蜜桃交友

Pope
, který p艡ipomíná hluboký význam slavení eucharistie, jak vyplynul z koncilu, a vyzývá k liturgické formaci. Pape啪 Franti拧ek vydává "Desiderio desideravi", které ve svých 65 odstavcích rozvádí výsledky plenárního zasedání Dikasteria pro bohoslu啪bu a svátosti z února 2019 a navazuje na motu proprio "Traditionis custodes", které potvrzuje d暖le啪itost církevního spole膷enství shromá啪d臎ného okolo liturgického ob艡adu, jen啪 vze拧el z pokoncilní liturgické reformy. Nejedná se o nový návod nebo direktivu s konkrétními normami, ale spí拧e o meditaci, která má pomoci pochopit krásu liturgického slavení a jeho roli p艡i evangelizaci. A kon膷í výzvou: "Zanechme polemik, abychom spole膷n臎 naslouchali tomu, co Duch 艡íká církvi, zachovejme spole膷enství, pokra膷ujme v ú啪asu nad krásou liturgie" (65).
K艡es钮anská víra, pí拧e Franti拧ek, je bu膹 setkáním s 啪ivým Je啪í拧em, nebo není v暖bec. A "liturgie nám zaru膷uje mo啪nost takového setkání. Nepot艡ebujeme mlhavou vzpomínku na Poslední ve膷e艡i: pot艡ebujeme být u této ve膷e艡e p艡ítomni." Pape啪 p艡ipomn臎l význam konstituce Sacrosanctum Concilium II. vatikánského koncilu, která vedla ke znovuobjevení teologického chápání liturgie, a dodal: "P艡ál bych si, aby krása k艡es钮anského slavení a jeho nezbytné d暖sledky v 啪ivot臎 církve nebyly znehodnoceny povrchním a reduktivním chápáním jeho hodnoty nebo, co啪 je je拧t臎 hor拧í, jeho instrumentalizací ve slu啪bách n臎jaké ideologické vize, a钮 u啪 je jakákoli" (16).

Poté, co Franti拧ek varoval p艡ed "duchovní sv臎tskostí" a gnosticismem a neopelagianismem, které ji 啪iví, vysv臎tluje, 啪e "ú膷ast na eucharistické ob臎ti není na拧ím úsp臎chem, jako bychom se jí mohli chlubit p艡ed Bohem a na拧imi bratry a sestrami" a 啪e "liturgie nemá nic spole膷ného s asketickým moralismem: je to dar Pánových Velikonoc, který, p艡ijatý s poslu拧ností, 膷iní ná拧 啪ivot novým. Do Ve膷e艡adla se nevstupuje jinak ne啪 p艡ita啪livou silou jeho touhy jíst s námi velikono膷ní ve膷e艡i" (20). K lé膷b臎 duchovní sv臎tskosti je t艡eba znovuobjevit krásu liturgie, ale toto znovuobjevení "není snahou o rituální estetizaci, která se t臎拧í pouze z pé膷e o vn臎j拧í formální stránku ob艡adu nebo se spokojuje s úzkostlivým dodr啪ováním rubrik. Toto tvrzení samoz艡ejm臎 v 啪ádném p艡ípad臎 nemá schvalovat opa膷ný postoj, který zam臎艌uje jednoduchost za nedbalou banalitu, podstatnost za nechápavou povrchnost, konkrétnost rituálního jednání za p艡ehnaný praktický funkcionalismus" (22).

Pape啪 vysv臎tluje, 啪e "je t艡eba dbát na ka啪dý aspekt slavení (prostor, 膷as, gesta, slova, p艡edm臎ty, roucha, zp臎v, hudba, ...) a dodr啪ovat ka啪dou rubriku: tato pozornost by sta膷ila k tomu, aby shromá啪d臎ní nebylo oloupeno o to, co mu nále啪í, tedy o velikono膷ní tajemství slavené rituálním zp暖sobem stanoveným církví. Ale i kdyby byla zaru膷ena kvalita a norma slavnostní akce, nesta膷ilo by to k tomu, aby na拧e ú膷ast byla úplná" (23). Pokud by nám skute膷n臎 chyb臎l "ú啪as nad velikono膷ním tajemstvím" p艡ítomný "v konkrétnosti svátostných znamení, mohli bychom skute膷n臎 riskovat, 啪e budeme nep艡ístupní oceánu milosti, který zaplavuje ka啪dé slavení" (24). Tento údiv, up艡es艌uje Franti拧ek, nemá nic spole膷ného s "mlhavým výrazem 'smysl pro tajemství': n臎kdy se mezi údajnými obvin臎ními proti liturgické reform臎 objevuje i to, 啪e ho - jak se 艡íká - vy艡adila ze slavení". Údiv, o n臎m啪 pape啪 mluví, není jakýmsi zmatením tvá艡í v tvá艡 nejasné skute膷nosti nebo záhadnému ob艡adu, ale je "naopak ú啪asem nad tím, 啪e se nám v Je啪í拧ových Velikonocích zjevil Bo啪í plán spásy" (25).

