Nuncius Kulbokas: na Ukrajině svítí Je?í?ovo světlo i v temnotě
Svitlana Duchovy? – Pope
Druhé vále?né Vánoce pro Ukrajinu, kterou u? témě? dva roky pusto?í tragický konflikt, jen? nejeví známky ústupu. Jen p?ed několika dny zahájily ruské síly nejmasivněj?í útok od 24. února 2022. Na civilní oběti doplatilo zejména ukrajinské hlavní město Kyjev. Ani o Vánocích válka nezmizela, válka pokra?uje, ?íká v rozhovoru pro vatikánská média apo?tolský nuncius v této zemi, arcibiskup Visvaldas Kulbokas. P?ízna?né bylo i to, ?e nap?íklad ve?er na ?tědrý den p?i koncelebrování v ?ímskokatolické katedrále v Kyjevě nebo 1. ledna na 厂惫ě迟ový den míru jsme si s biskupy v?imli, ?e varování p?ed náletem zaznělo a? p?i samotném vyvrcholení oslav, kdy? jsme byli p?ed Je?í?kem. Vánoce se tak p?ipojují k tomu, co je rizikem, které p?iná?í válka. Ale v tomto smyslu Vánoce je?tě více vynikají, proto?e Je?í?ovo světlo svítí v temnotách, svítí v tě?kostech. Vánoce se tímto zp?sobem stávají je?tě jasněj?ími, proto?e, jak ?íká Je?í?: Nehledejte pokoj ve světě, proto?e svět vám ho není schopen dát. Proto ho hledejte v mém náru?í.
Jedním z měst, která byla novými útoky zasa?ena nejvíce, byl Charkov. Charkov jste nav?tívil krátce p?ed za?átkem těchto útok?. Jaký byl vá? zá?itek z této náv?těvy a co jste si z tohoto města odnesl ve svém srdci?
Do Charkova jsem jel na ?tědrý den a jel jsem tam jednak kv?li sobě - abych se lépe modlil - a jednak abych byl s těmi, kte?í trpí nejvíce. Proto?e kdy? jsem napsal svým p?átel?m, ?e jsem byl v Charkově, ani nevíte, kolik z nich mi odpovědělo: Jak rádi bychom tam byli také! Je tolik lidí, kte?í by rádi nav?tívili toto město ne proto, aby viděli zkázu, ale aby se spole?ně modlili v tak tě?ké situaci. Proto?e pro mě jsou nejhlub?í Vánoce právě v tomhle: modlit se spole?ně s vě?ícími shromá?děnými v katedrále - slavili jsme v ?ímskokatolické katedrále, pak se p?ipojil i ?eckokatolický biskup a pokra?ovali jsme s ?eckokatolickou komunitou v jejich katedrále - vidět o?i lidí, kně?í, o?i usebrané, proto?e vědí, ?e nemají nic, nikdo je neochrání, v?bec nikdo, není tu ?ádné světové těleso, není tu ?ádná armáda, která by je dokázala ochránit - zbývá jen B?h. A tak slavit s nimi Vánoce je ten nejhlub?í zá?itek, jaký m??e být. A to je p?esně to, co jsem hledal: modlit se s těmi, kte?í Vánoce pro?ívají vá?ně. Vánoce z?stávají i v těchto podmínkách radostné, proto?e Je?í? je ná? narozený Vykupitel, ale tato radost je spojena s velkou vá?ností. Tak?e i já jsem si uvědomil, ?e bych tě?ko mohl slavit Vánoce v tomto ?ase na místě, kde jsou lidé p?íli? uvolnění, proto?e by mi bylo ?patně, a tak to pro mě byl jediný mo?ný zp?sob, jak slavit Vánoce.
Nedávno charkovská správa oznámila, ?e mate?ské ?koly se p?esouvají do metra, tedy městské podzemní dráhy, aby děti mohly být se svými u?itelkami, trávit ?as spole?ně. Jak jste se tuto zprávu dozvěděl a co m??ete ?íci o dětech, které jste tam v Charkově viděl?
