蜜桃交友

笔础笔贰沤 FRANTI艩EK

Mít v rukou tuto knihu Ioannise Zizioulase, metropolity z Pergamonu, pro m臎 znamená nadále udr啪ovat p艡átelství, které nás spojovalo. Posmrtná kniha, která, jak evokuje její název, ke mn臎 p艡ichází jako znamení z minulosti propu拧t臎né do Bo啪í budoucnosti.

S Ioannisem Zizioulasem jsem se setkal v roce 2013, kdy啪 jsem vítal delegaci ekumenického patriarchátu z Konstantinopole, která p艡ijela do 艠íma na svátek svatých Petra a Pavla. Bylo to setkání, které m臎 utvrdilo v p艡esv臎d膷ení, kolik se toho je拧t臎 musíme nau膷it od na拧ich pravoslavných brat艡í o biskupské kolegialit臎 a tradici synodality.

P艡i na拧ich vým臎nách názor暖 se b臎hem dal拧ích setkání vrátila my拧lenka na eschatologickou teologii, kterou si po léta zapisoval v nad臎ji, 啪e z ní bude moci ud臎lat knihu. Kdy啪 jsme se modlili a p艡emý拧leli o jednot臎 k艡es钮an暖, sd臎loval nám ve svém realismu: nastane teprve na konci 膷as暖. Do té doby v拧ak budeme muset ud臎lat v拧e, co je v na拧ich silách, spes contra spem, abychom o ni spole膷n臎 dál usilovali. Skute膷nost, 啪e tato jednota nastane a啪 na konci, by nem臎la podn臎covat k rezignaci nebo p艡ispívat k ne膷innosti: musíme v臎艡it, 啪e tato Budoucnost ji啪 p暖sobí a je p艡í膷inou v拧eho bytí. Je to budoucnost, která p艡ichází do d臎jin, a ne z d臎jin. Ne pouhý konec cesty, ale dru啪ka 啪ivota schopná obarvit jej barvami vzk艡í拧ení a hlasem Ducha, který nám p艡ipomene nové v臎ci.

Zizioulas varoval p艡ed nebezpe膷ím, 啪e pohled up艡ený do minulosti by z nás mohl u膷init p艡edev拧ím v臎zn臎 u膷in臎ných chyb, neúsp臎拧ných pokus暖, nahromad臎ní pesimistického balastu a v拧t臎pování ned暖v臎ry. Negativitou zpáte膷nictví trpíme v拧ichni a up艡ímná snaha o jednotu v拧ech k艡es钮an暖 trpí obzvlá拧钮. Hodnota na拧ich tradic spo膷ívá v tom, 啪e nám otevírají cestu, a pokud ji místo toho uzavírají, pokud nás brzdí, znamená to, 啪e si je vykládáme 拧patn臎, jsme zajatci svých obav, p艡ipoutáni ke svým jistotám, s rizikem, 啪e víru prom臎níme v ideologii a mumifikujeme pravdu, 啪e v Kristu je v啪dy 啪ivot a cesta (J 14,6), cesta pokoje, chléb spole膷enství, zdroj jednoty.

Eschaton klepe na na拧e dve艡e, 啪ádá nás o spolupráci, zbavuje nás pout, uvol艌uje tempo dobrého 啪ivota. A práv臎 v srdci eucharistického kánonu církev pro Zizioulase pamatuje na budoucnost a v kapitolách této knihy skládá doxologii Tomu, který p艡ichází, teologii, kterou psal na kolenou a v o膷ekávání.

Chci vzbudit jit艡enku (沤alm 108). Ver拧 啪almu vyzývá v拧echny nástroje a hlasy lidstva, aby volaly na拧i pot艡ebu budoucnosti Boha. Probu膹me v sob臎 jit艡enku, probu膹me nad臎ji. Vskutku, podstatou v臎cí, v n臎啪 se doufá (沤id 11,1), konstitutivním gestem k艡es钮anství je dávat znamení, hmatatelné a ka啪dodenní, pokorné a neozbrojené, toho, který je, který byl a který p艡ijde (Zj 1,8).

鈥濾zpomínky na budoucnost. K eschatologické ontologii鈥