Tanzanie: Ka?d? kostel je spole?enství a rodina
Francesca Merlo - Pope, Sukamahela, Tanzanie
Tanzanská církev je mladá a pestrá. Nejen?e zpívá, ale i ladí a v?ichni znají slova.
Sukamahela je toho dokonalým p?íkladem. Má zvlá?tní architekturu; kdybyste měli nakreslit kostel, nevypadal by jako ten v Sukamahele, který navrhl a s pomocí lidí z vesnice postavil otec Peter.
Tento diecézní kněz narozený na Slovensku zasvětil sv?j ?ivot lidem v Sukamahelu a okolí, a zatímco lidé shromá?dění na nedělní m?i se na nás dívají se zvědavostí, je jasné, ?e otec Peter jim není cizí.
V Sukamahele m?e neza?íná v?as. I kdy? mají hodně práce, lidé v Tanzanii jsou uvolnění. Dokonce i kdy? k nim p?ijdou dva cizinci s fotoaparátem a zú?astní se jejich nedělní m?e.
Z toho, co se na první pohled zdá být docela malým shromá?děním, které trpělivě ?eká p?ed kostelem, se najednou stane více ne? sto lidí.
Lavice v zadní ?ásti kostela se rychle zaplní ?enami a jejich dětmi a děti, které jsou dostate?ně staré, zaujmou místa v p?ední ?ásti shromá?dění. V?ichni jsou p?átelé, nebo se jimi velmi rychle stanou. Nalevo za?ne zpívat sbor a velmi brzy se tóny rozezní od kruhových stěn stavby.
?en je více ne? mu??, v?ichni sedí po levé straně. Po skon?ení první sloky je jejich p?ítomnost jasná a jednozna?ná, kdy? zaujmou pozice tenor? a baryton? a zpívají "Roho wa bwana imanjaza": Duch Páně mě naplnil.
A bylo z?ejmé, ?e Duch Páně je v?udyp?ítomný nap?í? pra?nými cestami. Dokonce i "pod stromy", kde otec Peter slou?il svou t?etí nedělní m?i svatou, proto?e právě v této vesnici je?tě nebylo postaveno to, co se zde ozna?uje jako "sub-station", pod-stanice: malý kostelík s hliníkovou st?echou.
V jiné vesnici je pod-stanice neboli misie plná stejně jako velký kulatý kostel v Sukamahelu. Také se tu hodně zpívá, stejně jako v ka?dém jiném kostele, do kterého v Tanzanii vstoupíme.
Je pravda, ?e církev v Tanzanii pot?ebuje více kně?í a ?e vesnice po celé zemi si zaslou?í ka?dá jednoho. Je jasně vidět, ?e ka?dý kostel je komunita a ?e ka?dá komunita je rodina.
P?ed kostelem v Sukamahele mě Maria a Ethel berou za ruku. ?ádají Franca, na?eho kameramana, aby nás vyfotil, a pak na mě ukazují a láskyplně se smějí, kdy? jim to ukazuje na obrazovce.
Následujících několik hodin trávíme spole?ně s dal?ími dětmi z vesnice. Jejich matky u? v?echny ode?ly dom?. Nemají se ?eho bát; vědí, ?e jejich církev je spole?enství a ?e ka?dé spole?enství je rodina.
Ani dva cizí lidé a jejich fotoaparát nemohou zkazit jejich víru nebo naru?it jejich harmonii.
