Svědectví syrské ?eholnice: Ve vzájemném p?ijetí spat?ujeme světlo
Deema Fayyad a Giuditta Bonsangue, L´Osservatore Romano
?Jmenuji se Deema a jsem Sy?anka z města Homs, města v centru Sýrie, které tragicky zasáhla válka. Pat?ím k mni?ské komunitě al-Chalil (Bo?í p?ítel), kterou zalo?il v syrokatolickém klá?te?e svatého Moj?í?e Etiopského v roce 1991 o. Paolo Dall'Oglio spolu s o. Jacquesem Mouradem. Od ?ervence 2013, kdy byl otec Paolo unesen Islámským státem, nemáme o něm ?ádné zprávy. Otec Jacques byl loni rovně? unesen samozvaným Islámským státem a po několika měsících propu?těn.
Pěstování vztahu s Bohem nade v?e ostatní
K popisu na?eho mni?ského ?ivota bych ?ekla, ?e je zalo?en na t?ech prioritách a horizontu. První prioritou je modlitba, jak se pí?e v textu na?í ?ehole: ?Do klá?tera jsme p?i?li p?edev?ím proto, abychom se nep?etr?itě modlili, proto je na?ím cílem, právem a povinností ustavi?ná, vědomá a hluboká komunikace s Bohem“. Ná? ?ivot je také ?ivot zasvěcený manuální práci, vnímaný a ?itý jako poslu?nost p?ikázání, které bylo ?lověku dáno, aby se staral o zemi, a tak se podílel na stvo?ení. T?etí prioritou je pohostinnost inspirovaná Abrahamem, který p?ijal Boha ve svém stanu. V ka?dém ?lověku vidíme Boha, který nás p?ichází nav?tívit. Toto p?ijetí má nejhlub?í smysl, kdy? jsme schopni p?ijmout druhého ve své modlitbě. Horizontem, ke kterému se ná? ?ivot otevírá, je povolání k islámsko-k?es?anskému dialogu. Chceme se zasvětit zejména lásce Je?í?e Krista k muslim?m jako lidem a k muslimskému světu jako spole?enství (ummě). Ve skute?nosti chceme obětovat své ?ivoty, aby byl evangelijní kvas stále p?ítomný v muslimské vět?inové spole?nosti, a to, jak uvádí ?ehole, ?v duchu rozli?ování, naděje a lásky, která je schopna proměnit v?erej?í a dne?ní utrpení ve vzájemné porozumění a lásku ve vzájemné ohleduplnosti a úctě“.
Na?e povolání k dialogu za mír
V době války se na?e povolání k dialogu m??e zdát jako ?ílenství, ale den za dnem zakou?íme, ?e to m??e být cesta k míru, ?ekla bych, ?e jediná cesta. Ná? klá?ter je cílem mnoha poutník?, kte?í chtějí kromě uspokojení kulturní zvědavosti také uhasit svou duchovní ?ízeň. Válka měla na toto hnutí vliv a my jsme cítili výzvu, abychom p?i?li do města a pomohli těm, kte?í to pot?ebují. V roce 2013 slavila komunita v podzemních prostorách váno?ní m?i po zni?ení k?es?anské ?tvrti ve městě Nebek, polo?eném nedaleko na?eho klá?tera. Poté se díky nad?ení mnoha spolupracovník? a ?tědrosti mnoha p?átel roztrou?ených v r?zných ?ástech světa za?alo s obnovou dom?. V tém?e roce na?lo mnoho muslimských rodin úto?i?tě v klá?te?e Mar Elian, který je od roku 2000 svě?en komunitě ve městě Qaryatyan. I zde jsme díky solidaritě mnoha lidí mohli tamním rodinám pomoci obnovit jejich domovy, aby se mohly vrátit. Po tomto intenzivním období boj? nastalo období relativního klidu, kdy jsme za?ali p?emý?let o budoucnosti. Pova?ovali jsme za vhodné, ale také za nutné, ?pronést v této temné noci slovo naděje, zapálit sví?ku namísto proklínání tmy“ – cituji z dopisu, který napsala mni?ská komunita k váno?ní vigilii, o ní? jsem se zmínila vý?e.
Naděje se rodí z jednoduchých ka?dodenních gest
P?emý?let o budoucnosti znamená myslet na děti a mláde?. Od té doby a? dodnes podporujeme mate?skou ?kolu ve městě Nebek, zalo?ili jsme hudební ?kolu pro děti a mláde? ve dvou farnostech tého? města a pomohli několika mladým lidem p?i studiu na vysoké ?kole nebo p?i práci. Nemnoho zpráv, které jsme v poslední době slýchávali o situaci v Sýrii v italském zpravodajství, nyní ustoupilo jiným, bohu?el opět o válce. V syrských srdcích v?ak z?stala obrovská bolest a krize trvá dodnes. Pí?i-li tato slova, je to jen proto, ?e bych chtěla dosvěd?it, jak se navzdory v?emu rodí naděje, a to z velmi prostých, ka?dodenních gest: gest, která média nejsou schopna zprost?edkovat, nebo se dokonce vědomě rozhodnou je nezprost?edkovat. Během vále?ných let jsme se mohli dotknout milosrdenství Pána, které se projevovalo ve vzájemném soucitu a solidaritě mezi bratry. Zú?astnit se několika m?í ve městě, vidět mladé lidi, k?es?any i muslimy, jak s nad?ením a radostí slou?í pot?ebným, modlit se r??enec po domácnostech, kdy? se bojovalo na na?em na prahu, sly?et dětský sbor, vědět, ?e tolika muslimským p?átel?m na nás zále?í a modlí se za mír, a zároveň odsuzovat v?echny druhy násilí, sly?et modlitby tolika p?átel po celém světě... to v?e vyvolalo skrovné světlo naděje.
Někdy sta?ilo pozorovat, jak prostí lidé ?ijí dál, vě?í v Boha a doufají v lep?í budoucnost, abychom se nadechli a pokra?ovali po úzké stezce naděje. Pokud jde o mě – a myslím, ?e v tomto ohledu zastupuji nejen sebe, ale také svou komunitu a mnoho Sy?an? – během těchto let jsem se také sna?ila zachovat si naději v ?lověka a v jeho schopnost konat dobro a zvolit si cestu nenásilí. Vě?ím v jeho schopnost otev?ít se Pánově milosti. Pape? Franti?ek nás v Evangelii gaudium u?í, ?e ?plně lidskými se stáváme tehdy, kdy? jsme více ne? lid?tí, kdy? dovolíme Bohu, aby nás vyváděl z nás samotných, abychom dospěli ke svému opravdověj?ímu bytí“. Snaha být v době války lid?těj?í nám umo?ňuje vstoupit do kruhu Lásky, která nezná hranic, je schopna změnit svět a nechat na této zemi vykvést setbu Království, a to nyní, a nikoli ve vzdálené budoucnosti. Mohu s jistotou zvolat, ?e někte?í Sy?ané do tohoto kruhu ji? vstoupili!“
(jag)
