Vánoční promluva papeže Františka k římské kurii: K lásce je třeba odvahy
ʴʷŽ FRANTIŠEK
Dobrý den, drazí bratři a sestry! Především bych chtěl poděkovat kardinálu Re za jeho slova a také za jeho energii, je mu devadesát a je tak energický! Směle vpřed! Děkuji.
Tajemství Vánoc znovu probouzí v našich srdcích úžas, což je klíčové slovo, úžas z nečekané zvěsti: Bůh přichází, Bůh je zde uprostřed nás a jeho světlo navždy prolomilo temnotu světa. Toto zvěstování potřebujeme stále slyšet a přijímat, zvláště v době, která je dosud smutně poznamenána válečným násilím, epochálními riziky, kterým jsme vystaveni v důsledku klimatických změn, chudobou, utrpením, hladem – ve světě vládne hlad – a dalšími ranami, které obývají naše dějiny. Je útěšné zjistit, že i v těchto „místech“ bolesti, stejně jako ve všech prostorech našeho křehkého lidství, se Bůh zpřítomňuje v této kolébce, v jeslích, které si dnes vybral, aby se narodil a přinesl všem Otcovu lásku; a činí tak Božím stylem: blízkostí, soucitem, něhou. Toto je Boží styl: blízkost, soucit, něha.
Nejdražší, potřebujeme naslouchat hlásání Boha, který přichází, rozeznávat znamení jeho přítomnosti a rozhodovat se pro jeho Slovo tím, že budeme kráčet za ním. Naslouchat, rozlišovat, kráčet: tři slovesa pro naši cestu víry a pro službu, kterou zde v kurii vykonáváme. Rád bych vám je předal prostřednictvím některých hlavních vánočních postav.
Naslouchat srdcem a „na kolenou“
Především Maria, která nám připomíná naslouchání. Dívka z Nazareta, která drží v náručí Toho, jenž přišel obejmout svět, je Pannou naslouchání, protože dopřála sluchu andělovu zvěstování a otevřela své srdce Božímu plánu. Připomíná nám, že první velké přikázání zní: „Slyš, Izraeli“ (Dt 6,4), protože před každým přikázáním je důležité navázat vztah s Bohem a přijmout dar jeho lásky, kterým nám vychází vstříc. Naslouchat je totiž biblické sloveso, které se nevztahuje pouze na slyšení, ale znamená zapojení srdce, a tím i samotného života. Svatý Benedikt začíná svou Řeholi takto: „Pozorně naslouchej, synu“ (Řehole, Prolog, 1). Naslouchání srdcem je mnohem víc než jen vyslechnutí zprávy nebo výměna informací; je to vnitřní naslouchání schopné zachytit touhy a potřeby druhého, vztah, který nás vybízí k překonání vzorců a předsudků, do nichž někdy rámujeme životy lidí kolem nás. Naslouchání je vždy začátkem cesty. Hospodin žádá svůj lid o toto naslouchání srdcem, o vztah s ním, který je živým Bohem.
A právě takové je naslouchání Panny Marie, která přijímá andělovo zvěstování s otevřeností, naprostou otevřeností, a právě proto neskrývá neklid a otázky, které v ní vyvolává, ale ochotně se zapojuje do vztahu s Bohem, který si ji vyvolil, a přijímá jeho plán. Je zde dialog a poslušnost. Maria chápe, že je příjemcem neocenitelného daru, a „na kolenou“, tedy s pokorou a úžasem, naslouchá. Naslouchání „na kolenou“ je nejlepší způsob, jak skutečně naslouchat, protože to znamená, že nestojíme před druhým v pozici těch, kteří si myslí, že už všechno vědí, těch, kteří si už všechno vyložili dříve než začali naslouchat, těch, kteří se na věci dívají shora, ale naopak se otevíráme tajemství druhého, připraveni pokorně přijmout to, co nám chce předat. A nezapomínejme, že je jen jedna příležitost, kdy je přípustné dívat se na člověka shůry, a to tehdy, abychom mu pomohli povstat.
Znovu si osvojit kontemplativního ducha
Někdy i ve vzájemné komunikaci riskujeme, že budeme jako draví vlci: okamžitě se snažíme pozřít slova druhého člověka, aniž bychom mu skutečně naslouchali, a hned na něj vyléváme své dojmy a soudy. Naslouchání naopak vyžaduje vnitřní ticho, ale také prostor ticha mezi nasloucháním a reakcí. Není to jakýsi ping pong, ale prostor k naslouchání, porozumění, který se vytváří mezi nasloucháním a odpovědí. Nejprve nasloucháme, pak v tichu přijímáme, přemýšlíme, interpretujeme a teprve potom můžeme dát odpověď. Tomu všemu se učíme v modlitbě, protože ta rozšiřuje srdce, umenšuje náš egocentrismus, vychovává nás k naslouchání druhým a vytváří v nás ticho kontemplace. Kontemplaci se učíme v modlitbě, když klečíme před Bohem, ale nejen na kolenou, ale i srdcem! I při naší práci v kurii „každý den potřebujeme prosit a žádat o jeho milost, aby on otevřel naše chladné srdce a otřásl naším vlažným a povrchním životem (...) Proto je důležité znovu si osvojit kontemplativního ducha, který nám umožní denně objevovat, že jsme nositeli dobra, jež zlidšťuje a pomáhá vést nový život. Není nic lepšího, co bychom mohli druhým předat" (Evangelii gaudium, 264).
