PODCAST: Hana ?íhová - Kámen
Hana ?íhová
Stavěli jste u? někdy něco z kamene? Málokdo z nás asi postavil kamenný d?m, ale mo?ná jste u? někdy opravovali ze?, budovali skalku nebo skládali chodník na zahradě.
Na skautských táborech jsme z kamen? stavěli kamna. Nejd?ív bylo pot?eba kameny nanosit, vzít je odněkud z lesa a nepodvádět. Nejlépe se hledaly samoz?ejmě v potoce, jenom?e ty pak horkem pukají a kamna se rozpadnou. Nakopali jsme jíl a stavba za?ala. ?lověk p?i ní vzal ka?dý kámen mnohokrát do ruky a zkou?el, na které místo nejlépe pat?í. Aby měla kamna dobrou základnu, aby kameny pasovaly k sobě a celá stavba dr?ela pohromadě. A nakonec pak, aby vznikla rovina, na kterou lze polo?it rám s tály. A aby ty horní kameny neměly vý?nělky, které by pak tály nadzdvihávaly. Ob?as jsme měli velikou hromadu kamen? a stejně jsme museli znovu do lesa, abychom na?li ten jeden správný, který byl zrovna pot?eba. A nebo ?lověk vzal kámen do ruky desetkrát, a kdy? u? ho chtěl skoro zahodit, tak po jedenácté p?i?el teprve na to, jak ho nato?it, aby tam najednou krásně zapadnul.
V evangeliu pro tuto neděli je kámen nějak d?le?itý. Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem náro?ním, ?íká se v něm.
Je to pro mě jedna z těch vět v Bibli, které se mě silně dotýkají, i kdy? jim úplně nerozumím. Mo?ná je to tím, ?e je text záměrně vystavěný tak, aby na ně upozornil. Mo?ná proto, ?e v liturgii zaznívá v nějakých silných okam?icích. Ale mo?ná je v ní něco, ?ím má pro mě smysl se zabývat, nějakou dobu u toho setrvávat. Dr?et tu větu u sebe jako ten kámen v ruce, který má nějaký tvar, nějaký povrch a něco uvnit?. A hlavně nějakou váhu. Je ně?ím, co si mohu zkou?et chvilku ohmatávat.
Docela dlouho jsem si ten náro?ní kámen p?edstavovala jako takový ten patník na rohu domu, který je tam proto, aby se roh neobouchal. K tomu, co chci dál ?íct, je ale d?le?itý ten druhý význam – kámen úhelný. Rohový kámen, který svazuje dvě zdi, aby d?m dr?el pohromadě. Omluvám se za tu definici z Wikipedie vám, kdo u? jste ji sly?eli mnohokrát.
Ver? o zavr?eném kameni, který se stal kamenem úhelným, se objevuje ve 118. ?almu a pak je několikrát citován v novém zákoně. A ta místa, kde se o něm mluví, mu dávají dost r?zné významy.
V Luká?ově evangeliu se ?íká, ?e ?ka?dý, kdo padne na ten kámen, rozt?í?tí se, a na koho on padne, toho rozdrtí“. Je to kámen, o který se něco rozbíjí. Kdy? si p?e?teme celé to podobenství o zlých vina?ích, vidíme, ?e úhelný kámen v něm má opravdu drsnou roli. A ve spole?nosti, kde se trestalo ukamenováním, měla ta slova asi je?tě docela jinou váhu.
Ale ve Skutcích apo?tol? je najednou úhelný kámen uprost?ed p?íběhu o uzdravení. Rozt?í?tění tu není trest. O úhelný kámen se láme ?ivot nemocného a on se se uzdravuje. Srá?ka s tím kamenem net?í?tí, jenom prolamuje a sou?asně s tím zceluje to, co bylo poru?ené. ?A kdy? viděli, ?e ten uzdravený ?lověk tam stojí s nimi, neměli, co by na to ?ekli.“, pí?e se v textu.
Úhelný kámen tedy láme i zceluje zároveň. Kdyby se ze? domu nikdy nezalomila, vedla by po?ád dál a d?m by z ní nikdy nebyl. Jenom to zalomení m??e nakonec vést k tomu, ?e vznikne prostor, který se zcelí.
Kde se s ním ně?ím takovým potkávám v ?ivotě?
Myslím, ?e je to t?eba moment, kdy se se rozhodujeme, který svazuje ná? p?edchozí ?ivot s tím, co následuje. Mohlo by nám pomoct dívat se na svá rozhodnutí jako na ty úhelné kameny. D?vě?ovat jim, op?ít se o ně a pak s d?věrou pokra?ovat dál, nesna?it se vracet do p?vodních směr?, ale s d?věrou se dívat směrem, který je p?ed námi. S d?věrou, která se m??e op?ít také o to, ?e pod kameny, které sami stavíme, je je?tě jeden kámen, který nám pomáhá ten směr hledat.
V na?ich vztazích m??e být tím úhelným kamenem t?eba i velký konflikt. Ublí?íme si, zradíme se navzájem, ?ekneme si slova a zp?sobíme si zranění, po kterých u? nem??eme spole?ně pokra?ovat tím stejným směrem. Kdy? se nám ale poda?í najít dal?í spole?nou cestu novým směrem, tak i ten konflikt m??e být úhelným kamenem, o který jsme se sice rozt?í?tili, který nás ale zároveň dr?í lépe a novým zp?sobem pohromadě.
Takovým úhelným kamenem m??e být událost. Něco tě?kého a ne?ekaného, co najednou vstoupí do ?ivota a p?inutí nás úplně změnit směr. ?ivot se vlastně rozpadne, někdy vezme roha. Ale z těch, kdo na zdánlivém konci zdi na?li úhelný kámen a od něj pokra?ování novým směrem, to pak p?ímo zá?í. V jejich o?ích a úsměvu je vidět, ?e v ?ivotě něco pro?ili. Tě?ká událost je úhelným kamenem jejich ?ivota, díky kterému jsou silněj?í. A dr?í jím pohromadě nejen sv?j ?ivot, ale ?asto doká?ou se zdánlivou lehkostí podep?ít i nás ostatní. Taky máte kolem sebe takového ?lověka?
A mo?ná dokonce m??eme být těmi úhelnými kameny sami. ?ivými kameny, které rozp?áhnou ruce a něco jimi spojí. Vy?aduje to od nás nenaivní lásku, pohled do r?zných stran a sílu vydr?et nějaké pnutí. A m??e to být náro?né, ale jsme k tomu povolaní, tak mo?ná v sobě máme něco, díky ?emu jsme toho schopni. A zdá se mi, ?e stojí za to to hledat.
Hana ?íhová je ?lenkou týmu, který vede pra?ské duchovní centrum , stará se o tamní program a komunikaci.
