蜜桃交友

笔础笔贰沤 FRANTI艩EK

Mudrci se vydali hledat narozeného krále. Jsou obrazem národ暖 na cest臎 za Bohem, obrazem cizinc暖, kte艡í jsou nyní vedeni na Hospodinovu horu (srov. Iz 56,6-7), obrazem vzdálených, kte艡í nyní mohou sly拧et hlásání spásy (srov. Iz 33,13), obrazem v拧ech ztracených, kte艡í sly拧í volání p艡átelského hlasu. V啪dy钮 nyní, v t臎le betlémského Dít臎te, se zjevila Hospodinova sláva v拧em národ暖m (srov. Iz 40,5) a 鈥瀔a啪dý 膷lov臎k uz艡í Bo啪í spásu鈥� (Lk 3,6). Je to lidská pou钮 ka啪dého z nás 鈥� ze vzdálenosti k blízkosti.

Mudrci mají o膷i up艡ené k nebi, nohy putující na zemi a srdce, které padá na zem a klaní se. Opakuji: o膷i up艡ené k nebi, nohy putující na zemi a srdce, které padá na zem a klaní se.

P艡edev拧ím mají mudrci o膷i up艡ené k nebi. Obývá je touha po nekone膷nu a jejich pohled je p艡itahován k nebeským t臎les暖m. Nedívají se pouze na 拧pi膷ky prst暖 svých nohou, nestahují se do sebe, nejsou zajatci pozemského horizontu, neupadající do rezignace a ho艡ekování. Zvedají hlavu, aby o膷ekávali sv臎tlo, které ozá艡í smysl jejich 啪ivota, spásu, která p艡ichází sh暖ry. A tak spat艡í vycházet hv臎zdu, jasn臎j拧í ne啪 v拧echny ostatní, která je p艡itahuje a uvádí na cestu. Toto je klí膷, který odemyká pravý smysl na拧í existence: pokud 啪ijeme uzav艡eni v úzkém okruhu pozemských v臎cí, pokud podroben臎 pochodujeme jako rukojmí svých neúsp臎ch暖 a vý膷itek, pokud la膷níme po sv臎tských statcích a út臎拧e, které jsou tu dnes a zítra tu nebudou, místo abychom hledali sv臎tlo a lásku, ná拧 啪ivot vyhasíná. Mudrci, kte艡í jsou cizinci a Je啪í拧e je拧t臎 nepotkali, nás u膷í, abychom vzhlí啪eli 惫锄丑暖谤耻, abychom m臎li pohled obrácený k nebi, abychom pozvedli o膷i k horám, odkud k nám p艡ijde pomoc, proto啪e na拧e pomoc p艡ichází od Hospodina (srov. 沤濒 121,1-2).

Brat艡i a sestry, o膷i up艡ené k nebi! Také my pot艡ebujeme vzhlí啪et 惫锄丑暖谤耻, abychom se nau膷ili vid臎t skute膷nost shora. Pot艡ebujeme to na cest臎 啪ivotem, aby nás provázelo p艡átelství s Pánem, jeho láska, která nás podpírá, sv臎tlo jeho Slova, které nás vede jako hv臎zda v noci. Pot艡ebujeme to na cest臎 víry, aby se neredukovala na soubor nábo啪enských praktik nebo vn臎j拧í zvyk, ale stala se ohn臎m, který v nás ho艡í a 膷iní z nás vá拧nivé hleda膷e Bo啪í tvá艡e a sv臎dky jeho evangelia. Pot艡ebujeme to v církvi, kde místo rozd臎lování podle na拧ich p艡edstav jsme povoláni k tomu, abychom Boha op臎t postavili do st艡edu. Pot艡ebujeme to, abychom opustili církevní ideologie a na拧li smysl pro svatou matku církev. Zvykovost a ideologie v církvi 鈥� to ne! Povolání pro církev 鈥� to ano! B暖h, a nikoli na拧e p艡edstavy nebo projekty, mají stát ve st艡edu. Vycházejme znovu od Boha, hledejme v n臎m odvahu nezastavit se tvá艡í v tvá艡 t臎啪kostem, sílu p艡ekonávat p艡eká啪ky, radost ze 啪ivota ve spole膷enství a svornosti.

Mudrci nejenom hledí na hv臎zdu, upírají zrak 惫锄丑暖谤耻, ale rovn臎啪 putují s nohama na zemi. Vydávají se do Jeruzaléma a ptají se: 鈥濳de je ten narozený 啪idovský král? Uvid臎li jsme jeho hv臎zdu na východ臎, a proto jsme se mu p艡i拧li poklonit.鈥� (Mt 2,2). Je zde tato v臎c: nohy se pojí s kontemplací. Hv臎zda zá艡ící na nebi je posílá na cestu po stezkách zem臎; s hlavou zdvi啪enou 惫锄丑暖谤耻 jsou nabádáni, aby sestupovali dol暖; hledají Boha a jsou vyzváni, aby ho na拧li v 膷lov臎ku, v Dít臎ti le啪ícím v jeslích, proto啪e B暖h, který je nekone膷n臎 velký, se zjevil v tomto malém, nekone膷n臎 malém. Je zapot艡ebí moudrosti a pomoci Ducha svatého, abychom pochopili velikost a malost Bo啪ího zjevení.

