Otec Fiorito a Bergoglio – lidová zbo?nost a teologie kultury
Jorge Mario Bergoglio v letech 1968-78 dokon?il jezuitskou formaci a zahájil kně?skou slu?bu jako novicmistr a posléze provinciál. V době svěcení bylo Bergogliovi skoro 33 let (1969) a silně jej ovlivňoval o dvacet rok? star?í jezuita Miguel Ángel Fiorito (1916-2005), který byl nejprve rektorem univerzity v Salvadoru (1970-73) a později v Argentině profesorem metafyziky a rovně? děkanem Filosofické fakulty na ?eholní univerzitě Colegio Máximo de San José (ve městě San Miguel, vzdáleném asi t?icet kilometr? od centra Buenos Aires). Otec Fiorito také ?ídil akademický ?asopis “Stromata”, v něm? profeso?i fakulty publikovali své p?íspěvky, a díky své nepopiratelné intelektuální poctivosti a my?lenkové i duchovní vyvá?enosti byl pro své studenty skute?ně opěrným bodem.
Ji? jako provinciál mu Bergoglio svě?il dvě d?le?ité úlohy – vedení t?etí probace (tedy poslední etapy jezuitské formace) a redakci Duchovního bulletinu (Boletín de Espiritualitad). Do tohoto ?asového údobí tak nále?í vět?ina Fioritových studií o jezuitské spiritualitě, ignaciánských cvi?eních a duchovním rozli?ování. Ve forma?ním prost?edí buenosaireské jezuitské koleje, propojeném s formálním studiem na filosofické fakultě, tedy docházelo k intelektuální debatě a sdílení poznatk? z ?etby, osobních úvah i pastora?ních a církevních problém?. Výsledný teologický dialog hluboce ovlivnil my?lení budoucího pape?e. Mluvíme zde o letech bezprost?edně následujících II. Vatikánu, jeho? p?ijetí v Latinské Americe podnítilo vznik protikladných my?lenkových proud? a p?edev?ím vedlo k výraznému kontinentálnímu sebeuvědomění. Studenti i otcové Colegia Maxima se zájmem sledovali koncilový vývoj a následně se aktivně ú?astnili na recepci a aktualizaci koncilu.
Toté? dějinné údobí se ov?em vyzna?uje specifikou intelektuálního prost?edí na jezuitské koleji, jeho? konceptuální formu dokládají ?lánky publikované ve dvou ji? citovaných fakultních tiskovinách – filosoficko-teologickém ?asopie Stromata a Duchovním bulletinu, zamě?eném na spirituální formaci. Teologické sdílení mladých jezuit? ze skupiny otce Fiorita odkazuje ke spole?nému základu, kterým je trvalý poukaz na víru na?ich p?edk?, děd? a otc?. Fiorito uvádí d?vody tohoto spole?ného historického východiska v jedné studii, v ní? p?edkládá shrnutí dějin a víry argentinského národa: “Na?e země”, pí?e, “během své témě? ?ty?setleté historie vst?ebala dvojí záva?ný náraz – za prvé konkvistu, ze které se zrodili mesticové, a za druhé imigraci, z ní? povstala vět?ina dne?ních Argentinc?. V obou p?ípadech v?ak víra p?sobila jako pojivo, na co? nesmí zapomenout jakýkoli projekt ur?ený na?emu národu. Víra toti? ze své podstaty – ?i, lépe ?e?eno, ze samého svého bytí v lidském srdci, jedná jako jednotící princip. Dějiny víry tak prosytily národní kulturu a existuje úzké sepětí mezi tím, jak pro?íváme víru, utvá?enou prací misioná??, Bo?ích mu?? a ?en, a tím, jak krá?íme svým ?ivotem vp?ed”.
Spolu se skupinou mladých jezuit? a na základě pastora?ních zku?eností v argentinském vnitrozemí a na buenosaireských p?edměstích pak otec Fiorito v ?adě p?íspěvk? rozpracovává tuto kulturní formu argentinského vě?ícího lidu, který svou víru pro?ívá natolik komunitně, ?e celý jeho ?ivot nabývá slavnostního rázu. Jde o víru, která se vyjad?uje prostými gesty, p?edávánými z otce na syna, poznamenává latinskoamerický jezuita: “Tato víra se vá?e na kulturu, která se nazývá «lidová», ov?em nep?estává proto být kulturou. (…) Sestává z oby?ej? a tradic, vnímá ?ivot a smrt a ví, jak zápasit o ?ivot ve spolupráci s p?írodou (věcmi), druhými lidmi (ve spole?nosti) a p?i hledání tajemství svého osudu (tedy Boha a vě?nosti, které ji? jsou, a p?ece dosud nejsou). Tato kultura je «moudrostí» v etymologickém slova smyslu, který odkazuje k pojmu sapor, a tedy «chuti» věcí. Rozpoznává kladná a záporná hlediska reality, ví, co je to milovat, a doká?e vytu?it, jaké má být její mravní chování”, pí?e Bergogli?v formátor, o. Miguel Ángel Fiorito, v jeho? úvahách se lid není p?edmětem, nýbr? subjektem studia.
Východiskem “teologie lidu” se tak stává lid se svým zp?sobem pro?ívání víry a utvá?ením kultury. Fiorito v této souvislosti poukazuje na trojí jádro takovéto “teologie lidu” – jednotu církve, která se nedělí na “církev chudých” stojící proti “církvi bohatých”, ani na “lidovou církev” v protikladu ke “vzdělané církvi”, nebo? také lid má svou kulturu; dále na realistickou vizi Bo?ího lidu, která vylu?uje romantický a soupe?ivý pohled; a kone?ně na univerzální konkrétnost, p?i?em? univerzality se dosahuje po?ínaje partikulární konkrétností (v?eobecné církve), aby se pak v?eobecnost konkretizovala v jednotlivostech.
Ve Fioritově reflexi o vlastní lidové zbo?nosti, která během let vykrystalizovala do tzv. “teologie kultury”, pak vystupují do pop?edí dvě témata: 1) Duchovní výzva, spo?ívající v udr?ování napětí mezi vě?ným k?estním povoláním a konkrétním dějinným posláním. Jde o dvojí rozměr jediné existence, který je nutno slou?it ve vlastním svědomí, a podle Fiorita se nejedná o “individuální problém, nýbr? o komunitní a církevní otázku”. 2) Základem pastora?ní ?innosti je výklad znamení doby, z nich? jedním se stává právě lidová zbo?nost. Nejedná se zde o populistickou vizi, anebo zájem o folklórní nábo?enské vyjad?ování, nýbr? o “znamení v Bo?ím plánu”, které má své teologické opodstatnění. Fioritovy studie se tedy vyzna?ují teologickými a pastora?ními rysy, které snadno rozpoznáváme rovně? u pape?e Franti?ka. Také “?ty?i principy” (?as je nad?azen prostoru, Jednota má p?evahu nad konfliktem, Realita je d?le?itěj?í ne? idea, Celek je nad?azen ?ásti), kolem kterých se utvá?í apo?tolská exhortace Evangelii gaudium, jsou plodem skupinové reflexe Fioritových ?ák?. Bergoglio je poprvé formuloval ji? v polovině sedmdesátých let (18.2.1974), kdy? vystoupil se zahajovací promluvou na XIV. kongregaci argentinské jezuitské provincie.
(jag)
