蜜桃交友

HOMILIE SVATÉHO OTCE

M?e svatá a kanonizace blahoslavené Marie Antonie de San José de Paz y Figueroa 

Svatopetrská bazilika, 11. února 2024

První ?tení (srov. Lv 13,1-2.45-46) i evangelium (srov. Mk 1,40-45) hovo?í o malomocenství: nemoci, která s sebou nese postupnou fyzickou destrukci ?lověka a s ní? jsou bohu?el na některých místech stále ?asto spojovány postoje marginalizace. Malomocenství a marginalizace: toto jsou dvě zla, od kterých chce Je?í? osvobodit ?lověka, s ním? se setkává v evangeliu. Podívejme se na jeho situaci.

Malomocný je nucen ?ít mimo město. K?ehký kv?li své nemoci, místo aby mu spoluob?ané pomohli, je ponechán napospas svému osudu, ba dokonce je je?tě více zraňován odcizením a odmítáním. Pro?? Ze strachu, p?edev?ím ze strachu, ?e se jiní nakazí a skon?í jako on: "Aby se to nestalo i nám! Neriskujme to, dr?me se dál!". Tedy strach. Pak z p?edsudk?: "Kdy? má takovou stra?nou nemoc," zněl obecný názor, "jistě je to proto, ?e ho B?h trestá za nějakou vinu, které se dopustil: a tak kdy? si ji zaslou?í, dob?e mu tak!". To je p?edsudek. A nakonec kv?li fale?né religiozitě: v té době se toti? vě?ilo, ?e dotyk mrtvého ?iní ?lověka ne?istým, a malomocní byli lidé, jejich? tělo 'udumíralo'. Tak?e - myslelo se - dotknout se jich znamenalo stát se ne?istým jako oni: tady ?lo o pok?ivenou religiozitu, která stavěla bariéry a p?ehlu?ila pravou zbo?nost.

Strach, p?edsudky a fale?ná religiozita: zde jsou t?i p?í?iny velké nespravedlnosti, t?i "malomocenství du?e", která nutí slabé trpět a odhazuje je jako odpad. Brat?i a sestry, nemysleme si, ?e jsou to jen věci minulosti. Kolik trpících lidí potkáváme na chodnících na?ich měst! A kolik strachu, p?edsudk? a ned?slednosti je i mezi těmi, kdo vě?í a hlásí se ke k?es?anství, a tyto strachy je nadále zraňují! I v na?í době je tolik marginalizace, je t?eba bo?it bariéry, je t?eba lé?it "malomocné". Ale jak? Jak to m??eme udělat? Co dělá Je?í?? Je?í? dělá dvě věci: dotýká se a uzdravuje.

První věc je dotek. Je?í? p?i mu?ově volání o pomoc (srov. v. 40) pocítí soucit, zastaví se, vztáhne k němu ruku a dotkne se ho (srov. v. 41), i kdy? ví, ?e se tím naopak stane sám "zavr?eným". Ve skute?nosti se paradoxně role obrátí: nemocný, a? se uzdraví, bude moci jít ke kně?ím a bude znovu p?ijat do spole?enství; Je?í? naopak u? nebude moci vstoupit do ?ádného obydleneého města (srov. v. 45). Kristus se tehdy mohl vyhnout tomu, aby se doty?ného dotkl, sta?ilo by, aby ho "uzdravil na dálku". Ale Kristus takový není, jeho cesta je cestou lásky, která se p?ibli?uje k trpícím, vstupuje do kontaktu, dotýká se jejich ran. Taková je Bo?í blízkost. Je?í? je blízko, B?h je blízko.  Kristus se ?iní blízkým. Ná? B?h, drazí brat?i a sestry, nez?stal vzdálený v nebi, ale v Je?í?i se stal ?lověkem, aby se dotkl na?í bídy. A tvá?í v tvá? nejtě??ímu "malomocenství", toti? h?íchu, neváhal zem?ít na k?í?i, za hradbami města, zavr?en jako h?í?ník, jako malomocný, aby se dotkl na?í lidské skute?nosti a? do hloubky. Jeden světec napsal: "Stal se malomocným místo nás".

A my, kte?í Je?í?e milujeme a následujeme, umíme jeho "dotek" u?init svým vlastním? Není to snadné a musíme být ostra?ití, kdy? se v na?em srdci objeví instinkty, které jsou v rozporu s jeho "p?ibli?ováním se" a "obdarováním": nap?íklad kdy? se vzdalujeme od druhých, proto?e chceme myslet jen na sebe, kdy? redukujeme svět do zdí svého "blahobytu", kdy? se domníváme, ?e problémem jsou v?dy a jen druzí... V těchto p?ípadech musíme být opatrní, proto?e diagnóza je jasná, jde o "malomocenství du?e": nemoc, která nás ?iní necitlivými v??i lásce, soucitu, která nás ni?í "gangrénou" sobectví, p?edsudk?, "gangrénou" lhostejnosti a netolerance. Bu?me opatrní, brat?i a sestry, také proto, ?e stejně jako v p?ípadě prvních skvrn malomocenství, které se objeví na k??i v po?áte?ní fázi nemoci, pokud okam?itě nezasáhneme, infekce se rozr?stá a stává se zni?ující. Tvá?í v tvá? tomuto riziku, této mo?nosti, této nemoci na?í du?e, jaký je lék?

