蜜桃交友

Pracovní setkání evropských delegát暖 druhého zasedání celosv臎tové synody se koná v t臎chto dnech na Katolické univerzit臎 v Linci za ú膷asti p艡edstavitel暖 Generálního sekretariátu synody, CCEE (Rady evropských biskupských konferencí) a COMECE (Rady biskupských konferencí zemí EU), biskup暖, teolog暖, p艡edstavitel暖 艡ád暖 i laických iniciativ a hnutí. Mons. Halík byl pov臎艡en (podobn臎 jako p艡i evropském kontinentálním synodu v Praze a p艡i celosv臎tovém synodu fará艡暖 v 艠ím臎) o úvod a duchovní doprovázení t臎chto synodálních jednání.

Tomá拧 Halík

Katolicita a ekumenicita

Synodální reforma církve p艡edstavuje  rozsáhlej拧í a náro膷n臎j拧í úkol ne啪 jen prom臎nit rigidní klerikální systém v flexibilní sí钮 komunikace uvnit艡 církve. Je t艡eba v臎novat v臎t拧í pozornost p艡edpoklad暖m a 拧ir拧ímu kontextu synodální prom臎ny.

Cesta synodální obnovy je p艡edev拧ím cestou na拧eho dialogu s Bohem; jde o p艡echod od monologického, sebevzta啪ného zp暖sobu 啪ivota a my拧lení ke kontemplativnímu a  dialogickému. Sna啪íme se  spole膷n臎 hledat Bo啪í odpov臎di na na拧e vá啪né otázky, a p艡itom se vzájemn臎 posilovat sdílením svých zku拧eností, charismat a kompetencí. Nejprve je t艡eba si pokorn臎 p艡iznat hranice své osobní i skupinové  perspektivy, dát do závorky své p艡edsudky a kulturní stereotypy a  roz拧i艡ovat svou perspektivu participací na zku拧enosti druhých. 

Synodalita je spole膷ná cesta (syn hodos): má obnovit, o啪ivit a prohloubit komunikaci, a to  nejen uvnit艡 církve. Jde zárove艌 o schopnost církve komunikovat s ostatními systémy ve spole膷nosti, s ostatními kulturami a nábo啪enstvími, s celkem lidské rodiny i s planetou, kterou obýváme; vnímat pokra膷ující symfonii stvo艡ení.  

Synodalita je cestou rozvíjení katolicity (univerzality) k艡es钮anství. Katolicita, stejn臎 jako jednota, svatost a apo拧tolský charakter byla dána církvi jako dar Ducha a zárove艌 jako úkol na cestu d臎jinami a啪 k jejich eschatologickému cíli. Druhý vatikánský koncil ukázal, 啪e projevem katolicity církve je její ekumenicita, ekumenická a mezinábo啪enská spolupráce. Pape啪 Franti拧ek obohacuje chápání katolicity a ekumenicity d暖razem na ekologickou odpov臎dnost - pé膷i o to, aby celá planeta se znovu stávala 鈥瀘ikumené鈥�, obyvatelným prostorem.

Kultura rozli拧ování

K ekumenicit臎 nále啪í otev艡enost. Ta v拧ak neznamená  naivní a nekritickou konformitu v暖膷i  na拧emu okolí. Jde o otev艡enost v暖膷i dynamice Ducha svatého.

Je t艡eba pe膷liv臎 rozeznávat ducha doby (Zeitgeist), který je povrchní 鈥炁檈膷í toho sv臎ta鈥� (ve艡ejného mín臎ní, reklam, ideologií a pr暖myslu zábavy) od znamení doby, která jsou 艡e膷í Bo啪í skrze události ve sv臎t臎, skrze hlubinné zm臎ny ve spole膷nosti a kultu艡e. Synodální cesta  je cesta duchovního rozli拧ování. Zejména jezuitská spiritualita nabízí metody duchovního rozli拧ování, nap艡. v podob臎 鈥瀍xamen鈥�, pravidelné reflexe obsah暖 na拧í mysli, my拧lenek a emocí, jimi啪 reagujeme na vnit艡ní i vn臎j拧í podn臎ty. Um臎ní duchovního rozli拧ování je plod kontemplativního p艡ístupu ke skute膷nosti, kontemplativní modlitby.

