蜜桃交友

HOMILIE SVATÉHO OTCE

M拧e svatá a kanonizace blahoslavené Marie Antonie de San José de Paz y Figueroa 

Svatopetrská bazilika, 11. února 2024

První 膷tení (srov. Lv 13,1-2.45-46) i evangelium (srov. Mk 1,40-45) hovo艡í o malomocenství: nemoci, která s sebou nese postupnou fyzickou destrukci 膷lov臎ka a s ní啪 jsou bohu啪el na n臎kterých místech stále 膷asto spojovány postoje marginalizace. Malomocenství a marginalizace: toto jsou dv臎 zla, od kterých chce Je啪í拧 osvobodit 膷lov臎ka, s ním啪 se setkává v evangeliu. Podívejme se na jeho situaci.

Malomocný je nucen 啪ít mimo m臎sto. K艡ehký kv暖li své nemoci, místo aby mu spoluob膷ané pomohli, je ponechán napospas svému osudu, ba dokonce je je拧t臎 více zra艌ován odcizením a odmítáním. Pro膷? Ze strachu, p艡edev拧ím ze strachu, 啪e se jiní nakazí a skon膷í jako on: "Aby se to nestalo i nám! Neriskujme to, dr啪me se dál!". Tedy strach. Pak z p艡edsudk暖: "Kdy啪 má takovou stra拧nou nemoc," zn臎l obecný názor, "jist臎 je to proto, 啪e ho B暖h trestá za n臎jakou vinu, které se dopustil: a tak kdy啪 si ji zaslou啪í, dob艡e mu tak!". To je p艡edsudek. A nakonec kv暖li fale拧né religiozit臎: v té dob臎 se toti啪 v臎艡ilo, 啪e dotyk mrtvého 膷iní 膷lov臎ka ne膷istým, a malomocní byli lidé, jejich啪 t臎lo 'udumíralo'. Tak啪e - myslelo se - dotknout se jich znamenalo stát se ne膷istým jako oni: tady 拧lo o pok艡ivenou religiozitu, která stav臎la bariéry a p艡ehlu拧ila pravou zbo啪nost.

Strach, p艡edsudky a fale拧ná religiozita: zde jsou t艡i p艡í膷iny velké nespravedlnosti, t艡i "malomocenství du拧e", která nutí slabé trp臎t a odhazuje je jako odpad. Brat艡i a sestry, nemysleme si, 啪e jsou to jen v臎ci minulosti. Kolik trpících lidí potkáváme na chodnících na拧ich m臎st! A kolik strachu, p艡edsudk暖 a ned暖slednosti je i mezi t臎mi, kdo v臎艡í a hlásí se ke k艡es钮anství, a tyto strachy je nadále zra艌ují! I v na拧í dob臎 je tolik marginalizace, je t艡eba bo艡it bariéry, je t艡eba lé膷it "malomocné". Ale jak? Jak to m暖啪eme ud臎lat? Co d臎lá Je啪í拧? Je啪í拧 d臎lá dv臎 v臎ci: dotýká se a uzdravuje.

První v臎c je dotek. Je啪í拧 p艡i mu啪ov臎 volání o pomoc (srov. v. 40) pocítí soucit, zastaví se, vztáhne k n臎mu ruku a dotkne se ho (srov. v. 41), i kdy啪 ví, 啪e se tím naopak stane sám "zavr啪eným". Ve skute膷nosti se paradoxn臎 role obrátí: nemocný, a啪 se uzdraví, bude moci jít ke kn臎啪ím a bude znovu p艡ijat do spole膷enství; Je啪í拧 naopak u啪 nebude moci vstoupit do 啪ádného obydleneého m臎sta (srov. v. 45). Kristus se tehdy mohl vyhnout tomu, aby se doty膷ného dotkl, sta膷ilo by, aby ho "uzdravil na dálku". Ale Kristus takový není, jeho cesta je cestou lásky, která se p艡ibli啪uje k trpícím, vstupuje do kontaktu, dotýká se jejich ran. Taková je Bo啪í blízkost. Je啪í拧 je blízko, B暖h je blízko.  Kristus se 膷iní blízkým. Ná拧 B暖h, drazí brat艡i a sestry, nez暖stal vzdálený v nebi, ale v Je啪í拧i se stal 膷lov臎kem, aby se dotkl na拧í bídy. A tvá艡í v tvá艡 nejt臎啪拧ímu "malomocenství", toti啪 h艡íchu, neváhal zem艡ít na k艡í啪i, za hradbami m臎sta, zavr啪en jako h艡í拧ník, jako malomocný, aby se dotkl na拧í lidské skute膷nosti a啪 do hloubky. Jeden sv臎tec napsal: "Stal se malomocným místo nás".

A my, kte艡í Je啪í拧e milujeme a následujeme, umíme jeho "dotek" u膷init svým vlastním? Není to snadné a musíme být ostra啪ití, kdy啪 se v na拧em srdci objeví instinkty, které jsou v rozporu s jeho "p艡ibli啪ováním se" a "obdarováním": nap艡íklad kdy啪 se vzdalujeme od druhých, proto啪e chceme myslet jen na sebe, kdy啪 redukujeme sv臎t do zdí svého "blahobytu", kdy啪 se domníváme, 啪e problémem jsou v啪dy a jen druzí... V t臎chto p艡ípadech musíme být opatrní, proto啪e diagnóza je jasná, jde o "malomocenství du拧e": nemoc, která nás 膷iní necitlivými v暖膷i lásce, soucitu, která nás ni膷í "gangrénou" sobectví, p艡edsudk暖, "gangrénou" lhostejnosti a netolerance. Bu膹me opatrní, brat艡i a sestry, také proto, 啪e stejn臎 jako v p艡ípad臎 prvních skvrn malomocenství, které se objeví na k暖啪i v po膷áte膷ní fázi nemoci, pokud okam啪it臎 nezasáhneme, infekce se rozr暖stá a stává se zni膷ující. Tvá艡í v tvá艡 tomuto riziku, této mo啪nosti, této nemoci na拧í du拧e, jaký je lék?

