蜜桃交友

Pope

Toto téma také reaguje na obavu, 啪e nemoc a kone膷nost jsou v moderním my拧lení 膷asto vnímány jako ztráta, nulová hodnota, obtí啪, kterou je t艡eba minimalizovat, potírat a za ka啪dou cenu zru拧it. 膶lov臎k si nechce klást otázku po jejich významu, mo啪ná proto, 啪e se obává jejich morálních a existenciálních d暖sledk暖. P艡esto se nikdo nem暖啪e vyhnout hledání onoho 鈥瀙ro膷鈥� (srov. Jan Pavel II., Salvifici doloris, 9), pokra膷uje Svatý otec.

鈥濱 v臎艡ící 膷lov臎k m暖啪e n臎kdy zaváhat, kdy啪 膷elí zku拧enosti bolesti. Je to d臎sivá skute膷nost, která m暖啪e 膷lov臎ka vyvést z míry, a to a啪 natolik, 啪e ot艡ese jeho vírou. 膶lov臎k pak stojí na k艡i啪ovatce: bu膹 m暖啪e dovolit, aby ho utrpení vedlo k uzav艡enosti do sebe, a啪 k zoufalství a vzpou艡e, nebo ho m暖啪e p艡ijmout jako p艡íle啪itost k r暖stu a rozli拧ování toho, na 膷em v 啪ivot臎 skute膷n臎 zále啪í, a dosp臎t a啪 k setkání s Bohem鈥�.

Druhá mo啪nost je vizí víry, kterou nacházíme v Písmu svatém, vysv臎tluje dále Franti拧ek. Starozákonní 膷lov臎k pro啪ívá nemoc s my拧lenkami neustále obrácenými k Bohu: sv臎艡uje se mu s plá膷em, vypro拧uje si od n臎j uzdravení a 膷asto se k n臎mu v 膷asech zkou拧ek vrací s pohnutkami na obrácení. V Novém zákon臎 Je啪í拧 zjevuje Otcovu lásku, jeho milosrdenství, odpu拧t臎ní a jeho neustálé hledání h艡í拧ného, ztraceného a zran臎ného 膷lov臎ka.

鈥濶ení náhodou, 啪e Kristovo ve艡ejné p暖sobení je z velké 膷ásti poznamenáno kontaktem s nemocnými. Zázra膷ná uzdravení jsou jedním z hlavních rys暖 jeho slu啪by (srov. Mt 9,35; 4,23): uzdravuje malomocné a ochrnuté (srov. Mk 1,40-42; 2,10-12); uzdravuje 艩imonovu tchyni a setníkova slu啪ebníka (srov. Mt 8,5-15); osvobozuje posedlé a uzdravuje v拧echny nemocné, kte艡í v n臎j vkládají svou d暖v臎ru (srov. Mk 6,56). Práv臎 jeho soucit s nimi a 膷etná uzdravení, která vykoná, jsou p艡edstaveny jako znamení, 啪e 鈥濨暖h nav拧tívil sv暖j lid鈥� (Lk 7,16) a 啪e se p艡iblí啪ilo nebeské království (srov. Lk 10,9): odhalují jeho bo啪skou identitu, jeho mesiá拧ské poslání (srov. Lk 7,20-23) a jeho lásku ke slabým a啪 do té míry, 啪e se s nimi ztoto啪艌uje, kdy啪 艡íká: 鈥瀊yl jsem nemocen a nav拧tívili jste mne鈥� (Mt 25,36)鈥�.

K vyvrcholení tohoto ztoto啪n臎ní dochází v Kristov臎 utrpení, tak啪e Krist暖v k艡í啪 se stává v pravém slova smyslu znamením Bo啪í solidarity s námi a zárove艌 mo啪ností, abychom se k n臎mu p艡ipojili v díle spásy (srov. Kol 1,24), objas艌uje dále pape啪 Franti拧ek v textu, který p艡edal ú膷astník暖m audienci a dodává:

鈥濱 po vzk艡í拧ení, kdy啪 Pán sv臎艡uje u膷edník暖m pov臎艡ení pokra膷ovat v jeho díle, 艡íká jim, aby uzdravovali nemocné, vkládali na n臎 ruce a 啪ehnali jim v jeho jménu (srov. Mk 16,15-18). Bible tedy nenabízí banální a utopickou odpov臎膹 na otázku nemoci a smrti, ani fatalistickou odpov臎膹, která v拧e ospravedl艌uje tím, 啪e to p艡ipisuje nepochopitelnému Bo啪ímu soudu, nebo je拧t臎 h暖艡e, neúprosnému osudu, p艡ed kterým nezbývá ne啪 se bez pochopení sklonit. Biblický 膷lov臎k se spí拧e cítí být pozván, aby 膷elil univerzálnímu stavu bolesti jako místu setkání s blízkostí a soucitem Boha, dobrého Otce, který se s nekone膷ným milosrdenstvím ujímá svých zran臎ných tvor暖, aby je uzdravil, pozvedl a zachránil鈥�.

Zp暖sob, jakým pro啪íváme bolest, k nám vlastn臎 promlouvá o na拧í schopnosti milovat a nechat se milovat, o na拧í schopnosti dávat smysl událostem existence ve sv臎tle lásky a o na拧í p艡ipravenosti p艡ijmout omezení jako p艡íle啪itost k r暖stu a vykoupení. To zd暖raznil svatý Jan Pavel II. kdy啪, vycházeje ze své osobní zku拧enosti, nazna膷il cestu utrpení jako cestu k otev艡ení se v臎t拧í lásce (Salvifici doloris, 20), uzavírá pape啪 Franti拧ek a zastavuje se u posledního aspektu nemoci a utrpení, tedy mo啪nosti u膷it se pro啪ívat mezilidskou a k艡es钮anskou solidaritu podle Bo啪ího stylu, kterým je blízkost, soucit a n臎ha.

鈥濸odobenství o milosrdném Samaritánovi nám p艡ipomíná, 啪e sklonit se nad bolestí druhých není pro 膷lov臎ka nepovinnou volbou, ale spí拧e neodmyslitelnou podmínkou, a to jak pro jeho plnou lidskou realizaci,  tak pro budování inkluzivní spole膷nosti, která je skute膷n臎 zam臎艡ena na spole膷né dobro (srov. Lk 1,8)鈥�.