蜜桃交友

笔础笔贰沤 FRANTI艩EK

"S膷ítání lidu celé zem臎" (Lk 2,1). To je kontext, v n臎m啪 se Je啪í拧 narodil a o n臎m啪 se evangelium zmi艌uje. Mohlo se o n臎m zmínit zb臎啪n臎, ale místo toho o n臎m mluví precizn臎. A tím vyzdvihuje velký kontrast: zatímco císa艡 s膷ítá obyvatele sv臎ta, B暖h do n臎j vstupuje tém臎艡 skryt臎; zatímco ti, kdo porou膷ejí, se sna啪í pový拧it mezi velikány d臎jin, Král d臎jin volí cestu nepatrnosti. Nikdo z mocných si ho nev拧ímá, jen n臎kolik pastý艡暖, odstr膷ených na okraj spole膷enského 啪ivota.

S膷ítání lidu v拧ak 艡íká více. V Bibli nezanechalo dobrou vzpomínku. Král David, který podlehl poku拧ení velkých 膷ísel a nezdravému nároku na sob臎sta膷nost, se dopustil t臎啪kého h艡íchu práv臎 tím, 啪e provedl s膷ítání lidu. Cht臎l si zjistit sílu a asi po devíti m臎sících zjistil po膷et t臎ch, kte艡í mohli zacházet s me膷em (srov. 2 Sam 24,1-9). Hospodin byl pobou艡en a lid postihlo ne拧t臎stí. Této noci se v拧ak v Betlém臎, m臎st臎 Davidov臎, po devíti m臎sících v Mariin臎 l暖n臎 narodí "Syn David暖v", Je啪í拧, a netrestá s膷ítání lidu, ale pokorn臎 se nechá se膷íst. Jeden z mnoha. Nevidíme rozhn臎vaného Boha, který trestá, ale milosrdného Boha, který se vt臎lil, který vstupuje do sv臎ta slabý, jemu啪 p艡edchází ohlá拧ení: "na zemi pokoj lidem" (Lk 2,14). A na拧e srdce je dnes ve膷er v Betlém臎, kde je stále je拧t臎 Kní啪e pokoje odmítán prohrávající logikou války, h艡motem zbraní, který mu i dnes brání najít ve sv臎t臎 p艡íbytek (srov. Lk 2,7).

Ve s膷ítání lidu na celé zemi se zkrátka na jedné stran臎 projevuje a啪 p艡íli拧 lidská zápletka, která se táhne d臎jinami: zápletka sv臎ta, který hledá moc a sílu a slávu, kde se v拧e m臎艡í úsp臎chem a výsledky, 膷ísly a po膷ty. Je to posedlost výkonem. Zárove艌 v拧ak ve s膷ítání lidu vyniká cesta Je啪í拧e, který nás p艡ichází hledat skrze vt臎lení. On není Bohem výkonu, ale Bohem vt臎lení. Nevyvrací nespravedlnost shora silou, ale zdola láskou; nevystupuje s neomezenou mocí, ale sestupuje do na拧ich omezení; nevyhýbá se na拧im slabostem, ale p艡ijímá je.

Brat艡i a sestry, dnes ve膷er si m暖啪eme polo啪it otázku: V jakého Boha v臎艡íme? V Boha vt臎lení, nebo v Boha výkonu? Ano, proto啪e existuje riziko, 啪e Vánoce pro啪ijeme s pohanskou p艡edstavou Boha v hlav臎, jako by to byl mocný vládce, který je v nebi; b暖h, který je spjatý s mocí, sv臎tským úsp臎chem a modloslu啪bou konzumu. Stále se vrací fale拧ná p艡edstava odta啪itého a ned暖tklivého boha, který se chová dob艡e k dobrým a zlobí se na 拧patné; boha stvo艡eného k na拧emu obrazu, u啪ite膷ného pouze k 艡e拧ení na拧ich problém暖 a odstra艌ování na拧ich neduh暖. Na druhou stranu nepou啪ívá kouzelnou h暖lku, není komer膷ním bohem "v拧eho a okam啪it臎"; nezachrání nás stisknutím tla膷ítka, ale p艡ibli啪uje se, aby zm臎nil realitu zevnit艡. Jak je v nás v拧ak zako艡en臎na sv臎tská p艡edstava vzdáleného a kontrolujícího, rigidního a mocného boha, který pomáhá svým vlastním zvít臎zit nad ostatními! Tak 膷asto je v nás zako艡en臎na práv臎 tato p艡edstava. Ale tak to není: On se narodil pro v拧echny, p艡i s膷ítání lidu celé zem臎.

Vzhlédn臎me tedy k "啪ivému a pravému Bohu" (1 Sol 1,9): k tomu, který se vymyká v拧em lidským výpo膷t暖m, a p艡esto se nechává se膷íst na拧ím po膷ítáním; k tomu, který d臎lá revoluci v d臎jinách tím, 啪e je obývá; k tomu, který nás respektuje a啪 do té míry, 啪e nám dovolí, abychom ho odmítli; k tomu, který vymazává h艡ích tím, 啪e ho bere na sebe, který neodstra艌uje bolest, ale prom臎艌uje ji, který neodstra艌uje problémy z na拧eho 啪ivota, ale dává na拧emu 啪ivotu nad臎ji v臎t拧í ne啪 jsou jeho problémy. On tak tou啪í obejmout na拧e 啪ivoty, 啪e se pro nás on, nekone膷ný, stává kone膷ným; velký, stává se malým; spravedlivý, zabydluje na拧e nespravedlnosti. Brat艡i a sestry, zde je zázrak Vánoc: ne sm臎s sentimentálních cit暖 a sv臎tské út臎chy, ale nebývalá n臎ha Boha, který zachra艌uje sv臎t tím, 啪e se vt臎lil. Podívejme se na Dít臎, podívejme se na jeho jesle, podívejme se na jesli膷ky, které and臎lé nazývají "znamením" (Lk 2,12): je to vlastn臎 zjevující se znamení tvá艡e Boha, který je soucitný a milosrdný, v拧emohoucí v啪dy a jen v lásce. 膶iní se blízkým, laskavým a soucitným, to je Bo啪í zp暖sob bytí: blízkost, soucit, laskavost.

