Papež k účastníkům konference o kněžské formaci: Potřebujeme plně lidské kněze
Jana Gruberová – Pope
„Oživ zase plamen Božího daru, který ti byl dán“ (2 Tim 1,6)“: to je téma mezinárodní konference o trvalé formaci kněží, kterou ve Vatikánu od 6. do 10. února pořádá Dikasterium pro klérus ve spolupráci s Dikasteriem pro evangelizaci (její Sekcí pro první evangelizaci a nové místní církve) a Dikasteriem pro východní církve. V úvodu setkání s jejími účastníky papež František vyjádřil vděk za přípravu této logisticky náročné akce a poděkoval zúčastněným kněžím za jejich službu v domovských diecézích.
Jak poznamenal, konference zpytuje budoucí obzory kněžské formace v této změně epochy. Jde o to, hledat takové nástroje a jazyková vyjádření, které by napomohly kněžské formaci, aniž bychom si nárokovali odpověď na všechny otázky, podotkl: „Mám totiž strach z lidí, kteří mají pohotově všechny odpovědi po ruce“. Papež pak naznačil tři cesty, oživující dar kněžství a kněžského pomazání, aby nevyhasla horlivost v apoštolské službě: radost z evangelia, příslušnost k lidu a plodnost kněžství.
Jediné, na čem záleží, je svědectví o Boží lásce
Jádrem křesťanského života je dar přátelství s Hospodinem, který vymaňuje z individualistického smutku a rizika života, postrádajícího smysl, lásku a naději. Tuto radost z evangelia, dobrou zvěst o Boží vlídné a milosrdné lásce, má kněz přinášet světu svým životem.
„Být svědky Boží lásce – to je jediné, na čem záleží. A pokud někdo není tohoto svědectví schopen, je to smutné…Pouze tím, že přijmeme a uchováme radost z evangelia, můžeme tuto radost přinášet druhým. Při průběžné formaci proto nezapomínejme, že jsme stále učedníky na cestě a že to představuje v každém okamžiku to nejkrásnější, co se nám z milosti přihodilo! Pokud však najdeme kněze, kteří tuto schopnost služby nemají, kteří jsou možná sobečtí, kněze, kteří se vydali „podnikatelskou“ cestou, pak tuto schopnost vnímání svého učednictví ztratili a cítí se jako páni“.
Nikdy nezapomínejme na polidšťující sílu evangelia
Milost vždy předpokládá přirozenost, a k tomu potřebujeme celistvou lidskou formaci, pokračoval papež František. Učednictví jako způsob života totiž vyžaduje péči o naše lidství, jinak nastoupí zesvětštění.
„Žádám vás, abyste v tomto ohledu nasadili všechny své síly a prostředky: pečujte o lidskou formaci. A také pečujte o to, abyste žili lidsky. Jeden starý kněz mi jednou řekl: „Když si kněz není schopen hrát s dětmi, prohrál“. Potřebujeme kněze, kteří jsou plně lidští, kteří by si hráli s dětmi a hladili staré lidi, byli schopni navazovat dobré vztahy a se zralostí zvládali různé problémy své služby, aby tak útěcha z evangelia zasáhla Boží lid skrze jejich lidství proměněné Ježíšovým Duchem. Nikdy nezapomínejme na polidšťující sílu evangelia! Zatrpklý kněz, kněz, který má ve svém srdci hořkost, je „starý mládenec“!“
Pocit všemohoucnosti kořenem všech forem zneužívání
Svatý otec poté kněžím doporučil druhou cestu, jíž se mají ubírat, totiž příslušnost k Božímu lidu, poněvadž misionářskými učedníky lze být jedině v pospolitosti, ponoru do kněžského lidu, z něhož kněží také sami pocházejí. Tato sounáležitost je podporuje v práci, provází v pastoračních starostech, chrání před rizikem odtržení od reality a pocitu všemohoucnosti.
„Dejme si pozor, neboť tento pocit všemohoucnosti je také kořenem všech forem zneužívání“.
Papež doporučil takovou kněžskou formaci, která by dokázala využít přínosu veškerého Božího lidu: kněží i laiků, mužů i žen, svobodných lidí i manželských párů, starých i mladých lidí,
„aniž bychom zapomínali na chudé a trpící, kteří nás mohou mnohému naučit“.
Když kněz nevychází z Božího lidu, skončí jako neurotik
Tato vzájemnost mezi životními stavy, povoláními, službami a charismaty od kněží vyžaduje pokornou moudrost, díky níž mohou ze synodality učinit styl křesťanského života a kněžského života jako takového.
„Pamatujte na své kořeny, svůj životní příběh, dějiny své rodiny a svého lidu. Kněz se nerodí spontánně. Buď pochází z Božího lidu, nebo je to aristokrat, který skončí jako neurotik“.
Rodit Boží život, stávat se otci a matkami lidí, kteří nám byli svěřeni
Nakonec papež František upozornil na plodnost kněžské služby, schopnost rodit Boží život a stávat se otci a matkami svěřených lidí. Z hlediska této služby pak kněžská formace není předáváním nauky, ale stává se uměním postavit druhého člověka do středu, vyzdvihnout jeho krásu, dobro, které v sobě nosí, zdůraznit jeho dary, ale také jeho stíny.
„Formovat kněze znamená sloužit jim, sloužit jejich životu, povzbuzovat je na jejich cestě, pomáhat jim v jejich rozlišování, doprovázet je v těžkostech a podporovat je v pastoračních výzvách“.
Kněz, který je takto formován, se poté dává do služeb Božímu lidu, je lidem nablízku a stejně jako Ježíš na kříži se ujímá všech.
„Když se dáváme do služeb druhým, když se stáváme otci a matkami pro ty, kdo jsou nám svěřeni, plodíme Boží život. V tom spočívá tajemství generativní pastorace: nikoli pastorace, v níž bychom byli středem my, ale pastorace, která rodí dcery a syny k novému životu v Kristu, která přináší živou vodu evangelia do půdy lidského srdce a současnosti“.
Nebojte se projevit něhu!
V závěru své promluvy, po přečtení připraveného textu, papež František spatra doplnil:
„Vždy odpouštějte. Když lidé přicházejí ke zpovědi, přicházejí prosit o odpuštění, a nikoli poslouchat přednášku o teologii nebo pokání. Buďte prosím milosrdní. Vždy odpouštějte, protože odpuštění má v sobě milost pohlazení, přijetí. Odpuštění je vždy vnitřně generativní. (…) Ať vás stále doprovází Panna Maria, která nám, kněžím, dává jednu věc: milost něhy. Oné něhy, která se projevuje v našem postoji vůči lidem v nesnázích, starým a nemocným, maličkým dětem... Proste o tuto milost a nebojte se být něžný. Něha je silná.“
