Pape? o nemoci a utrpení v Bibli
Pope
Toto téma také reaguje na obavu, ?e nemoc a kone?nost jsou v moderním my?lení ?asto vnímány jako ztráta, nulová hodnota, obtí?, kterou je t?eba minimalizovat, potírat a za ka?dou cenu zru?it. ?lověk si nechce klást otázku po jejich významu, mo?ná proto, ?e se obává jejich morálních a existenciálních d?sledk?. P?esto se nikdo nem??e vyhnout hledání onoho ?pro?“ (srov. Jan Pavel II., Salvifici doloris, 9), pokra?uje Svatý otec.
?I vě?ící ?lověk m??e někdy zaváhat, kdy? ?elí zku?enosti bolesti. Je to děsivá skute?nost, která m??e ?lověka vyvést z míry, a to a? natolik, ?e ot?ese jeho vírou. ?lověk pak stojí na k?i?ovatce: bu? m??e dovolit, aby ho utrpení vedlo k uzav?enosti do sebe, a? k zoufalství a vzpou?e, nebo ho m??e p?ijmout jako p?íle?itost k r?stu a rozli?ování toho, na ?em v ?ivotě skute?ně zále?í, a dospět a? k setkání s Bohem“.
Druhá mo?nost je vizí víry, kterou nacházíme v Písmu svatém, vysvětluje dále Franti?ek. Starozákonní ?lověk pro?ívá nemoc s my?lenkami neustále obrácenými k Bohu: svě?uje se mu s plá?em, vypro?uje si od něj uzdravení a ?asto se k němu v ?asech zkou?ek vrací s pohnutkami na obrácení. V Novém zákoně Je?í? zjevuje Otcovu lásku, jeho milosrdenství, odpu?tění a jeho neustálé hledání h?í?ného, ztraceného a zraněného ?lověka.
?Není náhodou, ?e Kristovo ve?ejné p?sobení je z velké ?ásti poznamenáno kontaktem s nemocnými. Zázra?ná uzdravení jsou jedním z hlavních rys? jeho slu?by (srov. Mt 9,35; 4,23): uzdravuje malomocné a ochrnuté (srov. Mk 1,40-42; 2,10-12); uzdravuje ?imonovu tchyni a setníkova slu?ebníka (srov. Mt 8,5-15); osvobozuje posedlé a uzdravuje v?echny nemocné, kte?í v něj vkládají svou d?věru (srov. Mk 6,56). Právě jeho soucit s nimi a ?etná uzdravení, která vykoná, jsou p?edstaveny jako znamení, ?e ?B?h nav?tívil sv?j lid“ (Lk 7,16) a ?e se p?iblí?ilo nebeské království (srov. Lk 10,9): odhalují jeho bo?skou identitu, jeho mesiá?ské poslání (srov. Lk 7,20-23) a jeho lásku ke slabým a? do té míry, ?e se s nimi ztoto?ňuje, kdy? ?íká: ?byl jsem nemocen a nav?tívili jste mne“ (Mt 25,36)“.
K vyvrcholení tohoto ztoto?nění dochází v Kristově utrpení, tak?e Krist?v k?í? se stává v pravém slova smyslu znamením Bo?í solidarity s námi a zároveň mo?ností, abychom se k němu p?ipojili v díle spásy (srov. Kol 1,24), objasňuje dále pape? Franti?ek v textu, který p?edal ú?astník?m audienci a dodává:
?I po vzk?í?ení, kdy? Pán svě?uje u?edník?m pově?ení pokra?ovat v jeho díle, ?íká jim, aby uzdravovali nemocné, vkládali na ně ruce a ?ehnali jim v jeho jménu (srov. Mk 16,15-18). Bible tedy nenabízí banální a utopickou odpově? na otázku nemoci a smrti, ani fatalistickou odpově?, která v?e ospravedlňuje tím, ?e to p?ipisuje nepochopitelnému Bo?ímu soudu, nebo je?tě h??e, neúprosnému osudu, p?ed kterým nezbývá ne? se bez pochopení sklonit. Biblický ?lověk se spí?e cítí být pozván, aby ?elil univerzálnímu stavu bolesti jako místu setkání s blízkostí a soucitem Boha, dobrého Otce, který se s nekone?ným milosrdenstvím ujímá svých zraněných tvor?, aby je uzdravil, pozvedl a zachránil“.
Zp?sob, jakým pro?íváme bolest, k nám vlastně promlouvá o na?í schopnosti milovat a nechat se milovat, o na?í schopnosti dávat smysl událostem existence ve světle lásky a o na?í p?ipravenosti p?ijmout omezení jako p?íle?itost k r?stu a vykoupení. To zd?raznil svatý Jan Pavel II. kdy?, vycházeje ze své osobní zku?enosti, nazna?il cestu utrpení jako cestu k otev?ení se vět?í lásce (Salvifici doloris, 20), uzavírá pape? Franti?ek a zastavuje se u posledního aspektu nemoci a utrpení, tedy mo?nosti u?it se pro?ívat mezilidskou a k?es?anskou solidaritu podle Bo?ího stylu, kterým je blízkost, soucit a něha.
?Podobenství o milosrdném Samaritánovi nám p?ipomíná, ?e sklonit se nad bolestí druhých není pro ?lověka nepovinnou volbou, ale spí?e neodmyslitelnou podmínkou, a to jak pro jeho plnou lidskou realizaci, tak pro budování inkluzivní spole?nosti, která je skute?ně zamě?ena na spole?né dobro (srov. Lk 1,8)“.