Pomáhá nám druhé Je?í?ovo gesto, jím? uzdravuje (srov. v. 42). Jeho "dotek" ve skute?nosti neznamená jen blízkost, ale je po?átkem uzdravení. Blízkost je p?itom Bo?ím stylem. B?h je v?dy blízko, soucitný a ně?ný. Blízkost, soucit a něha. To je Bo?í styl. A my tomu máme být otev?eni, proto?e právě tím, ?e se necháme Je?í?em dotknout, se uzdravujeme uvnit?, ve svém srdci. Kdy? se jím necháme dotknout v modlitbě, v adoraci, kdy? mu dovolíme, aby v nás p?sobil skrze své slovo a svátosti, jeho kontakt nás skute?ně promění, uzdraví nás z h?íchu, osvobodí nás od uzav?enosti, promění nás víc, ne? m??eme udělat sami, vlastními silami. Na?e zraněné ?ásti - srdce a du?e -, nemoci du?e je t?eba p?ivést k Je?í?i: to dělá modlitba; ale ne abstraktní modlitba, slo?ená jen z formulí, které se mají opakovat, ale up?ímná a ?ivá modlitba, která klade ke Kristovým nohám bídu, slabosti, fale?, strach. A ptejme se sami sebe: dovolím Je?í?i, aby se dotkl mého "malomocenství", aby mě uzdravil?

P?i Je?í?ově "doteku" se toti? znovuzrodí to nejlep?í z nás samých: tkáně srdce se obnoví, krev na?ich tv?r?ích impuls? znovu za?ne proudit plná lásky, rány minulých chyb se zacelí a k??e vztah? získá zdravou a p?irozenou soudr?nost. Tak se vrací krása, kterou máme, krása, kterou jsme; krása toho, ?e jsme milováni Kristem, znovu objevujeme radost z toho, ?e se m??eme darovat druhým, beze strachu a bez p?edsudk?, zbaveni forem uspávající religiozity, která se zbavuje těla na?eho bli?ního; schopnost milovat, p?esahující ve?kerou vypo?ítavost a pohodlnost, v nás znovu získává sílu.

Pak, jak praví krásná pasá? Písma (srov. Ez 37,1-14), z toho, co se zdálo být údolím uschlých kostí, povstanou ?ivá těla a znovu se zrodí lid spasených, spole?enství brat?í a sester. Bylo by v?ak mylné myslet si, ?e tento zázrak vy?aduje velkolepé a spektakulární formy, aby se mohl uskute?nit. Děje se p?edev?ím ve skryté ka?dodenní lásce: v té, která se pro?ívá v rodině, v práci, ve farnosti a ve ?kole; na ulici, na ú?adech a v obchodech; v té, která nehledá publicitu a nepot?ebuje potlesk, proto?e lásce sta?í láska (srov. sv. Augustin, Enarr. in Ps 118, 8, 3). Je?í? to dnes zd?razňuje, kdy? uzdravenému ?lověku ukládá, aby "nikomu nic ne?íkal" (v. 44): tedy blízkost a diskrétnost. Brat?i a sestry, takto nás miluje B?h, a pokud se jím necháme zasáhnout, m??eme se i my mocí jeho Ducha stát svědky lásky, která zachraňuje!

Dnes myslíme na Marii Antonii de San José, zvanou "Mama Antula". Byla poutnicí Ducha. Urazila tisíce kilometr? pě?ky, p?es pou?tě a nebezpe?né cesty, aby p?iná?ela Boha. Dnes je pro nás vzorem apo?tolské horlivosti a odvahy. Kdy? byli jezuité vyhnáni, Duch svatý v ní za?ehl misijní plamen zalo?ený na d?vě?e v proz?etelnost a vytrvalosti. Vzývala p?ímluvu svatého Josefa, a aby ho p?íli? neunavovala, také svatého Kajetána z Tiene. Proto zavedla úctu k posledně jmenovanému a jeho první obraz dorazil do Buenos Aires ji? v 18. století. Díky Mamě Antule se tento světec, p?ímluvce Bo?í proz?etelnosti, dostal do domácností, ?tvrtí, dopravních prost?edk?, obchod?, továren a do lidských srdcí, aby tak nabídnul na st?l chudých d?stojný ?ivot skrze práci, spravedlnost, ka?dodenní chléb. Modleme se dnes k Marii Antonii, svaté Marii Antonii de Paz de San José, aby nám hodně pomáhala. Ké? nám v?em Hospodin po?ehná.