Sestry, brat艡i, 啪asn臎me, proto啪e "se stal t臎lem" (srov. J 1,14). T臎lo: slovo, které p艡ipomíná na拧i k艡ehkost a které evangelium pou啪ívá, aby nám 艡eklo, 啪e B暖h vstoupil do samé hloubky na拧eho lidského úd臎lu. Pro膷 拧el tak daleko? - ptáme se - proto啪e mu na nás zále啪í, proto啪e nás miluje natolik, 啪e nás pova啪uje za cenn臎j拧í ne啪 cokoli jiného. Brat艡e, sestro, pro Boha, který b臎hem s膷ítání lidu zm臎nil d臎jiny, nejsi 膷íslo, ale jsi tvá艡; tvé jméno je zapsáno v jeho srdci. Ale ty, kdy啪 se podívá拧 na své srdce, na sv暖j výkon, který neodpovídá standardu, na sv臎t, který soudí a neodpou拧tí, mo啪ná pro啪ívá拧 tyto Vánoce 拧patn臎, myslí拧 si, 啪e se ti neda艡í, líhne se v tob臎 pocit nedostate膷nosti a nespokojenosti pro tvé slabosti, pro tvé pády a problémy a pro tvé h艡íchy. Ale dnes prosím p艡enech iniciativu Je啪í拧i, který ti 艡íká: "Pro tebe jsem se stal t臎lem, kv暖li tob臎 jsem se stal jako ty". Pro膷 z暖stává拧 ve v臎zení svého zármutku? Jako pastý艡i, kte艡í opustili svá stáda, opus钮 ohrady svých melancholií a obejmi n臎hu Boha dít臎te. A ud臎lej to bez masek, bez brn臎ní, odevzdej mu své smutky a on se o tebe postará (srov. 沤 55,23): On, který se stal t臎lem, ne膷eká na tv暖j úsp臎拧ný výkon, ale na tvé otev艡ené a d暖v臎艡ivé srdce. A v N臎m znovu objeví拧, kdo jsi: milovaný Bo啪í syn, milovaná Bo啪í dcera. Nyní tomu m暖啪e拧 v臎艡it, proto啪e dnes ve膷er Pán vy拧el na sv臎tlo, aby osvítil tv暖j 啪ivot, a jeho o膷i zá艡í láskou k tob臎. Je pro nás t臎啪ké tomu uv臎艡it, 啪e Bo啪í o膷i zá艡í láskou k nám.

Ano, Kristus se nedívá na 膷ísla, ale na tvá艡e. Kdo se v拧ak na n臎j dívá uprost艡ed mnoha v臎cí a 拧íleného sp臎chu v臎膷n臎 zaneprázdn臎ného a lhostejného sv臎ta? Kdo se na N臎j dívá? Zatímco v Betlém臎 mnozí lidé, pohlceni opojením ze s膷ítání lidu, p艡icházeli a odcházeli, plnili noclehárny a hostince a mluvili o více a mén臎, n臎kte艡í byli Je啪í拧ovi nablízku: byli to Maria a Josef, pastý艡i, pak mudrci. A od nich se u膷me. Oni stojí s o膷ima up艡enýma na Je啪í拧e, se srdcem obráceným k n臎mu. Nemluví, ale klan臎jí se. Tato noc, brat艡i a sestry, je 膷asem klan臎ní.

Klan臎ní je zp暖sob, jak p艡ijímat Vt臎lení. V啪dy钮 práv臎 v tichu se Je啪í拧, Otcovo Slovo, stává t臎lem v na拧em 啪ivot臎. Ud臎lejme také my to, co se stalo v Betlém臎, co啪 znamená "d暖m chleba": postavme se p艡ed N臎j, Chléb 啪ivota. Znovu objevme adoraci, proto啪e adorovat neznamená ztrácet 膷as, ale umo啪nit Bohu, aby obýval ná拧 膷as. Znamená to nechat v sob臎 rozkvést setbu vt臎lení, znamená to spolupracovat na díle Hospodina, který prom臎艌uje sv臎t jako kvas. Klan臎t se znamená p艡imlouvat se, napravovat, dovolit Bohu, aby narovnal d臎jiny. Jeden velký vyprav臎膷 epických 膷in暖 napsal svému synovi: "Nabízím ti jedinou velkou v臎c, kterou je t艡eba na zemi milovat: Nejsv臎t臎j拧í svátost. Tam najde拧 okouzlení, slávu, 膷est, v臎rnost a pravou cestu v拧ech tvých lásek na zemi" (J. R. R. TOLKIEN, Dopis 43, b艡ezen 1941). 

Brat艡i a sestry, dnes ve膷er láska m臎ní d臎jiny. Dej nám, Hospodine, uv臎艡it v sílu své lásky, která se tak li拧í od síly sv臎ta. Pane, u膷i艌, abychom se jako Maria, Josef, pastý艡i a mudrci shlukli kolem Tebe a klan臎li se Ti. Kdy啪 se Ti budeme více podobat, m暖啪eme sv臎tu sv臎d膷it o kráse Tvé tvá艡e.