Děti jsou v?dy p?ítomny v mé mysli, kdy? se modlím: ka?dé ráno, ale zejména během váno?ních svátk?, za?ínám svou modlitbu tím, ?e spojím svou mysl s myslí dětí, vále?ných zajatc?, ale i civilist?. Nevíte, kolik jich znám i osobně, kolik rodin, které mají své blízké někde v Rusku, nevíme kde, ale nejsou to ani vojáci: jsou to léka?i, civilisté, také tam máme na?e dva katolické redemptoristické kněze otce Ivana Levyckého a otce Bohdana Heletu... Jimi za?ínám svou modlitbu ve své mysli. A pak o Vánocích jsem měl také mo?nost setkat se se starostou Charkova a jedna z věcí, o které jsme mluvili, byly děti, a pan starosta byl ?áste?ně spokojen v tom smyslu, ?e město u? dokon?uje p?ípravy na otev?ení první podzemní ?kolky a pak v b?eznu, pokud v?e p?jde dob?e, i první podzemní ?koly. Je tedy opravdu s podivem, ?e v dne?ní době, v této vysoce vyspělé civilizaci, jsme dosáhli, abych tak ?ekl, takového stupně rozvoje, ?e za?ínáme vytvá?et ?koly v podzemí, proto?e jinak by mladí lidé neměli v Charkově jak chodit do ?koly. A nap?íklad i ve statistické rovině: v Charkově, jak ?ekl starosta, bývalo 715 ?kol a za ty témě? dva roky bombardování bylo vá?ně po?kozeno více ne? 300 ?kol - témě? polovina. A kromě ?kod z destrukce nejsou ani podmínky pro chození do ?koly. Tak?e u? témě? dva roky se tam děti mohou u?it pouze online, a proto je velkým cílem vytvo?it ?koly v podzemí. Je to ohromující, ale bez tohoto velmi obtí?ného ?e?ení se nem??eme pohnout kup?edu.
Va?e excelence, mluvil jste o tom, jak je pro vás osobně, ale i pro ostatní lidi d?le?ité stát p?i lidech ve velmi tě?kých podmínkách, jako jsou ty v Charkově: je to po?ehnání, dar, který, vě?ím, za?ili i lidé, kte?í p?ijeli ze zahrani?í, aby pomohli lidem na Ukrajině. Jak d?le?ité pro vás osobně bylo pocítit tuto podporu prost?ednictvím p?ítomnosti lidí, kte?í vás p?ijeli nav?tívit?
Ano, jak jste správně zmínila, p?ítomnost, pomoc je d?le?itá ve t?ech aspektech: duchovním, to znamená modlitba, modlitba celého světa; druhým aspektem je humanitární pomoc, proto?e mnohé regiony, jako Charkov, ?ijí témě? výhradně z humanitární pomoci; a pak také psychologický aspekt: nebýt sám. To je d?le?ité: nebýt sám, ale také vidět druhého ?lověka, který p?i?el, který doká?e pochopit tě?kosti, proto?e jinak hrozí velké riziko, ?e se o válce u? nebude psát. Tato fyzická, osobní blízkost alespoň utě?uje. Uvedu p?íklad: v Charkově jsem se také krátce setkal se sestrou Darjou Panastovou, ?eckokatolickou ?eholnicí z Kongregace svatého Josefa, která byla p?ed několika měsíci p?i p?ivá?ení humanitární pomoci zraněna p?i bombardování, spolu s ní byli zraněni je?tě dal?í t?i lidé. I to je poslání ?eholnic, p?iná?et pomoc tam, kam se nikdo nedostane. Kdy? jsem se zeptal sestry Darji: Ale kdy? jste byla zraněná, dokázal vám někdo pomoci?, odpověděla mi: Ne, proto?e v okolí nikdo nebyl. Jejich auto s humanitární pomocí bylo toti? jediné v celé oblasti. Viděli je pouze ukrajin?tí vojáci, kte?í si uvědomili, ?e se něco stalo, a p?iblí?ili se, aby je zachránili. Tak?e tato fyzická blízkost je d?le?itá ze v?ech hledisek: jako osobní, humanitární nebo psychologická a duchovní pomoc. A pak bylo p?sobivé vidět tuté? sestru Darju, která se uzdravená opět vrátila ke katechezi s dětmi, ke slu?bám Charity a k bohoslu?bám ve farnosti. Tak?e ?lověk jde dál, je zraněn a pak se zotaví a pokra?uje. Tak?e bych ?ekl, ?e i pro ty, kte?í p?icházejí ze zahrani?í, je to d?le?ité i jako dar, aby viděli, jaké k?es?anské povolání dnes ?ijeme.