Pomáhá nám druhé Je啪í拧ovo gesto, jím啪 uzdravuje (srov. v. 42). Jeho "dotek" ve skute膷nosti neznamená jen blízkost, ale je po膷átkem uzdravení. Blízkost je p艡itom Bo啪ím stylem. B暖h je v啪dy blízko, soucitný a n臎啪ný. Blízkost, soucit a n臎ha. To je Bo啪í styl. A my tomu máme být otev艡eni, proto啪e práv臎 tím, 啪e se necháme Je啪í拧em dotknout, se uzdravujeme uvnit艡, ve svém srdci. Kdy啪 se jím necháme dotknout v modlitb臎, v adoraci, kdy啪 mu dovolíme, aby v nás p暖sobil skrze své slovo a svátosti, jeho kontakt nás skute膷n臎 prom臎ní, uzdraví nás z h艡íchu, osvobodí nás od uzav艡enosti, prom臎ní nás víc, ne啪 m暖啪eme ud臎lat sami, vlastními silami. Na拧e zran臎né 膷ásti - srdce a du拧e -, nemoci du拧e je t艡eba p艡ivést k Je啪í拧i: to d臎lá modlitba; ale ne abstraktní modlitba, slo啪ená jen z formulí, které se mají opakovat, ale up艡ímná a 啪ivá modlitba, která klade ke Kristovým nohám bídu, slabosti, fale拧, strach. A ptejme se sami sebe: dovolím Je啪í拧i, aby se dotkl mého "malomocenství", aby m臎 uzdravil?

P艡i Je啪í拧ov臎 "doteku" se toti啪 znovuzrodí to nejlep拧í z nás samých: tkán臎 srdce se obnoví, krev na拧ich tv暖r膷ích impuls暖 znovu za膷ne proudit plná lásky, rány minulých chyb se zacelí a k暖啪e vztah暖 získá zdravou a p艡irozenou soudr啪nost. Tak se vrací krása, kterou máme, krása, kterou jsme; krása toho, 啪e jsme milováni Kristem, znovu objevujeme radost z toho, 啪e se m暖啪eme darovat druhým, beze strachu a bez p艡edsudk暖, zbaveni forem uspávající religiozity, která se zbavuje t臎la na拧eho bli啪ního; schopnost milovat, p艡esahující ve拧kerou vypo膷ítavost a pohodlnost, v nás znovu získává sílu.

Pak, jak praví krásná pasá啪 Písma (srov. Ez 37,1-14), z toho, co se zdálo být údolím uschlých kostí, povstanou 啪ivá t臎la a znovu se zrodí lid spasených, spole膷enství brat艡í a sester. Bylo by v拧ak mylné myslet si, 啪e tento zázrak vy啪aduje velkolepé a spektakulární formy, aby se mohl uskute膷nit. D臎je se p艡edev拧ím ve skryté ka啪dodenní lásce: v té, která se pro啪ívá v rodin臎, v práci, ve farnosti a ve 拧kole; na ulici, na ú艡adech a v obchodech; v té, která nehledá publicitu a nepot艡ebuje potlesk, proto啪e lásce sta膷í láska (srov. sv. Augustin, Enarr. in Ps 118, 8, 3). Je啪í拧 to dnes zd暖raz艌uje, kdy啪 uzdravenému 膷lov臎ku ukládá, aby "nikomu nic ne艡íkal" (v. 44): tedy blízkost a diskrétnost. Brat艡i a sestry, takto nás miluje B暖h, a pokud se jím necháme zasáhnout, m暖啪eme se i my mocí jeho Ducha stát sv臎dky lásky, která zachra艌uje!

Dnes myslíme na Marii Antonii de San José, zvanou "Mama Antula". Byla poutnicí Ducha. Urazila tisíce kilometr暖 p臎拧ky, p艡es pou拧t臎 a nebezpe膷né cesty, aby p艡iná拧ela Boha. Dnes je pro nás vzorem apo拧tolské horlivosti a odvahy. Kdy啪 byli jezuité vyhnáni, Duch svatý v ní za啪ehl misijní plamen zalo啪ený na d暖v臎艡e v proz艡etelnost a vytrvalosti. Vzývala p艡ímluvu svatého Josefa, a aby ho p艡íli拧 neunavovala, také svatého Kajetána z Tiene. Proto zavedla úctu k posledn臎 jmenovanému a jeho první obraz dorazil do Buenos Aires ji啪 v 18. století. Díky Mam臎 Antule se tento sv臎tec, p艡ímluvce Bo啪í proz艡etelnosti, dostal do domácností, 膷tvrtí, dopravních prost艡edk暖, obchod暖, továren a do lidských srdcí, aby tak nabídnul na st暖l chudých d暖stojný 啪ivot skrze práci, spravedlnost, ka啪dodenní chléb. Modleme se dnes k Marii Antonii, svaté Marii Antonii de Paz de San José, aby nám hodn臎 pomáhala. Ké啪 nám v拧em Hospodin po啪ehná.