Ugandské řeholnice „sešívají díly života jako kousky látky“
Dorota Abdelmoula-Viet - Vatikán
Sestra Rosemary začala vyprávět o své práci počínaje svou kongregací. Přestože ji nazývají „ugandskou Matkou Terezou“ a časopis Time ji před lety uznal za jednu ze sta nejvlivnějších žen světa, zdůrazňuje, že za svou sílu a odvahu vděčí Bohu, modlitbě a svým spolusestrám.
Uprchlíci, stejně jako Svatá rodina
Jak sestra Rosemary zdůrazňuje, řešení obtíží je součástí historie Kongregace Nejsvětějšího Srdce Ježíšova od jejích počátků. Byla založena v roce 1954 v Jižním Súdánu a již o deset let později se stala uprchlickou komunitou, protože kvůli stupňujícímu se konfliktu v této zemi učinily sestry těžké rozhodnutí uprchnout do Ugandy a vzít s sebou ty, o které denně pečovaly, především ženy a děti. Tento dramatický krok, stále přirovnávaný k biblickému útěku Svaté rodiny do Egypta, dal vzniknout mnoha povoláním. Mezi jinými i povolání sestry Rosemary, mladé dívky, která se ve čtrnácti letech rozhodla zasvětit svůj život Bohu.
„Bůh nás volá, abychom dělali to, co můžeme“
„Slyšela jsem o řeholnicích, které se starají o děti, a myslela jsem si, že by to pro mě bylo to pravé místo, protože mám ráda děti a hlídala jsem děti své sestry,“ vysvětlila stručně tato řeholnice. Byla přesvědčena, že Bůh ji volá „k tomu, o čem ví, že to můžeme udělat“. Brzy se mělo ukázat, co „umí“: spolu se svými spolusestrami se rozhodla starat o mladé ženy, které byly uneseny povstalci, sexuálně zneužívány a cvičeny k zabíjení, aby je pak jejich vlastní komunity zavrhly.
„Lidé se jich báli, protože mnohé z nich měly na rukou krev svých blízkých, no a já jsem otevřela dveře a řekla: pojďte k nám,“ vzpomíná sr. Rosemary, jako by mluvila o pozvání vítaných hostů. „Také jsem vysílala zprávu v místním rozhlase, což bylo riskantní, protože ji mohli slyšet povstalci. Ale stálo to za to: přišlo mnoho žen, mladých dívek, často se svými dětmi, nemilovanými a počatými v důsledku znásilnění“.
Stroj na šití, nikoli na zabíjení
Na otázku, zda se nebála starat o ženy, které potřebovaly nejen psychickou, ale i lékařskou pomoc (některé z nich byly těhotné), s. Rosemary bez okolků odpověděla: „Nebála jsem se, jsem profesionální porodní asistentka“. Ačkoli není švadlena, nebránilo jí to v tom, aby „zašívala“ životy svých svěřenkyň a zasévala do nich semínka naděje.
Její myšlenka byla jednoduchá: přetvořit samopaly v šicí stroje a dát bývalým otrokyním pocítit, že rozervané životy lze znovu složit do krásného a cenného celku, podobně jako úlomky materiálů, které se pod jejich prsty mění v krásné tašky. „Podívejte, tohle je z víček od Coca-Coly“, řekla sestra Rosemary a ukázala precizně ušitou kabelku, od které se nikdy neoddělí. Našim chráněnkyním říkám: „Podívejte, jak jsou ty tašky krásné. Ušily jste je z toho, co lidé vyhodili, a pečlivě jste je poskládaly. A i vy můžete být tak krásné!“
Vidět Boha ve tváři povstalce
Za ruku podanou ženám hrozí sestrám od začátku smrt. Tím spíše, že sestra Rosemary znala mnohé z povstalců z dob, kdy pracovala ve městě jako porodní asistentka. „Největší strach jsem měla z toho, že mě znají a že nás jednoho dne zabijí“. Pomoc hledala prostřednictvím modlitby, kterou sama sestavila. „Neustále jsem opakovala: ‚Bože, pokud se jednoho dne setkám s těmito povstalci, pomoz mi, abych v nich viděla tvou tvář a aby oni viděli tvou tvář ve mně‘“.
Modlitba nezůstala bez odpovědi. Když se jednoho dne u sester objevil ozbrojený muž, těsně předtím, než začaly připravovat jídlo, sestra Rosemary se s ním setkala tváří v tvář. Potenciální vrah však proti ní nevztáhl ruku, ale požádal ji o léky a jídlo. „Dala jsem mu, co jsme měly, a zastavila jsem se, dívala jsem se, jak odchází přes ulici,“ vzpomínala, jako by se událost stále odehrávala před jejíma očima, „a najednou ho vidím, jak se vrací. A on říká: Byla jsi na mě tak hodná, nechci, aby se ti něco stalo“. Pak jde do kuchyně a z trouby, té, kterou jsme se chystali zapnout, vytáhne výbušninu, kterou v ní měl schovanou! Jeho laskavý čin nás všechny zachránil.“
Jmenovala se Susan
„Byly jich tisíce,“ odpověděla sestra Rosemary na otázku, kolika ženám se jim dosud podařilo pomoci. Příběh jedné z nich jí obzvlášť utkvěl v paměti.
„Jmenovala se Susan. Byla unesena povstalci spolu se svou mladší sestrou, kterou nesla na zádech. Když se chystaly přebrodit řeku, požádala únosce, aby jí pomohli, protože se sestrou na zádech nemůže přejít. Řekli jí, aby si vybrala: svůj vlastní život nebo život své sestry. A pak jí řekli, aby sestru zabila. Zabila ji, nechala ji tam a šli dál“. Řeholnice zdůraznila, že její pomoc Susan trvala několik let. „Stala jsem se její přítelkyní, byla jsem jí stále nablízku. A stále jsem jí říkala: Susan, odpusť si. Oni tě k tomu donutili. A Bůh ti odpustil. Tento příběh ve mně zůstane navždy,“ řekla a zdůraznila, že její úlohou je vždy zasévat naději.
„O Bohu nemluvím“
Centrum v Santa Monice není jediným dílem této ugandské misionářky. „V prosinci loňského roku jsem zahájila nový projekt v Jižním Súdánu zaměřený na stravování vnitřně vysídlených dětí žijících na ulici. Máme tam 450 dětí, které také učíme číst, psát a dáváme jim prostor ke hře,“ uvedla.
Na otázku, zda se svými svěřenci mluví o Bohu, odpovídá, že ne. „A víte, proč o něm nemluvím?“ zeptala se s úsměvem: „Protože jim stačí moje přítomnost, abych jim sdělila, že jsem s nimi, protože věřím v Boha. Oznamuji to svou přítomností. Chcete-li je doprovázet ve dne v noci, sedm dní v týdnu, musíte mít Boha ve svém srdci.“