Objevit hodnotu vztahů a zbavit je formalismu
Bratři a sestry, i v kurii je třeba se učit umění naslouchání. Ještě před našimi každodenními povinnostmi a činnostmi, a zejména před úlohami, které zastáváme, musíme znovu objevit hodnotu vztahů a pokusit se je zbavit formalismů, oživit je evangelijním duchem, především tím, že si budeme navzájem naslouchat. Srdcem a na kolenou. Naslouchejme si více, bez předsudků, otevřeně a upřímně; se srdcem na kolenou. Naslouchejme a snažme se dobře porozumět tomu, co náš bratr říká, pochopit jeho potřeby a určitým způsobem i jeho život, který se za těmito slovy skrývá, aniž bychom ho soudili. Jak moudře radí svatý Ignác: „Předpokládá se, že každý dobrý křesťan musí být ochotnější vykládat výrok bližního v dobrém než ve špatném smyslu. Nemůže-li ho dobře vyložit, ať zjistí, jak tomu výroku druhý rozumí, a rozumí-li mu špatně, tak ať ho s láskou opraví, a nestačí-li to, ať hledá všechny vhodné prostředky, aby se druhý, když tomu dobře rozumí, zachránil“ (Duchovní cvičení, 22). Všechna práce spočívá v tom, aby člověk dobře porozuměl druhému. A opakuji: naslouchání se liší od slyšení. Při procházce ulicemi našich měst můžeme slyšet mnoho hlasů a mnoho zvuků, přesto jim většinou nenasloucháme, nezvnitřňujeme je a nezůstávají v nás. Jedna věc je prostě slyšet, druhá věc je naslouchat, což také znamená „v nitru přijímat“.
Rozlišování jako metoda jednání a umění duchovního života
Naslouchání nám pomáhá žít rozlišování jako metodu našeho jednání. A zde se můžeme odvolat na Jana Křtitele. Nejprve Panna Maria naslouchající, nyní Jan rozlišující. Známe velikost tohoto proroka, přísnost a prudkost jeho kázání. Když však přichází Ježíš a začíná svou službu, prochází Jan dramatickou krizí víry; ohlašoval blížící se příchod Pána jako příchod mocného Boha, který bude konečně soudit hříšníky: každý strom, který nenese ovoce, hodí do ohně a slámu spálí neuhasitelným ohněm (srov. Mt 3,10-12). Tento obraz Mesiáše se však tříští Ježíšovými gesty, slovy a stylem, soucitem a milosrdenstvím, které používá vůči všem. Tehdy Křtitel cítí, že musí rozlišovat, aby získal nový pohled. Evangelium nám totiž říká: „Jan (Křtitel) slyšel ve vězení o Kristových činech. Poslal tedy k němu své učedníky s dotazem: „Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?“ (Mt 11,2-3). Ježíš zkrátka nebyl takový, jakého očekával, a proto i Předchůdce musí konvertovat k této novosti Království, musí mít pokoru a odvahu rozlišovat.
Pro nás všechny je tudíž důležité rozlišování, toto umění duchovního života, které nás zbavuje domněnky, že už všechno víme, rizika myslet si, že stačí aplikovat pravidla, pokušení postupovat, a to i v životě kurie, pouhým opakováním schémat, aniž bychom brali v úvahu, že Boží tajemství nás vždycky přesahuje a že život lidí a skutečnost, která nás obklopuje, jsou a vždycky zůstanou nadřazeny myšlenkám a teoriím. Život je vždy nadřazen idejím. Musíme se cvičit v duchovním rozlišování, zkoumat Boží vůli, ptát se na vnitřní hnutí svého srdce a pak vyhodnocovat rozhodnutí, která máme podstoupit, a volby, které máme učinit. Kardinál Martini napsal: „Rozlišování se zcela liší od puntičkářství těch, kteří žijí v legalistickém zploštění nebo si nárokují perfekcionismus. Je to vzepětí lásky, které rozlišuje mezi dobrým a lepším, mezi tím, co je užitečným samo o sobě a užitečným v danou chvíli, mezi tím, co obecně může být dobré, a tím, co je třeba upřednostnit v onen moment“. A dodává: „Nedostatečné úsilí o rozlišování toho, co je nejlepší, často činí pastorační život monotónním, opakujícím se: náboženské úkony se množí, tradiční gesta se opakují, aniž by se viděl jejich smysl" (Il Vangelo di Maria, Milán 2008, 21), cituji z Martiniho. Rozlišování nám musí pomoci, abychom i v práci kurie byli poddajní vůči Duchu svatému, abychom dokázali volit směrnice a rozhodovat se nikoli podle světských kritérií nebo prostě podle předpisů, ale podle evangelia. Naslouchání podle Marie, rozlišování podle Křtitele, a nyní třetí slovo, pouť. A to nám připomíná mudrce.
