Pape? Franti?ek podepsal p?edmluvu k posmrtně vydané knize teologa Ioannise Zizioulase
PAPE? FRANTI?EK
Mít v rukou tuto knihu Ioannise Zizioulase, metropolity z Pergamonu, pro mě znamená nadále udr?ovat p?átelství, které nás spojovalo. Posmrtná kniha, která, jak evokuje její název, ke mně p?ichází jako znamení z minulosti propu?těné do Bo?í budoucnosti.
S Ioannisem Zizioulasem jsem se setkal v roce 2013, kdy? jsem vítal delegaci ekumenického patriarchátu z Konstantinopole, která p?ijela do ?íma na svátek svatých Petra a Pavla. Bylo to setkání, které mě utvrdilo v p?esvěd?ení, kolik se toho je?tě musíme nau?it od na?ich pravoslavných brat?í o biskupské kolegialitě a tradici synodality.
P?i na?ich výměnách názor? se během dal?ích setkání vrátila my?lenka na eschatologickou teologii, kterou si po léta zapisoval v naději, ?e z ní bude moci udělat knihu. Kdy? jsme se modlili a p?emý?leli o jednotě k?es?an?, sděloval nám ve svém realismu: nastane teprve na konci ?as?. Do té doby v?ak budeme muset udělat v?e, co je v na?ich silách, spes contra spem, abychom o ni spole?ně dál usilovali. Skute?nost, ?e tato jednota nastane a? na konci, by neměla podněcovat k rezignaci nebo p?ispívat k ne?innosti: musíme vě?it, ?e tato Budoucnost ji? p?sobí a je p?í?inou v?eho bytí. Je to budoucnost, která p?ichází do dějin, a ne z dějin. Ne pouhý konec cesty, ale dru?ka ?ivota schopná obarvit jej barvami vzk?í?ení a hlasem Ducha, který nám p?ipomene nové věci.
Zizioulas varoval p?ed nebezpe?ím, ?e pohled up?ený do minulosti by z nás mohl u?init p?edev?ím vězně u?iněných chyb, neúspě?ných pokus?, nahromadění pesimistického balastu a v?těpování ned?věry. Negativitou zpáte?nictví trpíme v?ichni a up?ímná snaha o jednotu v?ech k?es?an? trpí obzvlá??. Hodnota na?ich tradic spo?ívá v tom, ?e nám otevírají cestu, a pokud ji místo toho uzavírají, pokud nás brzdí, znamená to, ?e si je vykládáme ?patně, jsme zajatci svých obav, p?ipoutáni ke svým jistotám, s rizikem, ?e víru proměníme v ideologii a mumifikujeme pravdu, ?e v Kristu je v?dy ?ivot a cesta (J 14,6), cesta pokoje, chléb spole?enství, zdroj jednoty.
Eschaton klepe na na?e dve?e, ?ádá nás o spolupráci, zbavuje nás pout, uvolňuje tempo dobrého ?ivota. A právě v srdci eucharistického kánonu církev pro Zizioulase pamatuje na budoucnost a v kapitolách této knihy skládá doxologii Tomu, který p?ichází, teologii, kterou psal na kolenou a v o?ekávání.
Chci vzbudit jit?enku (?alm 108). Ver? ?almu vyzývá v?echny nástroje a hlasy lidstva, aby volaly na?i pot?ebu budoucnosti Boha. Probu?me v sobě jit?enku, probu?me naději. Vskutku, podstatou věcí, v ně? se doufá (?id 11,1), konstitutivním gestem k?es?anství je dávat znamení, hmatatelné a ka?dodenní, pokorné a neozbrojené, toho, který je, který byl a který p?ijde (Zj 1,8).
