膶erp谩m 煤t臎chu z v铆ry, 艡铆k谩 ukrajinsk媒 kn臎z Oleksandr Bohomaz
Svitlana Duchovy膷 鈥� Pope
Po dev臎t m臎síc暖 od za膷átku ruské invaze, dokud ho okupanti nevyhnali a neobvinili z 鈥瀙odn臎cování rasové a mezinábo啪enské nenávisti鈥�, slou啪il otec Oleksandr 艡eckokatolické komunit臎 v Melitopolu, m臎st臎 na jihu Ukrajiny, které bylo obsazeno 26. února 2022.
Stejn臎 jako mnoho Ukrajinc暖 a dal拧ích lidí p艡ed invazí nev臎艡il, 啪e dojde k válce. 鈥瀂po膷átku jsem si kladl otázky: Pro膷? Co se bude dít dál? Jsme h艡í拧n臎j拧í ne啪 ostatní? Pro膷 toto zlo zasáhlo práv臎 nás? P艡i拧lo zoufalství...鈥� Otec Oleksander se v拧ak necht臎l ztratit v my拧lenkách a spolu s dal拧ími fará艡i podnikl kroky, aby reagoval na pastora膷ní a humanitární výzvy. 鈥濸racovali jsme dál, i kdy啪 to bylo t臎啪ké. Nev臎d臎li jsme, kdy p艡ijdou, dají nám pytel na hlavu a odvezou nás. Víme, 啪e dva redemptoristi膷tí kn臎啪í z Berdianska (120 km od Melitopolu) jsou v zajetí u啪 více ne啪 rok a my o nich nic nevíme. Mysleli jsme si, 啪e by se to mohlo stát i nám, ka啪dý den jsme pro啪ívali úzkost. Bylo t臎啪ké se jakkoli rozptýlit nebo si odpo膷inout. Odpo膷inek byl v práci, ve slu啪b臎. V prvních týdnech jsem se ve chvíli zoufalství ptal Boha: Pane, kdo jsem? Co tady d臎lám? A odpov臎膹, kterou jsem dostal do srdce, zn臎la: Jsem kn臎z a musím slou啪it鈥�.
鈥濶ejt臎啪拧í bylo b臎hem okupace vid臎t, jak n臎kte艡í lidé za peníze zrazují svou vlast a kolaborují s Rusy鈥�, vzpomíná ukrajinský kn臎z. 鈥濼臎啪ké bylo také vid臎t, jak v拧ichni agreso艡i, kte艡í nenávidí zemi, kde jsem se narodil, vyrostl a kterou mám tak rád, tuto zemi ni膷í, jak se chovají k lidem jako ke zv臎艡i. Bylo to jako velký koncentra膷ní tábor...Také výslechy byly velmi t臎啪ké: Na ruských kontrolních stanovi拧tích to bylo velmi zlé鈥�, prozrazuje otec Oleksandr.
鈥濾 ned臎li jsem m臎l v啪dycky liturgii v Melitopolu a pak jsem jezdil do vesnic a musel jsem projít n臎kolika kontrolními stanovi拧ti. Mnohokrát jsem byl slovn臎 urá啪en a bylo to velmi nep艡íjemné. N臎kdy jsem se cítil moráln臎 zneu啪itý a brzy poté jsem musel jít na faru, kde lidé 膷ekali na povzbuzení. Vzpomínám si, jak jsem jednou p艡i拧el do jedné farnosti a 艡ekl jsem: 膶ekáte na m臎, abych vás povzbudil, ale já vás prosím: povzbu膹te m臎, modlete se za m臎, proto啪e se vnit艡n臎 cítím velmi 拧patn臎. Zárove艌 jsem se nikdy nesetkal s takovou vzájemnou podporou, jakou jsem za啪il b臎hem okupace鈥�.
鈥濵noho lidí, kte艡í pro拧li t臎啪kým utrpením, 艡íká, 啪e aby 膷lov臎k p艡e啪il, musí se soust艡edit na p艡ítomnost a p艡íli拧 nemyslet na budoucnost. Válka m臎 nau膷ila soust艡edit se na jediný den鈥�, dodává otec Oleksandr. 鈥災宭ov臎k musel 啪ít dne拧ek co nejefektivn臎ji a nejproduktivn臎ji, proto啪e jsem nev臎d臎l, co m臎 potká zítra. U啪 ve t艡etím nebo 膷tvrtém m臎síci okupace jsem si uv臎domil, 啪e jsem p艡estal snít... Hodn臎 jsem naslouchal lidem, kte艡í ke mn臎 od rána do ve膷era p艡icházeli na kus 艡e膷i. Pak jsem si 艡íkal: Bo啪e, den utekl a já nic ned臎lal, celý den jsem poslouchal. Ale i to byla d暖le啪itá slu啪ba. Obvykle v拧ichni 艡íkali skoro toté啪, ale musel jsem je poslouchat a pak jsem si mezi svými p艡áteli na拧el n臎koho, s kým jsem si mohl promluvit, proto啪e se mi v hlav臎 hromadilo tolik v臎cí. Toto povolání m臎 nau膷ilo soust艡edit se na p艡ítomnost, naslouchat lidem a vá啪it si jejich p艡ítomnosti. Pocit Bo啪í p艡ítomnosti byl neuv臎艡itelný鈥�.
Ráno 1. prosince 2022 p艡i拧li ru拧tí vojáci k otci Oleksandru Bohomazovi ji啪 posedmé a vyslýchali ho asi t艡i hodiny. Poté ho odvezli do Vasylivky na jedno z posledních kontrolních stanovi拧钮, kde mu oznámili deportaci a obvinili ho z podn臎cování rasové a mezinábo啪enské nenávisti. 鈥濩esta p艡es demarka膷ní zónu trvala asi t艡i hodiny. Nebyla fyzicky náro膷ná, ale nebezpe膷ná: nad hlavami létaly kulky, zem臎 byla pokryta minami鈥�, vypráví kn臎z. P艡ed ním byly ukrajinské pozice a za ním utrpení a zárove艌 zku拧enost lidské podpory a Bo啪í p艡ítomnosti. 鈥濳dy啪 jsem procházel touto oblastí, modlil jsem se: 'Pane, neopou拧t臎j m臎, jsi mi tak blízko. Bojím se, 啪e t臎 ztratím. Chápu, 啪e je tam svoboda, ale prosím t臎: v té svobod臎 bu膹 po mém boku, jako jsi byl za okupace鈥�.
Nyní otec Oleksandr vykonává svou slu啪bu v 艡eckokatolické farnosti v Záporo啪í, ale 膷asto také nav拧t臎vuje vojsko. 鈥濷b臎tují své 啪ivoty, abych se mohl vrátit dom暖. Mluvím také o svých p艡átelích, kte艡í padli. Kdykoli nav拧t臎vuji vojáky bojující ve vysoce nebezpe膷ných oblastech, vidím, 啪e jsou válkou tak traumatizováni, 啪e je t臎啪ké vyjád艡it tu hr暖zu slovy. Nemohou a necht臎jí mluvit. Kdy啪 tam jdu, modlím se: Je啪í拧i, nejsem to já, kdo tam jde, jsi to Ty, kdo p艡ichází. Nejsem to já, kdo celebruje, ale Ty, kdo slaví m拧i a 艡íká: Pokoj s vámi!鈥�.
