit se do srdce, jak nabádá prorok Joel (srov. Joel 2,12). Je to cesta z vn臎j拧ku do nitra, aby se v拧e, co 啪ijeme, i ná拧 vztah k Bohu, neredukovalo na zevn臎j拧ek, na rám bez obrazu, na obal du拧e, ale aby vyr暖stalo zevnit艡 a odpovídalo hnutím srdce, tedy na拧im touhám, my拧lenkám, cit暖m, vyv臎rajícímu nitru na拧í osoby. 

Postní doba nás pak pono艡uje do lázn臎 o膷isty a vyprázdn臎ní: chce nám pomoci odstranit ve拧kerý "make-up", v拧e, 膷ím se odíváme, abychom vypadali p艡im臎艡en臎, lépe, ne啪 jsme. Návrat k srdci znamená vrátit se ke svému pravému já a ukázat ho p艡ed Bohem takové, jaké je, nahé a odhalené. Znamená to podívat se do svého nitra a uv臎domit si, kým skute膷n臎 jsme, sundat masky, které 膷asto nosíme, zpomalit tempo svého hore膷ného 啪ivota, p艡ijmout 啪ivot a pravdu o sob臎 samých. 沤ivot není divadlo a postní doba nás vyzývá, abychom sestoupili z jevi拧t臎 p艡etvá艡ky, abychom se vrátili k srdci, k pravd臎 o tom, kdo jsme. Návrat do srdce, návrat k pravd臎.

Proto dnes ve膷er v duchu modlitby a pokory p艡ijímáme popel na své hlavy. Je to gesto, které nás chce p艡ivést zp臎t k základní realit臎 nás samých: jsme prach, ná拧 啪ivot je jako dech (srov. 沤 39,6; 144,4), ale Hospodin - On a jen On, ne jiní - nedovolí, aby se vytratil; On shroma啪膹uje a formuje prach, kterým jsme, aby nebyl rozptýlen prudkými v臎try 啪ivota a nerozplynul se v propasti smrti.

Popel nasypaný na na拧i hlavu nás vybízí, abychom znovu objevili tajemství 啪ivota. 艠íká nám: dokud budete nosit brn臎ní, které zakrývá va拧e srdce, dokud se budete maskovat maskou zdání, vystavovat um臎lé sv臎tlo, abyste se ukázali nep艡emo啪itelní, z暖stanete prázdní a neplodní. Kdy啪 naopak budete mít odvahu sklonit hlavu a nahlédnout do svého nitra, pak budete moci objevit p艡ítomnost Boha, který vás miluje a v啪dycky miloval; kone膷n臎 se brn臎ní, které jste si postavili, rozbije a vy budete moci pocítit, 啪e jste milováni v臎膷nou láskou. 

Sestro, brat艡e, já, ty, ka啪dý z nás, jsme milováni v臎膷nou láskou. Jsme popel, na který B暖h dechl sv暖j dech 啪ivota, jsme zem臎, kterou vytvaroval svýma rukama (srov. Gn 2,7; 沤 119,73), jsme prach, z n臎ho啪 povstaneme k nekone膷nému 啪ivotu, který je pro nás p艡ipraven nav臎ky (srov. Iz 26,19). A jestli啪e v popelu, kterým jsme, ho艡í ohe艌 Bo啪í lásky, pak zji拧钮ujeme, 啪e jsme touto láskou prodchnuti a 啪e jsme povoláni k lásce: milovat své bratry a sestry, být pozorní k druhým, 啪ít soucitem, projevovat milosrdenství, d臎lit se s pot艡ebnými o to, co jsme a co máme. Proto almu啪nu, modlitbu a p暖st nelze redukovat na vn臎j拧í praktiky, ale jsou to cesty, které nás vedou zp臎t k srdci, k podstat臎 k艡es钮anského 啪ivota. Umo啪艌ují nám objevit, 啪e jsme popel milovaný Bohem, a 膷iní nás schopnými rozest艡ít stejnou lásku na "popel" tolika ka啪dodenních situací, aby se v nich znovu zrodila nad臎je, d暖v臎ra a radost.

