蜜桃交友

Zatímco lid o膷ekával Hospodinovu spásu, proroci ohla拧ovali jeho p艡íchod, jak 艡íká prorok Malachiá拧: 鈥濸anovník, jeho啪 hledáte, a and臎l smlouvy, po n臎m啪 tou啪íte, p艡ijde do svého chrámu鈥� (Mal 3,1). Simeon a Anna jsou obrazem a p艡edobrazem tohoto o膷ekávání. Vidí, jak B暖h vstupuje do svého chrámu, a osvíceni Duchem svatým ho poznávají v Dít臎ti, které Maria nese v náru膷í. Celý 啪ivot na n臎j 膷ekali: Simeon,  鈥災峫ov臎k spravedlivý a bohabojný, který o膷ekával pot臎拧ení Izraele鈥� (Lk 2,25); Anna, která 鈥瀗ikdy nevycházela z chrámu鈥� (Lk 2,37).

Prosp臎je nám, kdy啪 pohlédneme na tyto dva staré lidi, trp臎livé v 膷ekání, bd臎lé v duchu a vytrvalé v modlitb臎. Jejich srdce setrvávala na strá啪i jako stále ho艡ící pochode艌. Jsou sice v pokro膷ilém v臎ku, ale mají mladistvé srdce; nenechávají se stravovat plynutím dní, nebo钮 jejich o膷i z暖stávají obráceny k Bohu v o膷ekávání (srov. 沤l 145,15). Na své 啪ivotní cest臎 za啪ili t臎啪kosti a zklamání, ale nepodlehli pora啪enectví: neposlali nad臎ji do d暖chodu. A tak p艡i pohledu na Dít臎 poznávají, 啪e se naplnil 膷as, dovr拧ilo proroctví, 啪e p艡i拧el ten, kterého hledali a po kterém tou啪ili, Mesiá拧 národ暖. Tím, 啪e si uchovávají 啪ivé o膷ekávání Pána, jsou schopni p艡ivítat ho v novosti jeho p艡íchodu.

Brat艡i a sestry, 膷ekání na Boha je d暖le啪ité i pro nás, pro na拧i cestu víry. Hospodin nás ka啪dý den nav拧t臎vuje, promlouvá k nám, zjevuje se ne膷ekaným zp暖sobem a p艡ijde na konci 啪ivota a 膷as暖. On sám nás proto nabádá, abychom zachovali bd臎lost, abychom bd臎li a vytrvali v o膷ekávání. To nejhor拧í, co se nám m暖啪e stát, je toti啪 upadnout do 鈥瀞pánku ducha鈥�: uspat srdce, umrtvit du拧i, ulo啪it nad臎ji do temných kout暖 zklamání a rezignace.

Myslím na vás, zasv臎cení brat艡i a sestry, a na dar, kterým jste; myslím na ka啪dého z nás, dne拧ních k艡es钮an暖: jsme je拧t臎 schopni pro啪ít o膷ekávání? Nejsme n臎kdy p艡íli拧 zahled臎ni sami do sebe, do v臎cí a intenzivního rytmu ka啪dého dne, a啪 zapomínáme na Boha, který v啪dy p艡ichází? Nejsme p艡íli拧 uchváceni svými dobrými skutky a neriskujeme tak, 啪e se i nábo啪enský a k艡es钮anský 啪ivot prom臎ní v 鈥瀖noho v臎cí, které máme na práci鈥�, p艡i膷em啪 zanedbáme ka啪dodenní hledání Boha? Nehrozí nám n臎kdy plánování osobního a komunitního 啪ivota, které se opírá o výpo膷et 拧ancí na úsp臎ch, místo abychom radostn臎 a pokorn臎 p臎stovali ono nepatrné zrno, které nám bylo sv臎艡eno, v trp臎livosti t臎ch, kdo sejí, ani啪 by n臎co o膷ekávali, a t臎ch, kdo umí 膷ekat na 膷as Boha a jeho p艡ekvapení? N臎kdy, a to si musíme p艡iznat, jsme tuto schopnost 膷ekat ztratili. D暖vodem jsou r暖zné p艡eká啪ky, z nich啪 bych rád vyzdvihl dv臎.

