Pape? slou?il m?i za zem?elé kardinály a biskupy
PAPE? FRANTI?EK
?Je?í?i, pamatuj na mě, a? vejde? do svého království“ (Lk 23,42). To jsou poslední slova, která Kristu adresoval jeden ze dvou s ním uk?i?ovaných. Ne?íká je u?edník, někdo z těch, kdo Je?í?e následovali na galilejských cestách a dělili se s ním o chléb p?i Poslední ve?e?i. Není to on. Naopak, mu?, který oslovuje Krista, je provinilcem. Ten, který se s ním setká a? na konci ?ivota; ten, jeho? jméno ani neznáme.
Poslední výdechy tohoto cizince se v?ak v evangeliu stávají dialogem plným pravdy. Zatímco Je?í? je ?po?ítán mezi bezbo?né“ (Iz 53,12), jak prorokoval Izajá?, ozve se ne?ekaný hlas, který ?íká: ?My dostáváme, co jsme si zaslou?ili za své skutky; on naopak nic ?patného neudělal“ (Lk 23,41). Tak tomu skute?ně je. A tento odsouzenec p?edstavuje nás v?echny, m??eme mu dát své jméno. A p?edev?ím m??eme jeho prosbu u?init svou vlastní: ?Je?í?i, vzpomeň si na mě. Zachovej mě ve své paměti. ?Nezapomeň na mě.“
Rozjímejme o tomto úkonu: pamatovat. Vzpomenout si znamená ?znovu p?ivést k srdci “ - znovu si vzpomenout (italsky ricordare) -, znovu vlo?it do srdce. Ten ?lověk, uk?i?ovaný s Je?í?em, proměňuje krajní bolest v modlitbu: ?Vezmi mě do svého srdce, Je?í?i“. A neprosí o to útrpným hlasem, hlasem pora?eného, ale tónem plným naděje. Toto je v?e, po ?em umírající delikvent jako u?edník poslední hodiny tou?í: hledá pohostinné srdce. To je to jediné, na ?em mu zále?í, kdy? je te? p?ed smrtí nahý. A Kristus modlitbu h?í?níka sly?í a? do konce, jako v?dy. Kristovo srdce, probodené bolestí, se otevírá, aby zachránilo svět - srdce otev?ené, ne uzav?ené -: p?ijímá, umírající, hlas umírajícího. Je?í? umírá s námi, proto?e umírá za nás.
Na volání uk?i?ovaného viníka odpovídá uk?i?ovaný nevinný: ?Amen, pravím ti, dnes bude? se mnou v ráji“ (Lk23,43). Je?í?ova vzpomínka je ú?inná, proto?e je bohatý na milosrdenství. Zatímco lidský ?ivot selhává, Bo?í láska osvobozuje od smrti. Odsouzený je pak vykoupen, cizinec se stává spole?níkem, krátké setkání na k?í?i bude trvat nav?dy v pokoji. To nás nutí k zamy?lení. Jak se mohu setkat s Je?í?em? Nebo je?tě lépe, jak se nechávám Je?í?em potkat? Nechávám se potkat, nebo se uzavírám ve svém sobectví, ve své bolesti, ve své soběsta?nosti?Cítím se h?í?ný, kdy? se nechávám Kristem potkat, nebo se cítím spravedlivý a ?íkám: 'Ty mi nemá? co nabídnout. Jdi dál“?
Je?í? nám p?ipomíná ty, kte?í jsou vedle něj uk?i?ováni. Jeho pé?e nás do posledního dechu nutí k zamy?lení: existuje zp?sob a cesta, jak si p?ipomínat lidi a věci. ?lověk m??e vzpomínat na k?ivdy, vzpomínat na nedokon?ené zále?itosti, vzpomínat na p?átele i protivníky. Brat?i a sestry, polo?me si dnes p?ed touto scénou z evangelia otázku: Jak vzpomínáme na lidi ve svém srdci? Jak vzpomínáme na ty, kte?í nás míjejí v proměnách ?ivota? Odsuzuji je?Odmítám? Nebo p?ijímám?
Drazí brat?i, tím, ?e se obrátíme k Bo?ímu srdci, mohou dne?ní lidé, ale i lidé v?ech dob doufat ve spásu, i kdy? se ?v o?ích blázn? zdálo, ?e zem?eli“ (Mdr 3,2). Pamě? Páně toti? st?e?í celé dějiny. Pamě? znamená opatrování. On je soucitným a milosrdným soudcem dějin. Hospodin je nám blízký i jako soudce; je blízký, soucitný a milosrdný. To jsou t?i Bo?í postoje. Jsem lidem blízký? Mám tedy soucitné srdce? Jsem milosrdný? S touto vírou se modlíme za kardinály a biskupy, kte?í zem?eli v posledních dvanácti měsících. Dnes se na?e vzpomínka stává p?ímluvou za tyto na?e bratry. Vyvolení ?lenové Bo?ího lidu byli pok?těni v Kristovu smrt (srov. ?ím 6,3), aby spolu s ním vstali z mrtvých. Byli pastý?i a vzory Kristova stádce (srov. 1 Pt 5,3): ké? nyní usednou k jeho stolu, kdy? na zemi lámali Chléb ?ivota. Milovali církev, ka?dý po svém, ale v?ichni milovali církev: modleme se, aby se nav?dy tě?ili ze spole?nosti svatých. A pevně doufáme, ?e se s nimi budeme radovat v ráji.