Brat艡i a sestry, putujme s nohama na zemi! Dar víry nám není dán proto, abychom nehybn臎 hled臎li na nebe (srov. Sk 1,11), ale abychom krá膷eli po cestách sv臎ta jako sv臎dkové evangelia; sv臎tlo, které oza艡uje ná拧 啪ivot, Pán Je啪í拧, nám není dáno pouze jako út臎cha v na拧ich nocích, ale abychom otevírali jeho pr暖rvy v husté tm臎, která zahaluje tolik spole膷enských situací. Boha, který nás p艡ichází nav拧tívit, nenajdeme, kdy啪 ustrneme v n臎jaké krásné nábo啪enské teorii, ale jen kdy啪 se vydáme na cestu, budeme hledat znamení jeho p艡ítomnosti v ka啪dodenní realit臎, a p艡edev拧ím kdy啪 se setkáme s t臎lem na拧ich brat艡í a sester a dotkneme se ho. Kontemplovat Boha je krásné, ale p艡iná拧í to ovoce pouze tehdy, kdy啪 riskujeme 鈥� rizikem slu啪by je p艡iná拧et Boha. Mudrci hledají velikého Boha a nacházejí Dít臎. To je d暖le啪ité: setkávat se s Bohem z masa a kostí, ve tvá艡ích, které nás denn臎 míjejí, zejména ve tvá艡ích t臎ch nejchud拧ích. Mudrci nás toti啪 u膷í, 啪e setkání s Bohem nás otevírá v臎t拧í nad臎ji, která nás nutí zm臎nit 啪ivotní styl a prom臎nit sv臎t; jak 艡ekl Benedikt XVI.: 鈥濩hybí-li pravá nad臎je, hledá se 拧t臎stí v opojení, v povrchnosti a ve výst艡elcích, co啪 vede ke zni膷ení sebe sama i sv臎ta. (鈥�). Proto je t艡eba lidí, kte艡í chovají velkou nad臎ji a mají tak velkou odvahu. Odvahu mudrc暖, kte艡í podstoupili dlouhou cestu za následování hv臎zdy a kte艡í dovedli pokleknout p艡ed Dít臎tem a nabídnout mu svoje drahocenné dary鈥� (Homilie, 6. ledna 2008).

Nakonec se zamysleme také nad tím, 啪e srdce mudrc暖 padá na zem a klaní se. Vzhlí啪ejí k hv臎zd臎 na nebi, ale neuchylují se k zbo啪nosti odtr啪ené od zem臎; vydávají se na cestu, ale nebloudí jako bezcílní turisté. Dorazili do Betléma, a kdy啪 spat艡ili Dít臎, 鈥瀙adli na zem a klan臎li se mu鈥� (Mt 2,11). Pak otev艡eli své pokladnice a ob臎tovali mu zlato, kadidlo a myrhu. 鈥濼臎mito mystickými dary dávají najevo, kdo je ten, kterému se klan臎jí: zlatem prohla拧ují, 啪e je Král, kadidlem, 啪e je B暖h, myrhou, 啪e je smrtelník鈥� (sv. 艠eho艡 Veliký, Homilie X na den Zjevení Pán臎, 6). Král, který nám p艡i拧el slou啪it, B暖h, který se stal 膷lov臎kem. P艡ed tímto tajemstvím jsme povoláni sklonit svá srdce, padnout na kolena a uctívat: klan臎t se Bohu, který p艡ichází v malosti, který p艡ebývá v normálnosti na拧ich domov暖, který umírá z lásky. Bohu, který 鈥瀞e zjevoval v nesmírnosti nebes hv臎zdnými znameními a poté se dal nalézt [...] ve stísn臎ném útulku; v slabém t臎le dít臎te a zabalený do plenek nemluvn臎te, byl uctíván mudrci a nahán臎l strach bezbo啪ník暖m鈥� (sv. Augustin, Rozpravy, 200). Brat艡i a sestry, odvykli jsme si klan臎ní, ztratili jsme tuto schopnost, kterou nám klan臎ní prop暖j膷uje. Znovu objevme chu钮 k modlitb臎 adorace. Uznejme Je啪í拧e za svého Boha, za svého Pána a kla艌me se. Mudrci nás dnes vybízejí ke klan臎ní, které mezi námi chybí.

Brat艡i a sestry, stejn臎 jako mudrci pozvedn臎me o膷i k nebi, vydejme se hledat Boha, sklo艌me svá srdce v adoraci. Hled臎t na nebe, putovat a klan臎t se. A vypro拧ujme si milost, abychom nikdy neztratili odvahu: odvahu být hleda膷i Boha, lidmi nad臎je, neohro啪enými snícími, kte艡í zkoumají oblohu, odvahu k vytrvalosti v pouti po cestách sv臎ta, která s sebou nese námahu pravého putování, odvahu klan臎t se, odvahu hled臎t na Boha, který osv臎tluje ka啪dého 膷lov臎ka. Ké啪 nám Pán dává tuto milost, zejména milost um臎t se klan臎t.