Pape?ova homilie v Marseille
APO?TOLSKÁ CESTA DO MARSEILLE
HOMILIE SVATÉHO OTCE
Votivní m?e svatá Panny Marie Strá?kyně
Stadion Vélodrome, sobota 23. zá?í 2023
V Písmu svatém se vypráví, ?e král David se po zalo?ení svého království rozhodl p?evézt Archu úmluvy do Jeruzaléma. Po svolání lidu tedy vstal a vydal se pro ni; cestou pak sám p?ed ní spolu s lidem tan?il a jásal radostí nad Hospodinovou p?ítomností (srov. 2 Sam 6,1-15). Právě na pozadí této scény nám evangelista Luká? vypráví o Mariině náv?těvě u její sest?enice Al?běty: Marie toti? také vstane a vydá se do jeruzalémského kraje, a kdy? vstoupí do Al?bětina domu, dítě, které nosí v l?ně, poznávajíc p?íchod Mesiá?e, posko?í radostí a za?ne tan?it jako David p?ed archou (srov. Lk 1,39-45).
Maria je tedy p?edstavena jako skute?ná Archa úmluvy, která uvádí vtěleného Boha na svět. Je to mladá Panna, která jde vst?íc neplodné sta?eně a nesením Je?í?e se stává znamením Bo?í náv?těvy, která p?ekonává ve?kerou neplodnost. Je to Matka, která se vydává na judské hory, aby nám sdělila, ?e B?h nám vychází vst?íc, aby nás vyhledal svou láskou a p?iměl nás jásat radostí. Je to B?h, kdo se vydává na cestu.
V těchto dvou ?enách, Marii a Al?bětě, se zjevuje Bo?í náv?těva lidstva: jedna je mladá a druhá stará, jedna je panna a druhá neplodná, obě v?ak "nemo?ným" zp?sobem otěhotní. Obě. Takové je Bo?í p?sobení v na?ich ?ivotech: B?h umo?ňuje i to, co se zdá nemo?né, plodí ?ivot i v neplodnosti.
Brat?i a sestry, ptejme se s up?ímností srdce: vě?íme, ?e B?h p?sobí v na?ich ?ivotech? Vě?íme tomu? Vě?íme, ?e Pán skrytým a ?asto nep?edvídatelným zp?sobem p?sobí v dějinách, koná zázraky a p?sobí i v na?í spole?nosti poznamenané světáckým sekularismem a jistou nábo?enskou lhostejností?
Existuje zp?sob, jak rozpoznat, zda máme tuto d?věru v Hospodina. Jaký je to zp?sob? Evangelium ?íká, ?e "jakmile Al?běta usly?ela Mariin pozdrav, dítě v jejím l?ně se pohnulo radostí" (v. 41). To je znamení: pohnutí radostí. Ti, kdo vě?í, ti, kdo se modlí, ti, kdo p?ijímají Hospodina, poskakují v Duchu, cítí, jak se v nich něco hýbe, "tan?í" radostí. A u toho bych se rád zastavil: u radostného pohnutí víry.
Zku?enost víry vytvá?í p?edev?ím radostné pohnutí p?ed samotným ?ivotem. Zachvět se radostným pohnutím znamená být "vnit?ně dot?en", mít vnit?ní chvění, cítit, ?e se v na?em srdci něco hýbe. Je to opak plochého, chladného srdce, p?izp?sobeného klidnému ?ivotu, které se obrní: obrní se lhostejností a stane se neprostupným, zatvrdí se, je necitlivé ke v?emu a ke v?em, dokonce i k tragickému plýtvání lidským ?ivotem, které je dnes odmítáno v tolika lidech, kte?í emigrují, stejně jako v tolika nenarozených dětech a v tolika opu?těných starých lidech. Chladné, ploché srdce vle?e ?ivot mechanicky, bez vá?ně, bez podnět?, bez touhy. A z toho v?eho m??e ?lověk v na?í evropské spole?nosti onemocnět: cynismem, roz?arováním, rezignací, nejistotou, v?eobecným pocitem smutku. V?echno dohromady je pak smutek, ten smutek skrytý v srdcích. Někte?í je nazývají "smutné vá?ně": je to ?ivot bez radostného pohnutí.
Ti, kdo se narodili k ví?e, naopak rozpoznávají p?ítomnost Bo?í jako dítě v Al?bětině l?ně. Poznává jeho dílo v klí?ení dn? a dostává nové o?i, aby se mohl dívat na skute?nost; i uprost?ed únavy, problém? a utrpení vidí ka?dodenní Bo?í nav?tívení a cítí se jím doprovázen a podporován. Tvá?í v tvá? tajemství osobního ?ivota a výzvám spole?nosti mají vě?ící radostné pohnutí, vá?eň, sen, který chtějí pěstovat, zájem, který je pohání k osobnímu nasazení. Nyní se ka?dý z nás m??e sám sebe zeptat: Cítím tyto věci? Mám tyto věci? Ti, kdo jsou takoví, vědí, ?e ve v?em je p?ítomen B?h, volá, zve nás, abychom vydávali svědectví evangeliu, abychom s mírností, prost?ednictvím p?ijatých dar? a charismat budovali: co? Nový svět.
