蜜桃交友

List reaguje na dokumenty r?zných biskupských konferencí, které zva?ují p?ípustnost a formy duchovního a pastora?ního doprovázení lidí, kte?í zamý?lí dobrovolně ukon?it ?ivot ve zdravotnických za?ízeních. V obsáhlém doktrinálním úvodu uva?uje nad motivací takového ?inu a odkrývá ji v nedostatku víry: “Pokud za neodvratné nemoci, a to zejména chronické a degenaritivní, chybí víra, tvo?í pak obavy z utrpení, smrti a následná tíseň hlavní d?vody v pokusu o kontrolu vlastního umírání a nakládání s okam?ikem smrti, v?etně jeho p?edjímání v eutanazii ?i asistované sebevra?dě”.

Schopnost docenit hodnotu lidského ?ivota jako takového sou?asně ovlivňuje pok?ivené kulturní povědomí, které chybně nakládá s výrazy “d?stojná smrt” a “kvalita ?ivota”, mylně pojímá “milosrdenství” a “soucit” a podporuje r?st individualismu, jen? druhé lidi vnímá jako omezování a ohro?ování vlastní svobody. Z individualismu nicméně pramení nejméně viditelná nemoc na?í doby – osamocenost, rozvinutá v některých legislativních kontextech jako “právo na soukromí” (ius solitudinis) zakládající princip autonomie, který m??e dospět a? k volbě dal?ího pokra?ování ?ivota ?i nikoli.

Těmto osobním práv?m a zákon?m, které je definují, v?ak list Kongregace pro nauku víry nad?azuje právo na ?ivot jako “základ právního ?ádu a p?edpoklad jakýchkoli dal?í práv, v?etně práva na osobní svobodu”. “Usmrtit ?lověka, do?adujího se eutanazie, tudí? neznamená uznat jeho svébytnost, nýbr? je naopak pop?ením jeho svobody, hluboce podmíněné nemocí a bolestí. (…) ?lověk navíc ur?uje moment smrti a staví se tak na místo Boha”, zd?razňuje nový dokument v kontinuitě s dosavadním církevním u?ením: “Eutanazie a asistovaná sebevra?da jsou prohrou lidí, kte?í je teoretizují, rozhodují o nich a uskute?ňují je”.

Dokument se dále ve shodě s ji? existujícím magisteriem vyjad?uje k paliativní pé?i, definuje jako morální povinnost upu?tění od neúměrných lé?ebných procedur, naléhá na vý?ivu a zavodňování umírajícího pacienta a lé?bu bolesti. Zvlá?tní kapitolu věnuje hospic?m s poukazem na mimo?ádný význam perinatální hospicové pé?e, která by zaslou?ila co největ?í roz?í?ení, co? vatikánská kongregace klade na srdce k?es?anským zdravotník?m. “Ujímat se dětí, které podle dostupných vědeckých poznatk? zem?ou ihned po porodu anebo krátce po narození, napomáhá jejich rodi??m ke zpracování smutku, který ji? nebudou vnímat jako ztrátu, nýbr? jako pou? lásky, vykonanou spole?ně s jejich dítětem”.

List “Samaritanus bonus” vyzdvihuje úlohu rodiny v pé?i o nemocné, která v tomto poslání pot?ebuje pomoc a p?íslu?né prost?edky. “Je tudí? nezbytné, aby státy uznaly p?ednostní a základní sociální funkci rodiny a její nenahraditelnou roli a uvolnily pat?i?né zdroje k její podpo?e”, vybízí vatikánský ú?ad a obrací se ke státní moci také s výzvou k zaru?ení výhrady svědomí v léka?ské a zdravotnické oblasti, za respektování princip? p?irozeného mravního zákona. “Právo na výhradu svědomí k?es?ané uplatňují nikoli ze soukromého nábo?enského p?esvěd?ení, nýbr? z hlediska základního a nezadatelného práva ka?dého ?lověka”, vysvětluje se v dokumentu. Církev od samého po?átku sice v?těpovala k?es?an?m poslu?nost v??i zákonně ustavené vládě, av?ak zároveň d?razně p?ipomínala, ?e “více je t?eba poslouchat Boha ne? lidi” (Sk 5,29).

Zásadní, by? nijak p?ekvapivou novinkou, kterou dne?ní dokument p?iná?í, je tak p?edev?ím jeho jedenáctá kapitola, nazvaná “Pastora?ní rozli?ování u lidí po?adujících eutanazii nebo asistovanou sebevra?du”. V těchto p?ípadech se kněz ocitá p?ed ?lověkem, který se rozhodl k záva?ně nemorálnímu ?inu a svobodně v něm setrvává. Jedná se tedy o zjevnou nezp?sobilost k p?ijetí svátostí pokání s odpu?těním h?ích?, svátosti pomazání nemocných a viatika (CIC 987, 1007,  915 a 843 § 1). Tyto svátosti m??e p?ijmout jedině tehdy, kdy? pacient změní sv?j úmysl – kup?íkladu zru?í zápis do asociace, sdru?ující lidi hodlající ukon?it ?ivot formou eutanazie. Jestli?e se jedná o nemocného v bezvědomí, kněz m??e udělit svátosti sub conditione , pokud lze p?edpokládat pokání na základě nějaké p?edchozí známky v pacientově jednání. Vatikánský dokument podtrhuje, ?e církev tímto p?ístupem nezamítá doty?nému ?lověku p?ijetí, naopak, pastora?ní pracovník mu za ka?dých okolností má nabídnout vyslechnutí a pomoc. Zároveň má objasnit význam svátostí, aby tak nemocnému a? do poslední chvíle poskytla nástroje k jejich p?ípadné volbě. Odklad rozh?e?ení neodsuzuje h?í?níka, nýbr? má ho p?imět k obrácení, a v tomto smyslu má kněz svou osobní p?ítomností vyu?ít ve?kerých p?íle?itostí v ?ase zbývajícím do výkonu eutanazie. Za jejího pr?běhu nicméně není p?ípustné, aby se zdr?oval u nemocného, co? by mohlo být vykládáno jako schvalování eutanazie. Tato zásada se týká hlavně nemocni?ních kaplan? v těch zdravotnických za?ízeních, kde se praktikuje eutanazie. Jak upozorňuje Kongregace pro nauku víry, nemají zavdat p?í?inu k pohor?ení a ú?astnit se na usmrcení lidského ?ivota.  

(jag)