Exodus ze sebe sama jako duchovní postoj hodný stálého zkoumání
Samozřejmě pomyslíme na mudrce, kteří nám připomínají důležitost pouti. Radost z evangelia, když ji skutečně přijmeme, v nás vyvolá pohyb následování, způsobuje opravdové vyjití ze sebe sama a staví nás na cestu, ubírající se k setkání s Pánem a k plnosti života. Exodus ze sebe sama. Postoj v našem duchovním životě, který musíme stále zkoumat. Nezapomínejme, že křesťanská víra nechce potvrzovat naše bezpečí, neusazuje nás v pohodlí snadných náboženských jistot, neposkytuje rychlé odpovědi na složité životní problémy. Naopak, když nás Bůh volá, vždy nás podněcuje k cestě, jako to udělal u Abraháma, Mojžíše, proroků a všech Božích učedníků. Vysílá nás na cestu, vymaňuje nás z naší bezpečnostní zóny, zpochybňuje naše výdobytky, a právě takto nás osvobozuje, proměňuje, osvěcuje oči našeho srdce, abychom pochopili, k jaké naději nás povolal (srov. Ef 1,18). Jak uvádí Michel de Certeau, „mystik je ten či ta, kdo neustává v pouti. [...] Touha vytváří nadbytek. Přesahuje, míjí místa a pozbývá jich. Nutí člověka jít ještě dál, jinam“ (Fabula Mistica, Milán 2008, 353).
Z labyrintů se vychází jen při pohledu „shora“
I při službě zde v kurii je důležité zůstat na cestě, nepřestat hledat a prohlubovat pravdu, překonávat pokušení zůstat na místě a bloudit (v originále papež František použil neologismus „labirintare“, dosl. labyrintovat, pozn. red.) ve svých ohradách a ve svých obavách. Strach, strnulost, opakování vzorců vytvářejí nehybnost, která má zdánlivou výhodu v tom, že nevytváří problémy – quieta non movere, vedou nás k nečinnému bloudění v našich labyrintech a poškozují službu, kterou jsme povoláni nabízet církvi a celému světu. A zůstaňme bdělí před ideologickou utkvělostí – pozor na tuto chorobnou utkvělost ideologií – která nás často pod rouškou dobrých úmyslů odděluje od reality a brání nám v chůzi. Jsme naopak povoláni vydat se na cestu a kráčet, jako to udělali mudrci, za Světlem, které nás chce vždy vést dál a které nás někdy nutí hledat neprobádané trasy a vydávat se po nových cestách. A nezapomínejme, že cesta Mudrců – stejně jako každá cesta, o které nám Bible vypráví – vždy začíná „shora“, Božím povoláním, znamením, které přichází z nebe, nebo proto, že Bůh sám se stává průvodcem, který osvětluje kroky svých dětí. Proto když hrozí, že služba, kterou vykonáváme, se zploští, „zabředne“ do strnulosti nebo průměrnosti, když se ocitneme zapleteni v sítích byrokracie a „přežívání“ za vynaložení co nejmenšího úsilí, nezapomeňme se podívat vzhůru, začít znovu od Boha, nechat se osvítit jeho Slovem, najít vždy odvahu začít znovu, začít znovu. A nezapomínejme, že z labyrintů se vychází jen při pohledu „shora“.
Předat nadšení těm, kteří je už dávno ztratili
Je třeba smělosti k tomu, abychom putovali a šli stále dál. Je to otázka lásky. K lásce je třeba odvahy. Rád připomínám úvahu jednoho horlivého kněze na toto téma, která může pomoci i nám v naší práci v kurii. Říká, že je namáhavé znovu roznítit žhavé uhlíky pod popelem církve. Dnešní boj spočívá v předávání nadšení těm, kteří je již dávno ztratili. Šedesát let po koncilu stále diskutujeme o rozdělení na „pokrokáře“ a „konzervativce“, ale to není skutečné rozdělení. Ústřední rozdíl je mezi „zamilovanými“ a „zvyklými“. To je ten rozdíl. Pouze milující může putovat.
Bratři a sestry, děkuji vám za vaši práci a obětavost. Pěstujme ve své práci naslouchání srdci, a tak se dávejme do služeb Bohu, učme se přijímat jeden druhého, naslouchat jeden druhému; cvičme se v rozlišování, abychom byli církví, která se snaží vykládat znamení dějin ve světle evangelia a hledá řešení, která vyjadřují Otcovu lásku; a buďme stále v pohybu, s pokorou a úžasem, abychom neupadli do domýšlivosti pocitu, že jsme dospěli do cíle, a aby v nás nevyhasla touha po Bohu. A především vám patří velký dík za vaši práci, konanou v tichu. Nezapomínejme: naslouchat, rozlišovat, kráčet. Maria, Křtitel a mudrci.
Kéž nám Pán Ježíš, vtělené Slovo, udělí milost radosti z pokorné a velkorysé služby. A prosím, ať neztrácíme smysl pro humor, neboť to je zdraví.
Přeji vám i vašim blízkým požehnané Vánoce! A před jesličkami se, prosím, pomodlete také za mě. Mnohokrát děkuji.