V epo拧e modernity k艡es钮anství ztratilo svou kulturn臎-politickou roli nábo啪enství (religio)  ve smyslu integrující role celé spole膷nosti (religio ve smyslu religare, znovu spojovat). Synodální reforma m暖啪e církev p艡ipravit pro kulturní úlohu nábo啪enství v jiném smyslu, ve smyslu slovesa re-legere (znovu 膷íst). Církev m暖啪e být 拧kolou 鈥瀗ového 膷tení鈥�, nové hermeneutiky, nové, hlub拧í interpretace Bo啪í 艡e膷i, Bo啪ího sebesdílení. 艩kolou kontemplativního p艡ístupu ke skute膷nosti.

B暖h, kterého vyznáváme, mluví v mnohohlasu Písma a mnohohlasu tradice. Mluví skrze u膷itelskou autoritu pastý艡暖 a teolog暖 i skrze nonkonformní a mnohdy nevítané hlasy prorok暖. Mluví skrze mystiky i skrze ka啪dodenní praxi Bo啪ího lidu (鈥瀋onsensus fidelium鈥�). Mluví skrze 鈥瀦namení doby鈥� - skrze události v d臎jinách, spole膷nosti a kultu艡e. Semena jeho Slova jsou bohat臎 rozeseta do polí r暖zných kultur, nacházíme je i ve filozofiích, nábo啪enstvích a um臎lecké tvorb臎 po celé planet臎.  Vydat se na cestu synodální obnovy znamená odvahu nechat se vést p艡es mnohé hranice dynamikou Ducha, o n臎m啪 Je啪í拧 艡íká, 啪e 鈥瀗evíme, odkud p艡ichází a kam jde鈥�.

Církev jako pokra膷ující událost vzk艡í拧ení

V d臎jinách církve pokra膷uje a  rozvíjí se velikono膷ní drama k艡í啪e a vzk艡í拧ení. Na tomto d臎ji má církev ú膷ast nejenom skrze liturgické slavení, nýbr啪 i skrze události svých d臎jin. Také  skrze smrt a zánik mnoha svých  podob 鈥�  v oblasti institucionální, naukové i spirituální - se církev podílí na Kristov臎 k艡í啪i, utrpení a smrti. Tajemství k艡í啪e nelze lacin臎 vyprazd艌ovat; bez smrti není vzk艡í拧ení. 

Jako Kristovo vzk艡í拧ení nebylo pouhou resuscitací, návratem do minulé podoby, nýbr啪 bylo p艡ekvapující prom臎nou, tak je tomu i s ka啪dým probuzením církve k novému 啪ivotu. Církev je 鈥瀞tále se obnovující鈥� (semper reformanda), ale ono 鈥瀞emper鈥� (neustále) má svou dynamiku. 

D臎jiny církve nejsou jednosm臎rným 鈥瀙okrokem鈥�, nýbr啪 dramatem. 

Pokra膷ující událost Vzk艡í拧ení (ressurectio continua) se d臎je v p艡íb臎zích konverze v 啪ivotech jednotlivc暖, i spole膷enství k艡es钮an暖, v konverzi církve, k ní啪 vyzývá pape啪 Franti拧ek. Nyn臎j拧í synodální obnova je kairos, 膷as p艡íle啪itosti 鈥� p艡íle啪itosti k transformaci, obnov臎, k  dal拧í z mnoha velkých konverzí v d臎jinách církve. 

Synodální obnova a její p艡eká啪ky

Synodální reforma musí být n臎膷ím víc, ne啪 pouhým pokra膷ováním linie  druhého vatikánského koncilu. Má otev艡ít prostor pro misii církve v postmoderní dob臎 radikální plurality.

Pape啪 Franti拧ek ozna膷uje  synodální reformu za program pro celé t艡etí tisíciletí. Synodalita má být trvalou podobou církve po celé její dal拧í d臎jiny -  a啪 k jejich kone膷nému eschatologickému zavr拧ení. Je to cesta d臎jinami do Bo啪ího náru膷í. 

Z toho plyne, 啪e ka啪dé stádium na této cest臎 je nedokonalé a musí být otev艡ené dal拧ímu vývoji. Pova啪ovat n臎jaký konkrétní stav spole膷nosti a církve, teologického 膷i v臎deckého poznání za kone膷ný, dokonalý a nezm臎nitelný znamená podlehnout poku拧ení triumfalismu.  

Triumfalismus spo膷ívá v zám臎n臎 sou膷asného nedokonalého stavu církve v d臎jinách (ecclesia militans) za její eschatologickou podobu, dokonalou církev svatých v nebi (ecclesia triumphans). Herezi triumfalismu 膷asto doprovázejí paternalismus, klerikalismus, fundamentalismus a tradicionalismus.

