Ugandské ?eholnice ?se?ívají díly ?ivota jako kousky látky“
Dorota Abdelmoula-Viet - Vatikán
Sestra Rosemary za?ala vyprávět o své práci po?ínaje svou kongregací. P?esto?e ji nazývají ?ugandskou Matkou Terezou“ a ?asopis Time ji p?ed lety uznal za jednu ze sta nejvlivněj?ích ?en světa, zd?razňuje, ?e za svou sílu a odvahu vdě?í Bohu, modlitbě a svým spolusestrám.
Uprchlíci, stejně jako Svatá rodina
Jak sestra Rosemary zd?razňuje, ?e?ení obtí?í je sou?ástí historie Kongregace Nejsvětěj?ího Srdce Je?í?ova od jejích po?átk?. Byla zalo?ena v roce 1954 v Ji?ním Súdánu a ji? o deset let později se stala uprchlickou komunitou, proto?e kv?li stupňujícímu se konfliktu v této zemi u?inily sestry tě?ké rozhodnutí uprchnout do Ugandy a vzít s sebou ty, o které denně pe?ovaly, p?edev?ím ?eny a děti. Tento dramatický krok, stále p?irovnávaný k biblickému útěku Svaté rodiny do Egypta, dal vzniknout mnoha povoláním. Mezi jinými i povolání sestry Rosemary, mladé dívky, která se ve ?trnácti letech rozhodla zasvětit sv?j ?ivot Bohu.
?B?h nás volá, abychom dělali to, co m??eme“
?Sly?ela jsem o ?eholnicích, které se starají o děti, a myslela jsem si, ?e by to pro mě bylo to pravé místo, proto?e mám ráda děti a hlídala jsem děti své sestry,“ vysvětlila stru?ně tato ?eholnice. Byla p?esvěd?ena, ?e B?h ji volá ?k tomu, o ?em ví, ?e to m??eme udělat“. Brzy se mělo ukázat, co ?umí“: spolu se svými spolusestrami se rozhodla starat o mladé ?eny, které byly uneseny povstalci, sexuálně zneu?ívány a cvi?eny k zabíjení, aby je pak jejich vlastní komunity zavrhly.
?Lidé se jich báli, proto?e mnohé z nich měly na rukou krev svých blízkých, no a já jsem otev?ela dve?e a ?ekla: poj?te k nám,“ vzpomíná sr. Rosemary, jako by mluvila o pozvání vítaných host?. ?Také jsem vysílala zprávu v místním rozhlase, co? bylo riskantní, proto?e ji mohli sly?et povstalci. Ale stálo to za to: p?i?lo mnoho ?en, mladých dívek, ?asto se svými dětmi, nemilovanými a po?atými v d?sledku znásilnění“.
Stroj na ?ití, nikoli na zabíjení
Na otázku, zda se nebála starat o ?eny, které pot?ebovaly nejen psychickou, ale i léka?skou pomoc (některé z nich byly těhotné), s. Rosemary bez okolk? odpověděla: ?Nebála jsem se, jsem profesionální porodní asistentka“. A?koli není ?vadlena, nebránilo jí to v tom, aby ?za?ívala“ ?ivoty svých svě?enkyň a zasévala do nich semínka naděje.
Její my?lenka byla jednoduchá: p?etvo?it samopaly v ?icí stroje a dát bývalým otrokyním pocítit, ?e rozervané ?ivoty lze znovu slo?it do krásného a cenného celku, podobně jako úlomky materiál?, které se pod jejich prsty mění v krásné ta?ky. ?Podívejte, tohle je z ví?ek od Coca-Coly“, ?ekla sestra Rosemary a ukázala precizně u?itou kabelku, od které se nikdy neoddělí. Na?im chráněnkyním ?íkám: ?Podívejte, jak jsou ty ta?ky krásné. U?ily jste je z toho, co lidé vyhodili, a pe?livě jste je poskládaly. A i vy m??ete být tak krásné!“
Vidět Boha ve tvá?i povstalce
Za ruku podanou ?enám hrozí sestrám od za?átku smrt. Tím spí?e, ?e sestra Rosemary znala mnohé z povstalc? z dob, kdy pracovala ve městě jako porodní asistentka. ?Největ?í strach jsem měla z toho, ?e mě znají a ?e nás jednoho dne zabijí“. Pomoc hledala prost?ednictvím modlitby, kterou sama sestavila. ?Neustále jsem opakovala: ?Bo?e, pokud se jednoho dne setkám s těmito povstalci, pomoz mi, abych v nich viděla tvou tvá? a aby oni viděli tvou tvá? ve mně‘“.
Modlitba nez?stala bez odpovědi. Kdy? se jednoho dne u sester objevil ozbrojený mu?, těsně p?edtím, ne? za?aly p?ipravovat jídlo, sestra Rosemary se s ním setkala tvá?í v tvá?. Potenciální vrah v?ak proti ní nevztáhl ruku, ale po?ádal ji o léky a jídlo. ?Dala jsem mu, co jsme měly, a zastavila jsem se, dívala jsem se, jak odchází p?es ulici,“ vzpomínala, jako by se událost stále odehrávala p?ed jejíma o?ima, ?a najednou ho vidím, jak se vrací. A on ?íká: Byla jsi na mě tak hodná, nechci, aby se ti něco stalo“. Pak jde do kuchyně a z trouby, té, kterou jsme se chystali zapnout, vytáhne výbu?ninu, kterou v ní měl schovanou! Jeho laskavý ?in nás v?echny zachránil.“
Jmenovala se Susan
?Byly jich tisíce,“ odpověděla sestra Rosemary na otázku, kolika ?enám se jim dosud poda?ilo pomoci. P?íběh jedné z nich jí obzvlá?? utkvěl v paměti.
?Jmenovala se Susan. Byla unesena povstalci spolu se svou mlad?í sestrou, kterou nesla na zádech. Kdy? se chystaly p?ebrodit ?eku, po?ádala únosce, aby jí pomohli, proto?e se sestrou na zádech nem??e p?ejít. ?ekli jí, aby si vybrala: sv?j vlastní ?ivot nebo ?ivot své sestry. A pak jí ?ekli, aby sestru zabila. Zabila ji, nechala ji tam a ?li dál“. ?eholnice zd?raznila, ?e její pomoc Susan trvala několik let. ?Stala jsem se její p?ítelkyní, byla jsem jí stále nablízku. A stále jsem jí ?íkala: Susan, odpus? si. Oni tě k tomu donutili. A B?h ti odpustil. Tento p?íběh ve mně z?stane nav?dy,“ ?ekla a zd?raznila, ?e její úlohou je v?dy zasévat naději.
?O Bohu nemluvím“
Centrum v Santa Monice není jediným dílem této ugandské misioná?ky. ?V prosinci loňského roku jsem zahájila nový projekt v Ji?ním Súdánu zamě?ený na stravování vnit?ně vysídlených dětí ?ijících na ulici. Máme tam 450 dětí, které také u?íme ?íst, psát a dáváme jim prostor ke h?e,“ uvedla.
Na otázku, zda se svými svě?enci mluví o Bohu, odpovídá, ?e ne. ?A víte, pro? o něm nemluvím?“ zeptala se s úsměvem: ?Proto?e jim sta?í moje p?ítomnost, abych jim sdělila, ?e jsem s nimi, proto?e vě?ím v Boha. Oznamuji to svou p?ítomností. Chcete-li je doprovázet ve dne v noci, sedm dní v týdnu, musíte mít Boha ve svém srdci.“