Zku?enost víry kromě radostného pohnutí tvá?í v tvá? ?ivotu vyvolává také radostné pohnutí tvá?í v tvá? bli?nímu. V tajemství Nav?tívení toti? vidíme, ?e Bo?í nav?tívení se neodehrává prost?ednictvím mimo?ádných nebeských událostí, ale v prostotě setkání. B?h p?ichází na práh rodinného domu, v ně?ném objetí dvou ?en, v setkání dvou těhotenství plných ú?asu a naděje. A v tomto setkání je Mariina starostlivost, Al?bětin údiv, radost ze sdílení.
Mějme to stále na paměti, a to i v církvi: B?h je vztah a ?asto nás nav?těvuje skrze lidská setkání, kdy? umíme být otev?ení druhému, kdy? se v nás probouzí pohnutí pro ?ivot těch, kte?í nás denně míjejí, a kdy? na?e srdce nez?stávají nete?ná a necitlivá k ranám těch, kte?í jsou nejk?eh?í. Na?e velkoměsta a mnohé evropské země, jako je Francie, kde vedle sebe existují r?zné kultury a nábo?enství, jsou v tomto smyslu velkou výzvou proti rozjit?enému individualismu, proti sobectví a uzav?enosti, které plodí samotu a utrpení. U?me se od Je?í?e mít radostné pohnutí pro ty, kdo ?ijí vedle nás, u?me se od toho, který p?ed unavenými a vy?erpanými zástupy cítí soucit a je dojatý (srov. Mk 6,34), má pohnutí milosrdenství p?ed zraněným tělem těch, které potkává. Jak ?íká jeden z va?ich velkých světc?, Vincenc de Paul, "musíme se sna?it obměk?it svá srdce, u?init je citlivými na bolesti a bídu bli?ních a modlit se k Bohu, aby nám dal pravého ducha milosrdenství, který je právě jeho vlastním duchem", a to a? do té míry, ?e uznáme, ?e chudí jsou "na?imi pány a vládci" (Correspondance, entretiens, documents, Paris 1920-25, 341; 392-393).
Brat?i, sestry, mám na mysli mnohé "radostné pohnutí" Francie, dějiny bohaté na svatost, kulturu, umělce a myslitele, kte?í nadchli tolik generací. I dnes to ná? ?ivot, ?ivot církve, Francie, Evropy pot?ebuje: milost radostného pohnutí, nového radostné pohnutí víry, lásky a naděje. Pot?ebujeme znovu objevit vá?eň a nad?ení, znovu objevit chu? k anga?ovanosti pro bratrství, znovu se odvá?it riskovat lásku v rodinách a v??i nejslab?ím a najít v evangeliu milost, která proměňuje a ?iní ?ivot krásným.
Podívejme se na Marii, která se nepohodlně vydává na cestu a u?í nás, ?e B?h je právě takový: p?sobí nám nepohodlí, uvádí nás do pohybu, nutí nás "t?ást se", jako se to stalo Al?bětě. A my chceme být k?es?any, kte?í se setkávají s Bohem modlitbou a s na?imi bratry a sestrami s láskou; k?es?any, kte?í se chvějí, kte?í vibrují, kte?í p?ijímají oheň Ducha a pak se nechávají spalovat dne?ními otázkami, výzvami St?edomo?í, k?ikem chudých, "svatými utopiemi" bratrství a míru, které ?ekají na uskute?nění.
Brat?i a sestry, spolu s vámi se modlím k Panně Marii, Notre Dame de la Garde, aby bděla nad va?imi ?ivoty, aby st?e?ila Francii, aby st?e?ila celou Evropu a aby nás rozechvěla v Duchu. A rád bych tak u?inil slovy Paula Claudela: "Vidím otev?ený kostel. [...] / Nemám co obětovat ani o co prosit. / P?icházím jen, matko, podívat se na tebe. / Podívat se na tebe, plakat ?těstím, vědět toto: / ?e jsem tv?j syn a ?e ty jsi tu. [...] Být s tebou, Maria, na tomto místě, kde jsi. [...] / Proto?e jsi tam nav?dy, / prostě proto, ?e jsi Maria, / prostě proto, ?e existuje?, / Matko Je?í?e Krista, budi? ti díky!" ("La Vierge à midi", Poëmes de Guerre 1914-1916, Pa?í?, 1922). Děkuji.