Paternalismus zapomíná na to, 啪e církev u膷ící musí být stále také církví u膷í se; 啪e v církvi je jeden Otec a jeden U膷itel, Kristus 鈥� a my v拧ichni jsme brat艡i a u膷edníci. Klerikalismus je projevem 鈥瀞v臎tskosti鈥� 鈥� chápe autoritu v církvi jako sv臎tskou moc, nikoliv jako slu啪bu. Nositelé této slu啪by se pak chovají jako 鈥瀡ládnoucí t艡ída鈥� 膷i vy拧拧í kasta, odd臎lená mnoha zp暖soby svého jednání a 啪ivotního stylu od celku Bo啪ího lidu.   

Fundamentalismus zapomíná na to, 啪e zde vidíme a chápeme 鈥瀓en 膷áste膷n臎, jako v zrcadle a v hádankách鈥� (1Kor 13,12). Fundamentalista nechápe obrazy, které nám p艡edkládá Písmo a Tradice, jako ikony k meditaci, jako prost艡edky k adoraci Tajemství, nýbr啪 bere je jako idoly, modly, které u啪 nepot艡ebují dal拧í interpretaci.  Fundamentalismus se dopou拧tí idolatrie, objektivizace a zplo拧t臎ní tajemství víry, jeho spoutávání do tvaru uzav艡eného ideologického systému.   

Tradicionalismus je pop艡ením smyslu tradice jako 啪ivého, tvo艡ivého p艡edávání víry. Je herezí v p暖vodním smyslu tohoto slova, svévolným vybíráním -  vytrhuje ur膷itou d臎jinn臎 podmín臎nou podobu církve nebo její nauky z kontextu a absolutizuje ji. V臎rnost obsahu víry je závazkem odvá啪n臎, tvo艡iv臎 a zodpov臎dn臎 o啪ivovat a prom臎艌ovat formy jejího vyjád艡ení tak, aby umo啪艌ovaly srozumitelné a v臎rohodné p艡edávání obsahu a skute膷ného smyslu sv臎艡eného  poselství, aby nabízely stále hlub拧í porozum臎ní jeho nevy膷erpatelnému bohatství. 

V拧echny pokusy spoutat svobodu Bo啪ího Ducha, redukovat bohatství jeho sebevyjád艡ení a uzav艡ít je do pevného, uzav艡eného ideologického systému se vystavují riziku nejt臎啪拧ího h艡íchu: h艡íchu proti Duchu svatému. 

V臎rnost znamená trp臎livost

Je t艡eba se zárove艌 bránit  naivní p艡edstav臎, 啪e uzdravení, smí艡ení a návrat v臎rohodnosti církve je mo啪né  rychle dosáhnout n臎kolika reformními kroky, zejména reformou vn臎j拧ích institucionálních struktur církve.  Povrchní 鈥瀙rogresismus鈥� a konzervativní tradicionalismus sdílejí stejný osudový omyl 鈥� p艡ece艌ují roli institucionálních struktur. Jedni si slibují záchranu a uzdravení církve od zm臎n t臎chto struktur, druzí od jejich zachování ve stávající podob臎.  Oba p艡ístupy v拧ak z暖stávají na m臎l膷in臎, proto啪e p艡ehlí啪ejí to skute膷n臎 podstatné.  

To podstatné je vnit艡ní prom臎na, obnova mysli podle smý拧lení Kristova. 笔谤辞尘臎苍补, metanoia, byla klí膷ovým tématem prvních Je啪í拧ových programatických kázání a z暖stává náro膷ným a trvalým úkolem pro církev jako celek.  

O膷ekávání viditelných (tedy p艡edev拧ím vn臎j拧ích, institucionálních) zm臎n brzy po dvou synodálních zasedáních v 艠ím臎 je nereálné. Jak p艡edstava, 啪e velké zm臎ny m暖啪e a má provést výlu膷n臎 膷i p艡edev拧ím hierarchie, tak stálá kritika hierarchie, plynoucí z frustrace tohoto o膷ekávání, jsou paradoxn臎 projevem klerikalismu, toti啪 p艡ece艌ování role hierarchie. Synodální reforma nezpochyb艌uje kompetenci a odpov臎dnost ú艡edních nositel暖 autority (p艡edev拧ím biskup暖), av拧ak roz拧i艡uje podíl zodpov臎dnosti ostatních k艡es钮an暖 na procesu rozli拧ování. Ten  pak musí p艡edcházet ka啪dému vá啪nému rozhodování v církvi. Této souh艡e uvnit艡 církve, kompatibilit臎 charismat a odpov臎dností, je t艡eba se u膷it. 