Svatý Anselm z Canterbury nám zanechal tuto výzvu, kterou si dnes ve膷er m暖啪eme osvojit: "Ute膷 na krátký 膷as od svých zam臎stnání, zanech na chvíli svých bou艡livých my拧lenek. Odho膹 v této dob臎 své t臎啪ké starosti a odlo啪 své namáhavé 膷innosti. V臎nuj se trochu Bohu a odpo膷ívej v n臎m. Vstup do hlubin své du拧e, odstra艌 v拧e krom臎 Boha a toho, co ti pomáhá ho hledat, a zav艡i dve艡e a hledej ho. Ó mé srdce, 艡ekni nyní celým svým bytím, 艡ekni nyní Bohu: Hledám tvou tvá艡. Hledám tvou tvá艡, Hospodine" (Proslogion, 1). 

Naslouchejme tedy v tomto postním období hlasu Hospodina, který nám nikdy nep艡estává opakovat: Vejdi do tajemství. Vstup do tajemství, vra钮 se do srdce. Je to spásná výzva pro nás, kte艡í 膷asto 啪ijeme na povrchu, kte艡í se staráme o to, aby si nás n臎kdo v拧iml, kte艡í stále pot艡ebujeme být obdivováni a oce艌ováni. Ani啪 bychom si to uv臎domovali, zji拧钮ujeme, 啪e u啪 nemáme 啪ádné tajemství, kde bychom se mohli zastavit a chránit, 啪e jsme pono艡eni do sv臎ta, v n臎m啪 se v拧e, dokonce i na拧e nejintimn臎j拧í emoce a pocity, musí stát "sociálními" - ale jak m暖啪e být sociální to, co nevychází ze srdce? -I ty nejtragi膷t臎j拧í a nejbolestiv臎j拧í zá啪itky riskují, 啪e nebudou mít skryté místo, kde by se daly uchovat: v拧e musí být odhaleno, vystaveno na odiv, vydáno napospas tlachání okam啪iku. A tu nám Hospodin 艡íká: Vstup do tajemství, vra钮 se do st艡edu sebe sama. Práv臎 tam, kde sídlí také tolik strachu, viny a h艡ích暖, tam Hospodin sestoupil, sestoupil, aby t臎 uzdravil a o膷istil. Vejd臎me do své vnit艡ní komnaty: tam p艡ebývá B暖h, tam je p艡ijata na拧e k艡ehkost a tam jsme bezpodmíne膷n臎 milováni.

Vra钮me se, brat艡i a sestry. Vra钮me se k Bohu celým svým srdcem. V t臎chto postních týdnech si ud臎lejme prostor pro modlitbu tiché adorace, v ní啪 z暖stáváme naslouchat v Hospodinov臎 p艡ítomnosti jako Moj啪í拧, jako Eliá拧, jako Maria, jako Je啪í拧. Uv臎domili jsme si, 啪e jsme ztratili smysl pro adoraci? Vra钮me se k adoraci. Nabídn臎me ucho svého srdce Tomu, který nám v tichu chce 艡íci: "Já jsem tv暖j B暖h: B暖h milosrdenství a soucitu, B暖h odpu拧t臎ní a lásky, B暖h n臎hy a pé膷e. [...] Nesu膹 sám sebe. Neodsuzuj se. Neodmítej se. Dovol mé lásce, aby se dotkla nejhlub拧ích a nejskryt臎j拧ích zákoutí tvého srdce a odhalila ti tvou vlastní krásu, krásu, kterou jsi ztratil ze z艡etele, ale která se ti ve sv臎tle mého milosrdenství stane op臎t viditelnou." Hospodin nás volá: "Poj膹, poj膹, dovol mi osu拧it tvé slzy a dovol mým úst暖m, aby se p艡iblí啪ila k tvému uchu a 艡ekla ti: Miluji t臎, miluji t臎, miluji t臎." (H. NOUWEN, Na cest臎 k úsvitu, Brescia 1997, 233). V臎艡íme, 啪e nás B暖h miluje, 啪e m臎 B暖h miluje?

Brat艡i a sestry, nebojme se svléknout ze sebe sv臎tské obaly a vrátit se k srdci, vrátit se k tomu, co je podstatné. Vzpome艌me si na svatého Franti拧ka, který poté, co se svlékl do naha, objal Otce v nebi celým svým já. Poznejme, jací jsme: prach milovaný Bohem, povolaný k tomu, aby byl prachem v lásce k Bohu. A díky n臎mu se z popela h艡íchu znovuzrodíme k novému 啪ivotu v Je啪í拧i Kristu a Duchu svatém.