Jak tedy m暖啪eme znovu získat schopnost pro啪ívat liturgické d臎ní v jeho plnosti? Tvá艡í v tvá艡 zmatku z postmoderny, individualismu, subjektivismu a abstraktního spiritualismu nás pape啪 vyzývá, abychom se vrátili k velkým koncilním konstitucím, které nelze od sebe odd臎lit. A pí拧e, 啪e "bylo by banální 膷íst nap臎tí, které se bohu啪el kolem slavení objevuje, jako prostý rozpor mezi r暖znou citlivostí v暖膷i ur膷ité form臎 ritu. Problém je p艡edev拧ím eklesiologický" (31). Za bojem o ritus se zkrátka skrývají r暖zné p艡edstavy o církvi. Pape啪 zd暖raz艌uje, 啪e nelze 艡íci, 啪e uznáváme platnost koncilu, a zárove艌 nep艡ijmout liturgickou reformu, která se zrodila v "Sacrosanctum Concilium".

Franti拧ek cituje teologa Romana Guardiniho, který je v apo拧tolském list臎 hojn臎 zmi艌ován, a uvádí, 啪e bez liturgické formace "reformy ritu a textu p艡íli拧 nepomohou" (34). Trvá na d暖le啪itosti formace, p艡edev拧ím v seminá艡ích: "Liturgicko-sapienciální p艡ístup k teologické formaci v seminá艡ích by m臎l jist臎 pozitivní ú膷inky i v pastora膷ní 膷innosti. Neexistuje 啪ádný aspekt církevního 啪ivota, který by v n臎m nenacházel sv暖j vrchol a zdroj. Celková, organická a integrovaná pastorace je spí拧e ne啪 výsledkem propracovaných program暖 d暖sledkem toho, 啪e ned臎lní eucharistická slavnost, základ spole膷enství, je st艡edem 啪ivota spole膷enství. Teologické chápání liturgie v 啪ádném p艡ípad臎 neumo啪艌uje chápat tato slova tak, jako by se v拧e redukovalo na aspekt kultu. Oslava, která neevangelizuje, není autentická, stejn臎 jako není autentické hlásání, které nevede k setkání se Zmrtvýchvstalým Pánem p艡i slavení: obojí je tedy bez sv臎dectví lásky jako zn臎jící kov nebo cimbál zvu膷ící" (37).

Je d暖le啪ité, vysv臎tluje dále pape啪, vychovávat k chápání symbol暖, co啪 je pro moderního 膷lov臎ka stále obtí啪n臎j拧í. Jedním ze zp暖sob暖, jak toho dosáhnout, "je jist臎 pé膷e o um臎ní slavit", které "nelze redukovat na pouhé dodr啪ování rubrikového aparátu, ani si ho nelze p艡edstavovat jako imaginativní - n臎kdy divokou - tvo艡ivost bez pravidel". Ob艡ad je sám o sob臎 normou a norma není nikdy cílem sama o sob臎, ale v啪dy slou啪í vy拧拧í skute膷nosti, kterou chce st艡e啪it" (48). Um臎ní slavení se nelze nau膷it, " nav拧t臎vováním kurz暖 ve艡ejného vystupování nebo p艡esv臎d膷ovacích komunika膷ních technik", ale je t艡eba "piln臎 se v臎novat slavení a nechat slavení, aby nám samo p艡edalo své um臎ní" (50). A "mezi rituálními gesty, která pat艡í celému shromá啪d臎ní, zaujímá naprosto d暖le啪ité místo ml膷ení", které "vede k pokání a touze po obrácení; vzbuzuje naslouchání slovu a modlitbu; disponuje k adoraci T臎la a Krve Kristovy" (52).

Franti拧ek pak poznamenává, 啪e v k艡es钮anských komunitách je jejich zp暖sob pro啪ívání slavení "podmín臎n - v dobrém i bohu啪el v hor拧ím - tím, jak jejich fará艡 p艡edsedá shromá啪d臎ní". A uvádí n臎kolik "model暖" neadekvátního p艡edsedání, i kdy啪 opa膷ného znaménka: "strohá rigidita nebo rozjit艡ená kreativita; spiritualizující mysticismus nebo praktický funkcionalismus; zbrklý sp臎ch nebo zd暖razn臎ná pomalost; nedbalá nev拧ímavost nebo p艡íli拧ná rafinovanost; nadm臎rná líbivost nebo ob艡adnická nete膷nost". V拧echny modely mají jediný ko艡en: "p艡ehnaný personalismus zp暖sobu celebrování, který n臎kdy vyjad艡uje 拧patn臎 skrývanou mánii protagonismu" (54), umocn臎nou vysíláním ob艡ad暖 na internetu. Zatímco "p艡edsedat eucharistii znamená být pono艡en do ohn臎 Bo啪í lásky. Kdy啪 je nám dáno tuto skute膷nost pochopit nebo dokonce vytu拧it, rozhodn臎 u啪 nepot艡ebujeme direktivu, která by nám vnucovala vhodné chování" (57).

V záv臎ru listu pape啪 啪ádá "v拧echny biskupy, presbytery a jáhny, formátory v seminá艡ích, u膷itele teologických fakult a teologických 拧kol a v拧echny katechety a katechetky, aby pomáhali svatému Bo啪ímu lidu 膷erpat z toho, co bylo v啪dy hlavním zdrojem k艡es钮anské spirituality", znovu potvrdit to, co bylo stanoveno v "Traditionis custodes", aby "církev v r暖zných jazycích vzná拧ela jedinou a stejnou modlitbu, která by byla schopna vyjád艡it její jednotu", a touto jedinou modlitbou je 艡ímský ritus, který vze拧el z koncilní reformy a byl ustanoven svatými pape啪i Pavlem VI. a Janem Pavlem II.

Dikasterium pro bohoslu啪bu a svátosti doprovodilo vydání Apo拧tolského listu Desiderio desideravi tiskovým prohlá拧ením, jeho啪 p艡eklad p艡inesl portál

(pb)