Slu啪ba duchovního doprovázení

艠ímský podklad pro jednání synody (Instrumentum Laboris) p艡iná拧í významné podn臎ty, které   jsou u啪 nyní zralé k realizaci. Krom臎 u啪 z艡ízené slu啪by akolyt暖 a katechetist暖 (která nap艡. umo啪艌uje kvalifikovaným laik暖m, mu啪暖m i 啪enám, kázat p艡i eucharistické bohoslu啪b臎) se  navrhuje z艡ízení dal拧ích slu啪eb jako 诲辞辫濒苍臎苍&颈补肠耻迟别; t臎ch, které vy啪adují sv臎cení. 

Navrhuji, aby hlavní z nich byla slu啪ba duchovního doprovázení. Tato slu啪ba zahrnuje v拧echny hlavní prvky synodality 鈥� naslouchání, otev艡enost pro p暖sobení Ducha svatého, duchovní rozli拧ování a spole膷né hledání správné volby. Je to cesta objevování Bo啪í p艡ítomnosti a bo啪í aktivity v lidských 啪ivotech, a to i v 啪ivotech 鈥瀗enábo啪enských lidí鈥�. 

N臎kte艡í  dnes  slu啪bu duchovního doprovázení o膷ekávají bu膹 od kn臎啪í p艡i svátosti pokání nebo od psychoterapie. M暖啪eme zde najít ur膷ité podobnosti nebo i 膷áste膷né p艡ekrývání, av拧ak duchovní doprovázení má své poslání, které není zastupitelné ani psychoterapií, ani svátostí smí艡ení. Slavení svátosti smí艡ení je dnes z 艡ady  vá啪ných d暖vod暖  v mnoha zemích v krizi; mnozí ji nepraktikují nebo vyu啪ívají  z艡ídka, 膷asto povrchn臎 jako pouhý zvyk 膷i spí拧e nep艡íjemnou povinnost ne啪 jako osvobozující setkání s Kristem. Je t艡eba té啪 vzít vá啪n臎 d暖sledky toho, 啪e 啪e pokud brzy nedojde k velkým zm臎nám v praxi výb臎ru, formace a stylu práce kn臎啪í, bude po膷et kn臎啪í ve velké 膷ásti sv臎ta dále drasticky klesat a svátost smí艡ení ve stávající podob臎 bude pro mnoho v臎艡ících nedostupná.  

I kdy啪 je t艡eba v拧em kandidát暖m kn臎啪ství poskytnout jistou kvalifikaci pro duchovní doprovázení i v rámci obvyklé farní pastorace, není realistické o膷ekávat, 啪e v拧ichni ordinovaní slu啪ebníci církve budou schopni vykonávat tuto slu啪bu zp暖sobem, odpovídajícím pot艡ebám lidí dne拧ní doby. Proto pova啪uji za nezbytné rozvíjet slu啪bu duchovního doprovázení jako samostatnou slu啪bu v církvi, která nevy啪aduje nutn臎 svátost ordinace (kn臎啪ské sv臎cení), av拧ak vy啪aduje nutn臎  nejen osobní charisma, zku拧enosti a vhodné osobních kvality doprovázejících, tak také specifické vzd臎lání jak v n臎kolika teologických oborech, tak ve spole膷enských v臎dách. Proto je t艡eba rozmno啪ovat po膷et teologických fakult a dal拧ích vzd臎lávacích institucí, nabízejících kvalitní kursy p艡ípravy laik暖 pro duchovní doprovázení, jejich trvalé vzd臎lávání a supervizi. 

Krom臎 farností bude t艡eba zakládat centra spirituality, duchovních cvi膷ení, duchovního doprovázení a pastorálního poradenství. Práv臎 v t臎chto centrech by té啪 m臎lo trvale pokra膷ovat setkávání synodálních skupin, které v atmosfé艡e modlitby a kontemplace budou sdílet své zku拧enosti a  hledat 艡e拧ení problém暖 v osobních 啪ivotech i v církvi.  Tato duchovní centra by m臎la být dostate膷n臎 otev艡ená, vyvarovat se poku拧ení sektá艡ství a elitá艡ství. 

V na拧í dob臎 na 啪íze艌 po spiritualit臎 zareagoval - d艡íve ne啪 církev -  "trh s nábo啪enským zbo啪ím". Zaplavil ná拧 sv臎t bohatou nabídkou ezoteriky, magie, okultismu, laciných imitací orientálních spiritualit a starých pohanských kult暖.  Proto na tomto poli je t艡eba pe膷livého duchovního rozli拧ování, abychom se vyhnuli jak xenofobii k艡es钮anských fundamentalist暖, tak nekritickému povrchnímu synkretismu. 