První je zanedbávání vnit艡ního 啪ivota. K tomu dochází, kdy啪 únava p艡evládne nad ú啪asem, kdy啪 zvyk vyst艡ídá nad拧ení, kdy啪 ztratíme vytrvalost na duchovní cest臎, kdy啪 z nás negativní zku拧enosti, konflikty nebo zdánliv臎 zpo啪膹ující se plody 膷iní lidi zaho艡klé a rozho艡膷ené. Není dobré 鈥瀙艡e啪vykovat ho艡kost鈥�, proto啪e v 艡eholní rodin臎, stejn臎 jako v ka啪dém spole膷enství a rodin臎, zatrpklí a 鈥瀟emn臎 se tvá艡ící鈥� lidé zat臎啪ují ovzdu拧í. Zdá se, 啪e tito lidé mají v srdci ocet鈥�Tehdy je t艡eba získat zp臎t ztracenou milost: intenzivním vnit艡ním 啪ivotem se vrátit k duchu radostné pokory, tiché vd臎膷nosti. A ten se sytí adorací, prací kolen a srdce, konkrétní modlitbou, která bojuje a p艡imlouvá se, je schopna znovu probudit touhu po Bohu, lásku minulých let, ú啪as prvního dne, chu钮 spo膷ívající v o膷ekávání.

Druhou p艡eká啪kou je p艡izp暖sobení stylu sv臎ta, který nakonec zaujme místo evangelia. A ná拧 sv臎t je sv臎tem, který 膷asto b臎啪í velkou rychlostí, který vyzdvihuje pot艡ebu 鈥瀡拧eho a hned鈥�, který se stravuje aktivismem a sna啪í se vymítat strach a úzkost ze 啪ivota v pohanských chrámech konzumu nebo v zábav臎 za ka啪dou cenu. V takovém kontextu t臎chto pohanských 膷as暖, kde je ticho zatracováno a ztraceno, není 膷ekání snadné, proto啪e vy啪aduje postoj zdravé pasivity, odvahu zpomalit tempo, nenechat se zahltit 膷inností, ud臎lat v sob臎 prostor pro Bo啪í p暖sobení, jak u膷í k艡es钮anská mystika. Dávejme si tedy pozor, aby do na拧ich 艡eholních spole膷enství, do 啪ivota církve a na cestu ka啪dého z nás nevstoupil duch sv臎ta, jinak nep艡ineseme ovoce. K艡es钮anský 啪ivot a apo拧tolské poslání pot艡ebují o膷ekávání, které dozrává v modlitb臎 a ka啪dodenní v臎rnosti, aby nás osvobodilo od mýtu výkonnosti, od posedlosti výkonem a p艡edev拧ím od nároku uzav艡ít Boha do na拧ich kategorií, nebo钮 On v啪dy p艡ichází nep艡edvídatelným zp暖sobem, v 膷ase, který není na拧ím 膷asem, a zp暖sobem, který neo膷ekáváme.

Jak uvádí francouzská mysti膷ka a filozofka Simone Weilová, jsme snoubenkou, která v noci 膷eká na p艡íchod 啪enicha, a 鈥瀞ou膷ástí budoucí nev臎sty je o膷ekávání [...]. Tou啪it po Bohu a z艡íci se v拧eho ostatního: jen v tom spo膷ívá spása鈥� (S. WEILOVÁ, 膶ekání na Boha, Milán 1991, 152). Sestry, brat艡i, p臎stujme v modlitb臎 o膷ekávání Hospodina a u膷me se dobré 鈥瀙asivit臎 Ducha鈥�: tak se budeme moci otev艡ít Bo啪í novosti.

Stejn臎 jako Simeon i my vezm臎me do náru膷e Dít臎, Boha novosti a p艡ekvapení. P艡ijetím Boha se minulost otevírá budoucnosti, staré v nás se otevírá novému, které p艡iná拧í On. Není to snadné, jak víme, proto啪e v 艡eholním 啪ivot臎, stejn臎 jako v 啪ivot臎 ka啪dého k艡es钮ana, je obtí啪né vzdorovat 鈥瀞íle starého鈥�: 鈥瀙ro starého 膷lov臎ka v nás není ve skute膷nosti snadné p艡ijmout dít臎, to, co je nové [...]. P艡ijmout to nové - ve svém stá艡í p艡ijmout to nové...Bo啪í novost se p艡edstavuje jako dít臎 a my se v拧emi svými zvyky, strachy, závistí, starostmi stojíme tvá艡í v tvá艡 tomuto dít臎ti. P艡ijmeme ho, uvítáme ho, ud臎láme mu místo? Vstoupí tato novost skute膷n臎 do na拧eho 啪ivota, nebo se budeme spí拧e sna啪it skloubit staré a nové dohromady a pokusíme se co nejmén臎 nechat vyru拧it p艡ítomností Bo啪í novosti?鈥� (C. M. MARTINI, N臎co natolik osobního. Meditace o modlitb臎, Milán 2009, 32-33).

Tyto otázky jsou ur膷eny nám, na拧im spole膷enstvím, církvi. Dejme se zneklidnit, nechme se pohnout Duchem jako Simeon a Anna. Budeme-li jako oni pro啪ívat 膷ekání v pé膷i o vnit艡ní 啪ivot a v souladu se stylem evangelia, obejmeme Je啪í拧e, sv臎tlo a nad臎ji 啪ivota.