Doprovázení jako politický úkol církve

Slu啪ba  duchovního doprovázení  nespo膷ívá jen v doprovázení jednotlivc暖. Církev má ve sv臎t臎 také 鈥瀙olitické鈥�, terapeutické a prorocké poslání. Vztah církve a sv臎ta se v d臎jinách prom臎艌uje a teologie to musí trvale reflektovat. 

Synodální reforma církve p艡edpokládá reformu teologického my拧lení: p艡echod od statického my拧lení v kategoriích nem臎nných p艡irozeností k d暖razu na dynamiku vztah暖, na nezbytnost jejich stálé obnovy a prohlubování. V centru k艡es钮anského chápání Boha je Trojice 鈥� B暖h jako vztah. 鈥濸艡irozeností Boha鈥� je 啪ivot ve vztazích. B暖h stvo艡il 膷lov臎ka ke svému obrazu: 鈥瀙艡irozeností 膷lov臎ka鈥� je tedy 啪ivot ve vztazích, bytí s druhými a pro druhé, sdílení na  spole膷né cest臎 (syn hodos). P艡echod od my拧lení v kategoriích statických, nem臎nných p艡irozeností k d暖razu na kvalitu vztah暖 zahrnuje jak obnovu chápání církve (eklesiologie), tak k艡es钮anské etiky v膷etn臎 etiky sexuální a politické. P艡itom nelze ignorovat poznatky p艡írodních ani spole膷enských v臎d. 

Církev má být spole膷enstvím poutník暖 (communio viatorum) proto, aby p艡ispívala k prom臎n臎 sv臎ta, celé lidské rodiny, ve spole膷enství cesty, aby pomáhala prohlubovat dynamiku  sdílení. Synodalita  je nejen posláním církve, nýbr啪 úkolem pro celé lidstvo a celé jeho d臎jiny.

Synodální obnova církve nemá být kopírováním demokratického systému ve smyslu vlády v臎t拧iny ani kopírováním toho typu a stavu demokracie, jak ji vidíme   na dne拧ní politické scén臎.  Princip synodality by naopak mohl být inspirací k obnov臎 politické demokracie, k pé膷i o to, co dne拧ní demokracii schází a pro膷 je tak zranitelná populismem a atraktivitou autoritativních systém暖, úsp臎chy  diktátor暖 jako Putin  膷i populist暖 a demagog暖 jako Orbán a Fico, ale také Trump a americká i západoevropská krajní nacionalistická pravice, 膷asto zneu啪ívající nábo啪enskou  rétoriku.   

Proces globalizace se ocitl v krizi zejména proto, 啪e technologické, ekonomické a informa膷ní propojení nedokázalo (a samo dokázat nemohlo) vytvo艡it v globálním m臎艡ítku v臎domí sounále啪itosti a spoluodpov臎dnosti. 沤ádný politický re啪im, 啪ádná ideologie a 啪ádné nábo啪enství 膷i teokratický stát nemohou nabídnout vn臎j拧í rámec pro spolu啪ití mno啪ství tak rozdílných kultur a civilizací, do啪adujících se svého svobodného rozvoje. 

Politickou úlohou k艡es钮anství není nabízet 膷i dokonce vnucovat k艡es钮anství  v podob臎 ideologie, nýbr啪 svou synodální reformou být inspirací k úsilí o novou kvalitu vztahu mezi lidmi, kulturami, nábo啪enstvími a státy. 

Vizí druhého Vatikánského koncilu  byl dialog - dialog mezi církví a sv臎tem, mezi církvemi, nábo啪enstvími, kulturami, národy a civilizacemi.  Av拧ak dnes dialog jako啪to vztah mezi odd臎lenými subjekty u啪 nesta膷í. Církev musí dnes do sv臎ta vná拧et víc ne啪 dialog 鈥� toti啪 inspiraci 啪ivotem Trojice.  Synodalita jako spole膷ná cesta sm臎艡uje k hlub拧í vzájemnosti 鈥� k té, kterou teologie  Trojice nazývá perichoresis, vzájemné prostupování bez smí拧ení a ni膷ení identity. Je to cesta p艡ekonávání v拧ech odd臎lujících hranic, hledání spole膷ného základu: Boha, který je v拧echno ve v拧em.